Ruské tři roky trvající „vítězení“ není zdaleka tak jednoznačné, jak bývá z ruské a zejména západní proruské produkce prezentováno (viz předchozí text). Navzdory veškerému vítěznému pózování a propagandistické symfonii na téma „Ruská armáda neustále vítězně postupuje.“, kremelská věrchuška dobře ví, že by se Rusku hodila nejen úleva od sankcí, které sice Rusku vůbec „neškodí“, avšak jejichž zrušení zároveň Rusko při aktuálním jednání vehementně požaduje, ale hlavně pauza na doplnění ztrát a na přezbrojení. I když si naivnější jedinci v Evropě nebo za Atlantikem mohou plkat o „míru pro naši dobu“, Putin a jeho dvořanstvo (ale i obyčejní Rusové závislí na imperiální propagandě o „velikosti a obávanosti“ Ruska) zjevně počítají s tím, že v blízké až střednědobé budoucnosti to na Ukrajině zkusí „znovu a lépe“.

Proto není náhoda, že zásadním tématem při vyjednávání je otázka bezpečnostních garancí pro Ukrajinu, ať už v jakémkoli územním rozsahu. Přirozeně lze předpokládat, že tyto garance by se vztahovaly na území, které Ukrajině zůstane, a nebudou se týkat území okupovaného Rusy. S tím pak souvisí i rovina mezinárodněprávní, zda Rusko získá či nezíská mezinárodní uznání pro svou okupaci ukrajinských území, což se zatím zdá spíše nepravděpodobné.

Každopádně Ukrajině nějaké území zůstane a podstatné bude právě úroveň garancí pro toto území. V minulosti tyto garance byly ve formě nechvalně proslulého tzv. Budapešťského memoranda, jež nebylo koncipováno příliš závazně a v praxi fungovalo pouze jako velmi drahá forma toaletního papíru (viz toto přehledné shrnutí). Tedy, pokud Ukrajina, byť územně zredukovaná, získá jakékoli silnější garance, bude to úspěch.

Varianta NATO

Samozřejmě úspěch může být velmi relativní a bude to záležet na konkrétní podobě těch garancí. Ultimátní variantou by byl vstup Ukrajiny do NATO. Navzdory oblíbenému strašení třetí světovou válkou by tato varianta byla proveditelná, protože do NATO by mohla vstoupit pouze „zbytková“ Ukrajina, stejně jako kdysi do NATO bylo přijato pouze „zbytkové“ západní Německo, i když si v té době stále nárokovalo německá území tehdy uvázlá v táboře „míru a socialismu“. A to se týkalo nejen proslulé DDR, ale i území anektovaného Sovětským svazem (Královec a okolí) a území předaného loutkové „bratrské vládě“ v Polsku (nutno nezaměňovat s legitimní polskou vládou, jež v důsledku ruského lpění na oblíbeném paktu Molotov-Ribbentrop skončila v exilu).

Těchto nároků se Spolková republika vzdala a existenci Ruskem „osvobozeného“ východního Německa uznala až mnohem později. Tedy, když Spolková republika do NATO vstupovala, tak tyto nároky stále měla, avšak NATO s tím nemělo problém a jeho případná ochrana se přirozeně vztahovala pouze na její aktuální území. Všichni, včetně Rusů, to chápali a respektovali a globální válka z toho nevznikla. Proto je poněkud podivné a pokrytecké, když v současnosti z „mírových“ kruhů v Evropě, včetně samotného Německa, zní hlasy, jak by vstup Ukrajiny do NATO byl „nebezpečnou eskalací“. Ještě podivněji to působí v případě aktuálního osazenstva Bílého domu, neboť Rusko je mnohem slabší než SSSR a dokonce i slabší, než jak vypadalo ještě v roce 2021. Tedy velmi rychlé vylučování vstupu Ukrajiny do NATO je zjevně méně motivováno strachem z ruské síly a více motivováno jinými důvody.

Varianta Jižní Korea

Výše uvedené však nevylučuje i jiný, politicky snadněji proveditelný, způsob, kdy garance poskytne menší skupina států, ale ve více konkrétní rovině, tj. model, jaký mají USA například s Japonskem, Tchaj-wanem či Jižní Koreou. V případě Ukrajiny je to poněkud obtížnější z hlediska geografické reality kvůli délce ukrajinské hranice, jejíž pokrytí vyžaduje větší úsilí než relativně malý prostor na Korejském poloostrově. Kompenzací může být zapojení většího počtu států, i když pozice USA, ať skrze přímou či podpůrnou účast, by byla zásadní pro účinnost této bezpečnostní záruky.

Pokud tedy tyto garance budou poskytnuty a budou míněny vážně, tak do budoucna dramaticky zredukují ruské šance a snad i ruskou ochotu zkusit další územní expanzi proti Ukrajině. To by opět, při porovnání stavu před a po, znamenalo spíše minus pro ruskou pozici, protože před únorem 2022 Rusko mělo potenciálně volnou cestu k dobytí celé Ukrajiny. Pokud by výsledkem války byla ruská okupace části Ukrajiny a garance pro neokupovanou část, tak by se cesta k opětovnému zjevení se „zelených mužíků na dovolené“ a následně ke kompletnímu ovládnutí Ukrajiny uzavřela či alespoň zkomplikovala (což by však samozřejmě záleželo na ruské ochotě dodržovat dohody, kterou nechť si každý čtenář posoudí podle svého uvážení).

Varianta „dikobraz“

Nejměkčí formu snahy o prevenci další „speciální vojenské operace“ by byla dlouhodobá a masivní vojenská podpora pro posílení ukrajinské armády a její modernizaci, nejen z hlediska velikosti, ale i kvality vybavení a výcviku, jakož i posílení ukrajinského vojensko-průmyslového komplexu. Nebyl by to vstup do NATO, nebyla by to Jižní Korea a hodně by záleželo na tom, jak dlouho a jak intenzivně by tato podpora probíhala. Nicméně pokud by to bylo v dostatečné míře a pokud by kremelská věrchuška neobnovila konflikt příliš brzy, byla by šance, že vznikne dostatečně funkční „varianta dikobraz“, tj. formálně žádné spojenectví a žádné garance, ale zároveň natolik nestravitelné sousto, že by si dokonce i Rusko rozmyslelo případné obnovení expanze. To by sice nevylučovalo případné nájezdy „zelených mužíků“ za účelem odstrašení investic do obnovy Ukrajiny, ale i tak by to byl výrazný rozdíl oproti stavu před únorem 2022, kdy ukrajinská armáda byla sice početná (zejména ve srovnání s armádami ostatních evropských států), ale nebyla příliš moderní, a to ani ve srovnání s armádou ruskou.

Zásadní problém pro Rusko

Pokud tedy, navzdory celkovému „válečnému skóre“, bude v mírové dohodě zachována existence svobodné Ukrajiny, jež nebude plně podřízena Rusku nebo dlouhodobě paralyzována absencí podpory pro odstrašení dalšího ruského útoku, bude to pro putinovský režim přestavovat zásadní politickou hrozbu. Pouhá její existence bude v prudkém kontrastu k poměrům v Rusku a bude ukazovat, že i tak „bratrský“ národ (viz donekonečna opakovaná tvrzení, že Ukrajinci jsou vlastně Rusové) může fungovat na západní způsob, prosperovat a obejít se bez „tradičního“ modelu vlády spočívajícího v podřízení se všemocnému báťuškovi v Moskvě a jeho dvořanům. To by v budoucnu mohlo postupně i samotným Rusům podsunout „nevhodné myšlenky“ a podkopávat stabilitu kremelského režimu podobně, jako existence Spolkové republiky Německo neustále připomínala obyvatelům „mírové a vzkvétající“ DDR, že jejich situace i kvalita života mohou být jiné.

Závěr

Při podrobnějším pohledu tedy výsledky „speciální vojenské operace“ zdaleka nevypadají tak jednoznačně, jak jsou prezentovány z Moskvy. Proto není překvapivé, že Rusko čekalo na zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem jako na smilování a teď se pokouší získat u jednacího stolu to, co nedokázalo na bojišti. Putin od „dealu“ s Trumpem očekává nejen území, kam „nezadržitelně postupující“ ruská armáda zatím nedošla, ale zejména podporu zadrhlé „demilitarizace“ Ukrajiny tím, že budou zredukovány dodávky výzbroje, a hlavně výhodné podmínky pro další invazi v budoucnu.

Zatím „geniálnímu šachistovi“ z Kremlu jeho plány na Ukrajině spíše nevycházely, i když osvědčenou kartou jaderného strašení se snažil uhrát, co se dalo. Nyní může tento neutěšený výsledek zvrátit kombinací blafování s mohutným přísunem lichotek do Bílého domu. Bude to stačit?