Epidemie pronikla do všech diskusí a sotva se najde někoho, kdo by o koronaviru neměl tušení. Ale je tato infekce to, co nás až tolik ohrožuje?

Ukazuje se totiž, že daleko rychleji se šíří děs z toho, co by přijít mohlo, než to, co ve skutečnosti přichází. Selhání politiků pak spočívá v tom, že rozehrávají v lidech bouři citů a zahrávají si při tom s míněním veřejnosti: jde jim o vítězství v nadcházejících volbách. Dělají tak to, co je politikům odedávna vlastní: všem lžou a své lži nakonec i začnou brát smrtelně vážně. Prostě lžou sobě samým. Pro takové osoby není dle Dostojevského záchrany.

Ovšem v závěsu jim chvátají na pomoc náboženští fanatici a tvrdí něco o tom, že do osudů lidí konečně zasáhnul boží prst a připomněl jim tak jejich hříšnou povahu. Rozdělují se na dvě skupiny, přičemž ti radikálnější pokládají kalamitu přímo za boží trest s následným peklem, kdežto ti humánnější vykládají kalamitu tak, že všechno zlé je pro něco dobré a že tato pohroma je šance obrátit se; zdá se jim, že krize sama o sobě, od války až po přírodní pohromu, povznáší (bezesporu tomu tak někdy je, ale na každého povzneseného připadají stovky tisíc zpustlých a zhůvěřilých).

Onu bezhlavou paniku nyní potkáváme na každém kroku. Skoro všem chybí zdravý rozum a dělají se zběsile zbytečné kroky chvíli sem a chvíli tam: od rohu k rohu.

V současnosti je postiženo víc lidí strachem z koronaviru než koronavirem samotným; spíš než infekcionisty či epidemiology potřebují psychology. Psychologové se svou psychometrickou výbavou ovšem nejsou s to obavy lidí řešit. Onen strach je totiž pouze úzkost přetavená do snesitelnější podoby. Od filosofa Sorena Kierkegaarda se klade rozdíl mezi úzkostí bez předmětu a předmětným strachem s tím, že strach z čehokoliv je vždycky únosnější. Posléze tuto myšlenku převzal například Martin Heidegger a postavil na ní své myšlení, ale ani on nepochopil rozdíl do hloubky a opakovaně se ohání výrazem „úzkost před smrtí“. Smrt je totiž již také předmětné povahy.

Základním naladěním člověka je tudíž ryzí úzkost sama o sobě. Není to nic příjemného a leckomu přinese útěchu to, že ji lze proti něčemu nasměrovat a tím otupit její hrot. Nyní se tímto předmětem stal koronavirus a případně ještě ten, kdo ho vypustil. Zvláštní na tomto fenoménu je jeho globalizace: globalizace zachvátila svět dokonce i v tomto. Ano, po celém světě se infekce šíří, ale střízlivé uvažování přivede k tomu, aby ti, kdo mají vliv, zavedli rozumné postupy.

Záměrem je pečovat o rizikové skupiny, přičemž i ostatní se tomu musí podřídit. Zajistit je tudíž třeba zejména osoby v ústavech a také zdravotníky. Všichni ostatní s daleko mírnějšími příznaky či bez příznaků se mohou či dokonce musí nakazit tak, aby byli nadále imunní v dalším období. Zastavit epidemii lze pouze takto. Na vakcinaci zbývá jen čekat.

Místo toho propadají mnozí děsu, nosí roušky úplně zbytečně i tam, kde nikdo není, až tak, že dokonce i nazí naturisti na sluníčku je musí mít. Bez nich se dopouštějí trestného činu a policie zasahuje. Naproti tomu jiní politici tvrdí, že celá epidemie je víceméně prkotina a že přece není nutné kvůli tomu přiškrtit hospodářství země; do chvíle, kdy začnou houfně umírat rizikové osoby, přičemž vzápětí se rozpoutá onen děs i tam. Od rohu k rohu.

Máme mít skutečně strach? Strach není moudrý rádce. Kdesi Josef Čapek pravil, že strach z války je horší než válka samotná. To platí i nyní: náš strach z koronaviru je horší než koronavirus samotný. Buďme střízliví a odolejme tomu, abychom se děsili toho, co přijde. Přijdou i jiné a možná i horší hrozby. Když se budeme bát toho či onoho, stihne náš něco daleko horšího, než je choroba či dokonce i smrt: moci se chopí zlí lidé a omezí naši svobodu ve jménu bezpečnosti. Bezpečností budou ovšem mínit to, že nás zbaví úzkosti, úzkosti bez předmětu coby základního naladění lidské bytosti. Budeme ovládnuti diktátory a zpětně vzpomínat na to, že kdysi za té pitomé epidemie jsme na tom byli daleko líp: líp už bylo.