Nejen v poslední době se objevují názory, jak Čína tajila informace a včas nezasáhla proti epidemii nemoci COVID-19. Podle některých pak právě Čína může za současnou situaci v Evropě. Nelžeme si tím však do vlastní kapsy?

V posledním roce jsem hodně psal a přednášel o průběhu a poučeních z havárie v Černobylu. Bylo to vyvoláno obrovskou popularitou seriálu HBO Černobyl. Hlavní jeho myšlenkou je, že pravda se vždycky vyjeví a každé její ideologické zastírání má v konečném důsledku tragické následky. Dokumentuje to nejen na příčinách havárie, ale také na zpoždění potřebných opatření, například evakuace. Nekompetentnost, ideologický a politický tlak i odklon od racionality byly jedněmi z hlavních příčin chyb a problémů, ke kterým v průběhu černobylské havárie došlo. Zároveň však lze najít i zde řadu příkladů, kdy se díky úsilí konkrétních lidí podařilo zabránit daleko větším škodám a zachránit životy lidí. Velice pěkný historický přehled černobylské havárie a hlavně jejího politického, systémového a organizačního pozadí podává ve své knize „Černobyl - historie jaderné katastrofy“ Serhii Plokhy. Rozbor událostí a srovnání seriálu a skutečnosti jsem popsal i v článku a přednášce.

Podobná pochybení i vlivem ideologických brýlí a politického tlaku na utajování možných problémů se určitě objevila i na začátku epidemie v Číně. Ovšem poměrně rychle dokázali Číňané tuto fázi překonat a podařilo se jim razantními a racionálně podloženými kroky první vlnu epidemie zastavit. Podobně úspěšné se v tomto směru ukázalo Japonsko, Tchaj-wan a Jižní Korea (i přes epizodu s fanatickou náboženskou sektou). Je třeba zdůraznit, že tyto státy mají oproti jiným jednu obrovskou nevýhodu, kterou je velmi vysoká hustota obyvatelstva a u Japonska pak i velmi vysoké stáří populace.

Místo takové bílé přiletěla bohužel černá labuť (foto Vladimír Wagner).

Je pochopitelně otázkou, zda se stejně úspěšně dokážou tyto země vypořádat s případnou další vlnou epidemie. Ovšem zatím, jak konstatovala i Mezinárodní zdravotnická organizace, si počínaly velmi efektivně. Je třeba zdůraznit, že zvláště Čína se střetla s úplně novou nemocí, kterou do té doby nikdo neznal. Jistý zmatek, pochybení a zdržení tak nemusí být úplně nepochopitelné.

Evropa měla nejméně dva měsíce na to, aby se na případnou epidemii připravila a zvládla ji co nejlépe. Mohla zároveň čerpat ze zkušeností získaných v Číně i zmíněných dalších zemí. Tuto šanci však bohužel nevyužila. A v řadě případů za tím stála právě ideologická a politická slepota

Ve Španělsku vyrazily 8. března v řadě měst masy žen, ale i mužů, na shromáždění organizované feministickými organizacemi i politickými stranami oslavující MDŽ. Objevovala se zde hesla ve stylu: „Sexismus zabíjí více než koronavirus“. A to bylo v době, kdy už byla epidemie v Itálii v plném proudu a dobře viditelná. Řada případů i první úmrtí už byla i v tom Španělsku. Zde se tak nakazila třeba i manželka španělského premiéra a je to nejspíše jedna z hlavních příčin katastrofální epidemiologické situace v Madridu. Alespoň mě se nezdá, že by to bylo příliš odlišné od májového průvodu v Kyjevě ve stínu Černobylu.

A také nějaké příklady takového jednání od nás. Začátkem března se u nás objevily první případy. V té době byla epidemie v Itálii pořádně rozjetá a bylo vidět, že se odtamtud šíří po Evropě. Zároveň měly u nás proběhnout velké mezinárodní závody v biatlonu, které následovaly po podobných závodech v Itálii. Bylo tak jasné, že se velká část jejich diváků přesune z Itálie do Česka. Přesto předseda ODS Petr Fiala (nejen) rozhodnutí o neúčasti diváků na této akci napadl a považoval je téměř za osobní mstu premiéra. Stejně tak zlehčovali dopady nemoci i epidemie a napadali opatření k jejímu zpomalení třeba ředitel divadla Jan Hrušínský a další, kteří za tím zase viděli nějaké osobní důvody a snahu zničit demokracii. Můj osobní názor je, že právě rozhodnutí o zákazu diváků při biatlonovém mistrovství bylo jedním z klíčových bodů zpomalení rozšíření viru u nás. Pochopitelně je to spekulace, ale podle mého názoru bychom při jeho uskutečnění byli nyní na podobné trase jako Itálie či Španělsko.

Rozhodnutí o okamžité evakuaci města s desítkami tisíc obyvatel má větší či srovnatelné politické a ekonomické dopady než třeba zrušení i velké sportovní akce nebo přechodné uzavření divadel. Je tak vidět, že zdržení a zmatky v realizaci nutných opatření nastaly nejen v Černobylu, ale také v reakci většiny evropských států na epidemii koronaviru. Dopady na Evropu budou mít nejen pochybení, kterých se jednotlivé státy i vedení Evropské unie dopustily, ale také strategie, které k řešení krize zvolily.

V rozhovoru na Aktuálně vysvětluje epidemiolog Rastislav Maďar dva možné přístupy k boji s epidemií v případě, že nemáme očkovací látku a léky proti nemoci. První je ten, že se i poměrně drastickými opatřeními snažíme buď o úplné vymýcení nemoci, nebo alespoň o významné zpoždění v průběhu epidemie, aby nedošlo k zahlcení zdravotního systému. Takový přístup zvolily Čína, Jižní Korea, Singapur, Tchaj-wan i Česká republika. Jeho riziko spočívá v tom, že má dost značné dopady na ekonomiku, která se musí i dramaticky omezit. Její rozběh pak mohou provázet značné problémy. Zároveň po zrušení drastických opatření může epidemie znovu propuknout. Buď z důvodů, že se opatření zruší předčasně a rozjede se nová vlna epidemie, nebo je do ní znovu zavlečena odjinud. Populace totiž nebyla nemocí dostatečně promořena a nezískala potřebnou míru imunity, aby se v ní nemoc nemohla šířit.

Druhou možností je poměrně rychlé promoření populace bez drastických karanténních či jiných opatření. Šíření nemoci se tak příliš nebrzdí, jen je snaha separovat a ochránit nejohroženější složky populace. Nevýhodou tohoto přístupu je, že velmi rychle naroste počet nemocných a tuto situaci nemusí ustát zdravotní systém. Zároveň se při kolabujícímu zdravotnictví těžko zajistí ochrana těch ohrožených. Může to pak znamenat velký počet mrtvých, jako jsme to viděli ve Wu-chanu a nyní v Itálii a Španělsku. Takový přístup má však i své výhody. Pokud situaci daný stát ustojí a zvládne to jeho zdravotnictví, jeho ekonomika je daleko méně zasažena a lze ji daleko jednodušeji obnovit. Rizikem ovšem je, že imunita populace nebude dostatečná. Ať už z důvodů, že nebude dostatečný počet lidí, kteří prošli nemocí, nebo bude získaná imunita časově omezená nebo jen omezeného rozsahu. Virus tam tak může kolovat a epidemie může znovu propukat. Touto cestou se daly hlavně Velká Británie, Švédsko, Nizozemsko, Německo a Švýcarsko. Poslední čtyři země spoléhají na své velmi silné ekonomiky, které by jim měly zajistit, že jejich zdravotnictví situaci ustojí. V tomto ohledu je na tom nejhůře Velká Británie, jejíž zdravotnictví příliš kvalitní není a potřebné rezervy nejspíše nemá.

Je možné, že se to třeba Německu díky jeho silné ekonomice a tím i kvalitnímu a naddimenzovanému zdravotnictví opravdu povede. Není to však jisté a hlavně nastane obrovský problém, když tuto strategii vnutí ekonomicky méně silným státům. Podobně v energetice zvolilo Německo tu absolutně nejdražší a nejriskantnější cestu ke snížení emisí v elektroenergetice. I zde se to třeba bohatému Německu, i když tomu osobně nevěřím, podaří. Katastrofou však skončí, pokud to vnutí méně ekonomicky silným státům s jinými geografickými podmínkami.

V obou popsaných případech se pak situace dramaticky zlepší po získání vakcíny nebo léku na danou nemoc. Proto je vždy důležité získání času pro její vývoj. Jak se v boji s epidemií zadaří v naší zemi, v Evropské unii i v celém světě, je nyní velmi těžké odhadnout, možná i nemožné, předpovědět. V každém případě budou ekonomické dopady obrovské. A pravděpodobně i ty společenské.

Ani v dobách, kdy se po světě cestovalo velmi omezeně, se svět nevyhnul celosvětovým pandemiím. A jejich řešení vyžaduje celosvětovou spolupráci, součinnost a podporu. Zároveň umožňuje současná civilizace rychlou výměnu informací, společný vědecký a technologický vývoj, který je pro možnost čelit takovým rizikům klíčový. Jasně se také ukazuje, že je třeba spolupracovat a přebírat zkušenosti bez ideologické zaslepenosti. Pokud se tedy Číně daří epidemii zvládat a podobně se daří i Jižní Koreji a Japonsku s úplně jiným politickým systémem, je třeba přebírat jejich zkušenosti i pomoc. Opravdu je velmi neplodné vyměňovat si ideologické nadávky a osočení, kdo za co může.

Zároveň se jasně ukazuje, že svoboda znamená hlavně zodpovědnost. Každý člověk by se měl snažit mít schopnost postarat se o sebe, pak může pomoci jiným. Pokud se o sebe dokáže postarat rodina, tak může pomoci jiným a postupně to platí pro obec, kraj, Českou republiku, Evropskou unii a svět. Až komicky působí vyhlášení některých opozičních hejtmanů a starostů, jak jim vláda nezajistila potřebné ochranné pomůcky. Ovšem krizový plán a strategické zásoby by měly mít každý kraj i město. Postarat se o to bylo i v jejich gesci. Bral bych to, kdyby mohli říci: „My jsme zajistili pro naše nemocnice a struktury potřebné vybavení, o naše potřeby se staráme.“ V tom případě by měli právo kritizovat vládu a ministerstva, ale tak to není. Nedávno jsem slyšel rozhovor reportéra s představitelkou organizace Červeného kříže, která připravovala dobrovolníky pro pomoc seniorům. Když se jí reportér zeptal, jak to mají s rouškami, odpověděla, že mají dostatečné rezervní zásoby ještě z minulého roku. Ta by měla právo kritizovat vládu, ale nedělá to. Prostě dělá svou potřebnou práci.

Spousta lidí dělá profesionálně nejen svou práci, ale mnohem více. A nejen ti, kteří jsou ve zdravotnictví, v bezpečnostních a krizových složkách či v celé řadě dalších profesí. Zapojují se i dobrovolníci, ať už šijí roušky nebo pomáhají seniorům či nastupují na pomoc zdravotníkům. Hlavně v tomto je možné hledat optimismus, že se krizi podaří překonat. Bohužel však mám velice špatný pocit z toho, že i v tomto kritickém období pokračuje politikaření a neplodné napadání bez reálného návrhu pomoci.

Jednu věc však tato krize jasně ukázala. Je třeba dávat dostatečný důraz na strategickou bezpečnost. Připomenu svoji oblíbenou oblast energetiky. Nejen někteří ekonomové a ekologisté prohlašují, že nemusíme vyrábět dostatek elektřiny, přece ji můžeme levně dovézt, třeba tu ekologickou z Německa. Nyní vidíme, co se stalo, když Evropská unie nechala veškerou výrobu roušek a respirátorů na Číně. Bylo to sice levné, ale nyní, v době krize, mají veškeré evropské státy fatální problémy s jejich nedostatkem. A Německo nám opravdu nepomohlo. V situaci, ke které spějeme po roce 2022, kdy bude v celé Evropě nedostatek stabilních zdrojů nezávislých na počasí, a tedy elektřiny v době, kdy nefouká a nesvítí, nelze čekat, že se o nás někdo postará. Bez elektřiny pak zkolabujeme ještě rychleji než v případě této epidemie.

V každém případě však efektivní řešení současné i případných budoucích krizí lze nalézt pouze na základě racionálních faktů a v případě, když před nimi nebudeme zavírat oči.

Psáno pro Neviditelného psa a Osla.