Téměř každý nový president či premiér začíná svůj úřad zpravidla odhodláním dosáhnout jednoty obyvatelstva během svého úřadu a zajistit klid ve státě. Málo kdy se to ovšem dokonale podaří, pokud vůbec něco takového je možné A tak je celkem běžné, že se obyvatelstvo i nadále dělí na ¨ty¨a ¨ty jiné¨, kteří pak mezi sebou často svádí urputné diskuse. V podstatě to někdy nemusí být zase tak špatné, proč by všichni museli mít na všechno stejný názor? V současné době je dost aktuální rozdělení i na tak zvané rusofily a rusofoby, mezi kterými dochází k pochopitelným názorovým rozepřím. Právě těmto skupinám obyvatel je věnován tento článek.

Morfénové skupiny -fil a -fob pocházejí jak známo ze starořeckého filia (φιλία, φίλος) ve významu láska, přátelství, náklonnost (přitom samotný morfén -fil by měl znamenat milovník, milující) a fobos (φόβος) ve významu strach, děs, hrůza. Jelikož Ruská federace má asi 144 milionů obyvatel (z toho asi 105 milionů samotných Rusů, pro zbytek jiných národností byl vymyšlen pojem Rusianin), je jen těžko představitelné, že by někdo mohl projevit lásku a obdiv k takovému množství neznámých lidí. Proto by asi bylo správné považovat za rusofila člověka, který vykazuje náklonnost k ruskému státu, národu jako celek. A totéž by pak mohlo platit i o opaku. V moderní historii existuje ovšem zřejmě pouze jeden případ, kdy lidé měli a dosud mají nejen averzi ale dokonce vyslovenou nenávist k jednomu celému národu a nejraději by dosáhli jeho totálního vymýcení. Zde se ovšem nepoužívá morfén -fobie ale předpona -anti.

Lze si celkem snadno představit rusofily, kteří by svoji náklonnost k Rusku zdůvodňovali obdivem k ruské hudbě (ať už klasické či lidové) nebo třeba baletu. Zde se mohou Rusové skutečně mnohým pochlubit a jistě takových lidí není málo. I ruská literatura může vzbuzovat u někoho obdiv (především ta klasická, z té současné člověka zatím nic nenapadá). I ruskou (tedy spíš sovětskou) vědu a techniku jsme mohli a dokonce museli kdysi povinně obdivovat. Zde by se ovšem také v současnosti jen s velkými obtížemi hledaly příklady; pokud by se samozřejmě předem vyloučilo vojenství, v něm tato země vždy vynikala. I ve vědě a technice nyní bývalí čínští žáci doslova převálcovali svoje bývalé sovětské učitele. Také by někomu mohla lahodit ruská řeč - nakonec jsme se ve škole učili, že se k ní kdysi s oblibou obraceli i naši buditelé. A ¨last but not least¨ - jistě je nemálo lidí, kteří jsou dosud vděční Rusku za osvobození od německé okupace. V tomto případě by bylo ovšem radno si uvědomit, že by to nemusel být vděk právě těm dnešním Rusům, ale spíš tehdejším sovětům - tak na příklad naší vesnici osvobodili vojáci, mezi kterými byl značný počet takových, které jsem později mohl definovat jako obyvatele Střední Asie a Kavkazu. A také tato vděčnost by se měla vztahovat především k tehdejším obyčejným vojákům, kteří k nám přišli unaveni v zašpiněných a upocených uniformách, kteří především trpěli a umírali. Ne k těm, kteří nám pak v blýskavých uniformách a vyžehlených oblecích přinesli další jinou nesvobodu. A už vůbec ne k těm, kdy nás později přišli osvobodit jejích synové a vnuci. A pokud by někdo pomýšlel na panslovanské bratrství, mohli bychom si připomenout citát klasika Karla Havlíčka Borovského: „Odjel jsem do Ruska jako Slovan a vrátil jsem se jako Čech. Je to země bídy, zmaru, chlastu a rozsáhlých literárních děl o zmaru, bídě a chlastu“ (psáno 1844). Ale prosím, od těch dob se ladacos mohlo také změnit a v neposlední řadě i přesvědčení ¨Slované¨ by měli mít svá práva.

Co si lze ale jen s obtížemi vysvětlit je až nekritická náklonnost a poklonkováni dnešnímu Rusku u komunistů nebo všech těch s komunistickým přesvědčení (pokud samozřejmě nepatří k výše uvedeným filům). Ta je prakticky stále skoro automatická a bezvýhradná podle hesla: Sovětský svaz – pardon: Rusko náš přítel, učitel a náš vzor, až na věčné časy.

Byly doby, kdy čeští komunisté (a zřejmě nejen oni) jezdili do Moskvy učit se jak zakroutit krkem ¨buržoazii¨. Když se to nakonec dobře naučili a uplatnili, jezdili tam pro instrukce, jak zakroutit krkem také jiným a zejména komu, v tom čísle i některým svým vlastním soudruhům. A také se učili kam nutně musí směřovat vývoj naší země. To už si pro instrukce vlastně mohli chodit přímo na sovětské velvyslanectví, kde sídlil tehdejší faktický nový protektor republiky. Ale čemu se asi tak mohou soudruzi učit v Moskvě dnes?

Marxova socha v centru Moskvy jistě zůstala, ale jinak po Marxovi i s jeho Kapitálem a Komunistickém manifestu tam dnes ani pes neštěkne. Lenin v mauzoleu také zůstal, ale je otázka, co by na současný stav asi řekl? Úporně bojoval proti carismu který mu vzal bratra, posledního cara dokonce osobně nechal popravit - a oni ho mezitím i s rodinou vykopali, blahořečili a carismus i s novým carem (s absolutní a neomezenou moci – jen se dnes jmenuje prezident) opět instalovali. Rudou hvězdu, srp a kladivo vyměnili za carskou orlici a zavedli v azbuce ne existující písmeno Z. Rudou vlajku vyměnili za carskou trikoloru (údajně prý dokonce slovanskou trikoloru, která ale má pocházet z nizozemské vlajky). Imperialismus patřil za Lenina k nejproklinatějším pojmům, zatím co slovo ruská IMPERIE zní v uších dnešních Rusů jako rajská hudba a dokonce se tím i veřejně chlubí. Současná Ruská federace plně a plnou parou navázala na svoji imperiální minulost, i když to ve jménu zatím nemá. A po leninismu tam dnes také není ani památky. Kapitalismus byl v Rusku v podstatě opět instalován v jeho nejčistěji formě včetně novodobých miliardářů. Jedno procento boháčů ovládá převážné bohatství krajiny a nejchudší obyvatelstvo ze svazových republik (kde se převážně nachází bohatství země) je honěno umírat do války. Za naprostou ironii by se dalo označit udělování amnestie zločincům a dokonce vysloveným vrahům výměnou za účast v SVO. Samotná Komunistická strana Ruské federace má jen něco přes sto tisíc členů a hlásí se k ní jen nejchudší část venkovského obyvatelstva, ve volbách získává jen něco přes pár procent hlasů. Zatím ale patří mezi ty povolené, protože v podstatě zcela podporuje vše co vyjde z Kremlu. Slovo bolševik se stalo mezi tím takřka nadávkou, zato bělogvardějci jsou celkem obdivováni jako zachránci pravoslavné ruské identity.

Jen Stalin by mohl být spokojen. I když z mauzolea zmizel, jeho methody vládnutí se postupně znovu zavádějí a on sám má velkou naději na jeho plnou znovuinstalaci. Jen by asi nebyl nadšen všeobecnou a až bigotní pobožnosti dnešních Rusů, grandiózní obrodou pravoslavné církve a výstavbou nových kostelů a chrámů, které on tak vehementně nechával pronásledovat, pustnout a bourat. Také by jistě nelíbal prsten patriarchy, jak to jeho současný nástupce s oblibou činí. Ale nakonec i Stalin byl pragmatik - říkalo se, že když to s Moskvou bylo nahnuté, tak nechal pro jistotu nad městem létat letadlo s ikonou Bohorodičky. Také by jistě souhlasil se ¨speciální vojenskou operaci¨. I on byl rovněž vynalézavý mistr nových pojmů - například ¨Velká říjnová revoluce¨ (původně známá pod pojmem oktjabrskij perevorot),¨Velká vlastenecká válka¨ nebo ¨9. květen¨ ap. Jistě by se i jemu nezamlouvala skutečnost, že v současnosti Evropa a Amerika podporuje dnešního ruského protivníka, zatímco on tehdy byl Evropou (čti Anglii) a USA podporován výzbroji, palivem i potravinami (včetně válenek, aby měl čím obout svoje vojska).

Pokud už jsme u té SVO - bylo by asi vhodné také poznamenat jednu pozoruhodnost - totiž to jak Rusové znenadání objevili pojem ¨nacismus¨. Nemohu to fakticky dokázat, ovšem v mém podvědomí je zafixována skutečnost, že za Stalina a převážně také později na většině válečných plakátů a v mnoha válečných projevech a knihách Sovětský svaz bojoval proti německým ¨fašistům¨ a slovo nacismus zde bylo v podstatě málo známé a prakticky nepoužívané. Dříve jsem si tento nesoulad vysvětloval tím, že SSSR pomáhal ještě před válkou ve Španělsku v boji proti Frankovým fašistům, a tak asi nechtěli obyvatelstvo zatěžovat novým -ismem. Znenadání a nepochopitelně se ale naráz objevil právě ¨ukrajinský nacismus¨. Že tady zcela zásadní rozdíl a pochybeni je se dá zjistit z Wikipedie, nebo také ze pozoruhodného článku našeho známého filologa Karla Olivy. Ne méně pozoruhodná je i skutečnost, jak se z bývalých hrdých a mírumilovných ¨sovětských luděj¨ (kam patřili pochopitelně i Ukrajinci) mohli ve třetí generaci stát naráz nacisté. Není tomu tak snad proto, aby nedocházelo k záměně tohoto ukrajinského nacismu se současným ruským fašismem, který by bylo možné označit jako ¨rusismus¨? (viz třeba jeho typické a oblíbené představitelé skupinu Nočních vlků, četné projevy ruských hodnostářů a komentátorů, způsob voleb, a také veřejné výzvy k vymazání západní Evropy třeba i atomovými zbraněmi). Nekopírují Rusové dnes nacisty tím, že se sami považuji za vyjímečné nadlidi?

S ohledem na výše uvedené zůstává skutečně otázka čemu se tedy dnešní čeští komunisté mohou v Moskvě učit a co tak budí jejich úctu, obdiv a podporu? Snad ne tomu, jak v jiné ¨speciální vojenské operaci¨ napravit mírumilovný česko-slovenský rozvod napadením na Slovensko, protože třeba v Bratislavě prý neradi slyší češtinu a také ¨Češi pěší domou¨? V podstatě to dokazuje, že komunistům nikdy nešlo o komunismus ale především o prosazování ruských imperiálních zájmů u nás, a tak je tomu asi dosud. Pro ty české ¨chcimíry¨, kteří se tak vehementně staví proti podpoře Ukrajiny (a komunisté jsou zde v první řadě) by se slušelo, aby se omluvili Francii a Anglii za to, že se jím už téměř 90 let vyčítá jejích zrada v roce 1938 a že nás ponechali napospas Hitlerovi. Vždyť přece i jím tehdy šlo především a jedině o mír, byli proti válce a nic jiného nechtěli. Nějaký nárudek ve střední Evropě (který v podstatě ani neznali) je zajímal pramálo. Tak proč by nemohl v rámci zachování míru kousek svého území přenechat sousedovi, když tam stejně žili jeho lidé; stejně jako Ukrajina dnes - která de facto nemá ani existovat a je to umělý stát vytvořený Leninem. A také by se mělo dodatečně přiznat, že poválečné zákroky proti čsl. zahraničním vojákům byly zcela oprávněné - vždyť to byli ve skutečnosti váleční štváči, kteří odcházeli do ciziny válčit už v době, kdy válka ani nezačala a Evropa se těšila z nastalé mírové pohody po Mnichovské smlouvě. Otázka zní co asi budou dělat Ukrajinci, pokud by měla být nyní v zájmu celosvětového a zejména evropského míru uzavřena další nějaká podobná mnichovsko-istambulská smlouva? Budou také odcházet někam, odkud by mohli bojovat proti agresorovi nebo se začnou bratřit s Rusy? Pokud by se naší dědové a otcové účinně bránili jako třeba Finové nebo dnes Ukrajina, tak svět by nás dodnes proklínal jako strůjce II. světové války. Ostatně Hitler právě takto zdůvodňoval svou válku proti Polsku a naší komunisté se stali jeho protivníky až po napadení SSSR ve Velké vlastenecké válce, kdy k tomu dostali z Moskvy pokyn. A pokud by skutečně mělo nyní dojít k něčemu podobnému k vůli Ukrajině, tak svět by ji proklínal jako příčinu a Putin by si jistě připsal k dobru svoji II. Velikou vlasteneckou válku a takto ji také zdůvodnil.

A pokud se týká mnohdy omílaného rozšiřováni NATO směrem na východ – nedá se doložit jediným rozhodnutím velení této organizace, že by se NATO samo chtělo někam rozšiřovat. Vždy to byli a jsou dobrovolní a dychtiví žadatelé o členství, kteří k tomu mají jistě své důvody, ale kteří pak mohou mít dokonce problémy při jejich schválení; jako třeba u Švédska. Vzniká otázka, proč jsou to ale vždy blízcí sousedé Ruska? Proč asi právě typicky neutrální Švédsko a Finsko nedávno prahli po jejích členství? My jsme se také nepožádali o členství k vůli obavám třeba z polské strany. A proč Rakousko a Švýcarsko (ukryté v Alpách ve středu Evropy) nebo Irsko (schované za Anglii) o to dosud nežádaly? Jsou také velmi silné pochyby, že by dnešní Švýcarsko v sousedství s Ruskem vůbec mohlo kdykoliv vzniknout.

Často opakovanou mantrou je i důvod, že Rusko začalo svoji ¨SVO¨ aby zastavilo západní politiku vojenského zastrašování Ruska a západní velmocenské expanze. Zůstává otázkou, proč tedy ¨Západ¨ nevyužil vynikající možnosti spolknout Rusko těsně po rozpadu Sovětského svazu v Jelcinově období; kdy se mu tato země takřka přímo nabízela na talíři. Generálové s ochotou prodávali jakoukoliv výzbroj (div ne i atomové zbraně) a dokonce i svoje dcery, aby jím zajistili spokojený život na tom prokletém západě. Pověstná by zde mohla být i slova Václava Havla v US Kongresu (citováno možná chybně po paměti) ¨pomožte nám tím, že pomůžete Rusku¨. Místo toho aby došlo k tolik dnes omílané expanzi a zastrašování, západ tehdy naopak pomáhal bezplatně ekologicky likvidovat vojenské odpady a pomáhal i hospodářsky, budoval ubytování pro odcházející sovětská vojska, odpouštěl státní dluhy. Autor měl možnost navštívit Moskvu v roce 1995 a zastihl ji neuklízenou, ulice plné opilých mátoh a bezprizorních dětí, takřka na dně. Teprve až dík přírodnímu bohatství ze Sibiře se země zase postavila na nohy (a zde má Putin jistě ne zpochybnitelné zásluhy), situace se rázem změnila. Dříve spíše skromnému a vstřícnému Putinovi stouplo sebevědomí, původně prostému leningradskému klučinovi se zalíbilo panovat ve zlatých kremlovských sálech a projevila se i tradiční ruská imperiální nátura. S nabytým majetkem hodnostáři začali posílat své děti na západní školy, miliardáři kupovali majestátné jachty a Putin si oblíbil carský styl života a nekontrolovaného vládnutí, což mu jeho spoluobčané jako vždy s ochotou schvalují. A to vše má být v souladu s komunistickou ideou, soudružko Kateřino Konečná? Nás starší to v hodinách povinného politického školení učili poněkud jinak. Nebylo by z proletářského hlediska správnější, aby komunisté pracovali na nějaké té druhé oktjabrské revoluci?

Když jsem během mé školní docházky někdy neudělal domácí úlohu, pokoušel jsem se to vždy nějak šikovně zdůvodnit všemožnými příčinami, čím víc tím líp. Dodnes si pamatuji slova mého tehdejšího učitele, který pravil: ¨pro vše co člověk dělá nebo nedělá je vždy jen jedna hlavní příčina – to ostatní jsou jenom výmluvy¨. Později jsem se přesvědčil, že tomu tak skutečně je. Za důvod k ruské SVO jsou udávány: denacifikace, demilitarizace, banderismus, zákazy ruské řeči, utlačováni ruského obyvatelstva, oranžová revoluce, Majdan, páleni Rusů v Oděse, neexistence ukrajinské národnosti a státnosti, Ukrajina je umělý stát a vždy patřila Rusku, NATO a západní vliv v těsné blízkosti atd, atp. Co by asi tak mohlo být tím hlavním důvodem v tomto případě skutečně? Co bylo tak důležité (a dosud ne vyslovené), že se vyplatilo obětovat život a zdraví sta tisíců mladých vojáků, nesmírný a neznámý počet civilních obětí (i když jak známo – nás mnogo), tisíce unesených dětí, nucená rusifikace obyvatelstva, demolice tisíců měst a vesnic, nesmírné hospodářské, přírodní a kulturní škody, ničeni a krádež cenností, nesmírné válečné výdaje a nezapomínejme také na vzniklé škody v mezilidských vztazích, které se budou jistě projevovat i po mnoha desetiletí? Vždyť i na hladomor před sto lety Ukrajina stále nezapomněla.