Co se týče odborných a politických názorů na řešení koronakrize, je mediální prostor poměrně vyvážený a nasycený. Není tomu tak ovšem v případě politické scény. Žádná relevantní politická strana si nevzala za své téma demontáž „koronaideologického“ konceptu řekněme na švédský (či běloruský) způsob. V médiích, včetně mainstreamových, například v Reflexu, mají přitom leckde převahu ostře kritické názory na sledování Velkým bratrem v rámci chytré karantény a na cestovatelské restrikce mezi státy. Tyto názory však nejsou v rámci politické reprezentace nijak zvlášť zastoupeny, notabene před volbami (byť jen krajskými), pročež je poměrně velká poptávka elektorátu kryta téměř nulovou politickou nabídkou.

Snad jen Roman Šmucler (bývalý člen vládního krizového štábu za TOP 09), Jan Žaloudík (nezávislý senátor za ČSSD) či Miroslav Ševčík (proděkan Národohospodářské fakulty VŠE, odpovědný za ekonomický program Trikolóry) budou výjimkami potvrzujícími pravidlo. A to v situaci, kdy smrtnost na koronavirus poklesla v důsledku mutací pod úroveň smrtnosti chřipky, kdy se drtivá většina nakažených projevuje bezpříznakově, kdy i v rizikových skupinách seniorů a polymorbidních pacientů je smrtnost jen o málo vyšší než u chřipky (tezi evolučního biologa Jaroslava Flegra o ochočování a divočení virů, kterou je ospravedlněna předběžná opatrnost, považuji za neúměrný ekonomický hazard). A kdy voličstvo nezřídka zcela ignoruje vládní snahy po restriktivních opatřeních (v ČR přitom až do minule týdne relativně liberálnějšího rázu, alespoň ve srovnání s blízkým zahraničím). V důsledku těchto skutečností poměrně značná část obyvatelstva nemá koho volit, tedy pokud je pro ni téma ekonomické hrozby relevantnější než témata jiná.

Ostrouhají však nejen voliči levocentristické vlády a pravocentristické opozice, ale i příznivci extremistických a konspiračních náhledů na svět, neb i SPD, KSČM či DSSS nechává problém „koronatotality“ (lze-li to takto nazvat) chladným. Na rozdíl od jejich zahraničních souvěrců: Německá AfD zmíněnou agendu pozdvihla ze země a vytěžila z ní již nějaké ty politické body. Také některé bizarní či samorostlé politické figury v zahraničí se vymezily poměrně „antikoronatotalitně“. Vedle jmenovaného Běloruska vzpomeňme amerického prezidenta Trumpa, brazilského prezidenta Bolsonara či turkmenského prezidenta Berdimuhamedova. Jiní sociopatičtí vůdcové vsadili na přístup zcela opačný. Například filipínský prezident Duterte oprášil svůj již „osvědčený koncept“ a navrhl narušitele karanténních opatření rovnou střílet. Z normálních civilizovaných států tak převážil liberální pohled na řešení koronavirové krize jen ve Švédsku, v ostatních západních zemích byly liberálnější modely vždy přehlasovány, byť například úřady v Nizozemsku roušky nakonec také odmítly.

Liberálové a libertariáni tak nalezli svůj azyl v médiích, často mainstreamových a respektovaných. Česká opozice proti koronaideologii navíc v mnoha případech zredukovala svou agendu na dvě témata: Boj proti Andreji Babišovi (a Adamu Vojtěchovi), jako by snad parlamentní pravicové a centristické strany razily nějaký výrazně odlišný přístup. A boj proti rouškám, jako by snad zásadní ekonomická krize, útlum investic či omezení cestování byly jen nevinným čajíčkem. Bezprizorní lidové „hnutí odporu“ pozapomnělo i na bezprecedentní narušení osobních svobod, jakkoliv ještě nedávno byla ochrana osobních údajů tématem politicky až přehnaně citlivým (vzpomeňme na GDPR, kvůli čemuž činnost ukončily i některé populární platformy typu Spolužáci.cz). Mimochodem, příklady z řady demokratických zemí (Izrael, Singapur, Tchaj-wan) jsou v této věci ještě vyhrocenější a leckoho nad nimi jímá hrůza (viz zde).

Buď jak buď, svobodně smýšlející volič, který se neztotožňuje se smysluplností plošných opatření, může letos v říjnu akorát tak sledovat argumenty pánu Šmuclera a Žaloudíka na facebooku, číst si Reflex a útrpně pozorovat, co si ještě ve svém fantazírování politický establishment (v duchu seriálu Black Mirror) vymyslí.