Nevím, jak to vyjádřit jinak, ale většina současných evropských politiků by od profesora Karla Berky, blahé paměti, při studiu logiky na pražské fakultě žurnalistiky nezískala ani první zápočet. Úroveň jejich logického uvažování je totiž děsivá, přesněji řečeno doslova tragická.
Mé logické uvažování mne vede k tomu, abych své pojednání o podivné logice politiků zaměřil zejména na ty oblasti, které jsou v těchto dnech v České republice stále velmi aktuální.
Cestování za nákupy
Jedním z prvních opatření, které v souvislosti s údajnou pandemií vlády zemí Evropské unie začaly prosazovat, byla snaha o omezení pohybu obyvatel. V mezinárodním i vnitrostátním měřítku. Mám-li takovýto bohulibý cíl, měl bych logicky jako první uzavřít takové typy prodejen, ke kterým se zákazníci sjíždějí zeširoka zdaleka. Tedy místa, která jsou mimořádně vhodná pro šíření jakékoli nákazy. Především všechny ty super-, hyper- a jim podobné zahraniční megaprodejny - a zachovat v provozu lokální obchody, které navíc patří převážně českým a v Česku daně platícím vlastníkům. Toto řešení by přineslo ještě další logickou výhodu. Pomohlo by je totiž udržet „naživu“ a zvýšit jejich obrat.
Početná řada vládou vyhlášených opatření má dokonce klasický, čistě buzerační charakter. Klasickým příkladem tohoto typu logiku naprosto postrádajících nařízení jsou zákaz nočního vycházení a další omezení otevírací doby restaurací. Jak mají občané politikům něco věřit, když mezi již tak malou částí racionálních, a tudíž i pro lidi přijatelných opatření je obrovská spousta nesmyslů – popravdě volovin.
Evidence nemocnosti
Po dlouhá desetiletí evidoval Státní zdravotní ústav v Praze ke všeobecné spokojenosti úřadů i politiků nemocnost obyvatelstva na jednotlivé konkrétní, číselným kódem lékaři definované diagnózy, podle počtu reálně nemocných lidí na 100.000 obyvatel. Z tohoto principu vycházela i definice pro vyhlašování epidemické situace, která byla odbornou veřejností stanovena na 1.600 až 1.800 aktuálně nemocných lidí na sto tisíc obyvatel.
Logicky tedy letos na jaře, ani kdykoli poději, nebyl vůbec žádný rozumný důvod tuto metodiku měnit. V úvahu připadá jen jeden. Že existují politici, kteří mají závažný důvod k tomu, aby nebylo snadné porovnání běžné nemocnosti, třeba s chřipkou, a s covidovou „pandemií“. Sám jsem byl očitým svědkem toho, že televizní reportér, asi omylem, dramatickým hlasem oznámil, že počet nemocných v určité lokalitě přesáhl 600 lidí na 100.000 obyvatel, což by ani zdaleka nestačilo k vyhlášení běžné epidemie.
Při zběsilém tempu opakovaného a ve většině případů naprosto zbytečného testování zdravých lidí na přítomnost genetických složek covidu očekávám, že v souvislosti s rostoucí „promořeností“ obyvatel bude do roka a do dne pozitivně otestováno na koronavirus nejméně 20 miliónů občanů ČR a vyhlášen nouzový stupeň s číslem 35 – naprostý zákaz dýchání.
Další logickou úvahou jsem došel k závěru, že kdyby se lidé obdobně testovali v průběhu běžné, téměř každoroční chřipkové epidemie, byl by zjištěn jako pozitivní přibližně stejný počet lidí, z nichž však jen pár procent by skutečně onemocnělo. Ale nic, snad kromě návštěv v nemocnicích, by se neuzavíralo.
A tak mám pro naše politiky připravenu další logickou otázku: Koho vlastně mají ta ekonomiku a obyčejný lidský život šíleně omezující opatření ochránit? Pracující zdraví lidé v produktivním věku a jejich rodiny to zcela jistě nejsou. A tak se obávám, že bohužel stále platí má soukromá definice aktivit politiků v souvislostí s covidem, kterou jsem zveřejnil na počátku letošního dubna:
„Pro záchranu starých a nemocných obětujeme životy mladých a zdravých!“