Dosavadní sledování války na Ukrajině jasně potvrzuje onu nepřekvapivou informaci, že Putin měl po celou dobu možnost uzavřít mír, ale nechtěl a díky snahám západních „deeskalátorů“ a „usmiřovačů“ ani nemusel. Tato skutečnost je zdánlivě banální, ovšem hodí se ji opakovat jako protiváhu neutuchajícího chóru hlasů ve smyslu: „Rusko je mírumilovné, Rusko se jen brání, vůbec válčit nechtělo, bylo k válce donuceno, to zlí západní imperialisté a ukrajinští nacisté válku prodlužují atd.“ Přirozeně to je nesmysl, neboť Putin coby diktátor (což jeho hlásné trouby maskují pokřikem o tom, jak by Zelenskyj měl na Ukrajině uspořádat volby, a taktně vynechávají, jak zařídit, aby hlasování mohlo probíhat na celém ukrajinském území) jasně předvedl, že válku může vyhlásit prakticky z jakéhokoli důvodu a ten pak průběžně měnit (viz původní narativ „denacifikace Ukrajiny“ versus následné „My jen bráníme Donbas.“) a stejně tak může vyhlásit mír prakticky kdykoli a za slavné vítězství vyhlásit cokoli (blíže viz příslušná část zde).

Ruská komunikační inverze

Ovšem sklady sovětské výzbroje se vyprazdňují, v nejpotřebnějších kategoriích vydrží do konce 2025 či do poloviny 2026 a výroba nových pokrývá pouze cca třetinu potřeby (blíže viz rozbor ruských zásob výzbroje a jejich „spotřeby“ na frontě). To přirozeně neznamená, že ruský kolaps je „na spadnutí“, ale pokračovat v útočných operacích za takových podmínek půjde dost těžko. Proto by se Rusku hodila pauza na doplnění výzbroje, což zjevně souvisí s vřelým pomrkáváním z Kremlu do Bílého domu.

Za tímto účelem ruská propaganda použije osvědčený princip tzv. komunikační inverze. Ten spočívá v sebejistém a vytrvalém opakování tvrzení diametrálně odlišných od reality. Mimo jiné byl uplatněn i v minulém roce, ať už při popisu bojů na Ukrajině či deklarovaného ruského postoje k americkým volbám (jenž byl vůči Donaldu Trumpovi velmi pohrdavý – blíže viz zde, zejména části „Trump jako budižkničemu“ a „Vize o přilézajícím Trumpovi“). V aktuálním případě to má podobu: „Rusko vítězí, Rusko žádné příměří nepotřebuje, díky sankcím ekonomicky a společensky vzkvétá, je silnější než kdykoli dříve, zásoby lidí i výzbroje jsou nevyčerpatelné a válčit může neomezeně dlouho atd.“ Účelem této šarády je přirozeně vzbudit dojem, že i sebemenší ruský souhlas s nějakou maličkostí znamená ohromnou vstřícnost a „gesto dobré vůle“. To je vcelku nepřekvapivé, protože dobývat území na bojišti se pro Rusko ukázalo být obtížným, a tak báťuška Vladimír zkouší snadnější cestu, tj. blafování u vyjednávacího stolu.

Konkrétní podoba vítězství

Vcelku přirozeně se nabízí srovnání aktuální situace se stavem před únorem 2022 (viz též už článek „Mír pro naši dobu?“ z března 2022). Při tomto srovnání se přirozeně každá strana bude soustředit na ta kritéria, která lépe vypadají v její prospěch. Podstatné však je, že toto hodnocení by se nemělo omezit pouze na území okupované či ubráněné. V tomto směru má Rusko samozřejmě velký náskok, protože až do loňského roku byla představa, že by Ukrajinci mohli Rusům útoky na své území oplatit stejným způsobem, byla brána jako něco „ilegálního“. A použití západních zbraní za tímto účelem bylo natvrdo zakazováno kvůli oblíbené pohádce o „eskalaci“.

Území a jak dál?

Když tedy Rusové smí obsazovat ukrajinské území a Ukrajinci až do podzimu 2024 nesměli (a už zase nesmí, viz Trumpovo žonglování s pozastavením americké podpory) obsazovat ruské, bylo by dost bizarní hodnotit „vítězství“ pouze podle množství obsazeného území. Rusko tedy drží Krym, většinu Donbasu a „pozemní most“ mezi Donbasem a Krymem. Oproti tomu ukrajinská akce v Kurské oblasti byla provedena pozdě a pouze omezenými silami. Území při ní obsazené nebylo dost velké, aby bylo dlouhodobě bránitelné, nepodařilo se je udržet a posloužilo pouze k dočasnému odlákání ruských (a severokorejských) sil od fronty na Donbasu (blíže viz kontext a výsledky). Zároveň představovalo poučnou indicii pro poznání trumpovského přístupu k vyjednávání. Rusko se tedy snažilo, jako obvykle bez ohledu na ztráty, toto území získat zpět před zahájením skutečných jednání, což se mu po vícero pokusech podařilo. Stále tu však zůstává „problém“, že Putin prohlásil čtyři ukrajinské oblasti za ruské území, a to navzdory skutečnosti, že podstatnou část z nich Rusko nedokázalo obsadit. Tedy kritériem vítězství může také být, do jaké míry Rusko prosadí tyto své nároky.

Navzdory propagandě totiž územní zisky na Ukrajině nejsou zásadní, a to ani z pohledu Ruska. Zatímco Krym a Donbas mají přeci jen jistou symbolicko-mediální hodnoty (ne že by se na ni Putin musel ohlížet), Cherson a Záporoží jsou pro průměrné Rusy nezajímavé a v zásadě nesejde na tom, o kolik kilometrů se v těchto oblastech hranice posune či neposune. Daleko významnější je pro Rusko snaha Ukrajinu oslabit jako celek a posílit svou pozici vůči ní, aby bylo v budoucnu možné aktuální pokus o obnovu impéria zopakovat „znovu a lépe“.

Ovšem vyhodnocení, do jaké míry se to daří, je podstatně složitější než počítání kilometrů a zaslouží si vlastní článek.