KOMUNIKACE: Obraz nepřítele
Skokanem sezony v kategorii mediální hvězda je toto léto nepochybně plukovník Otakar Foltýn. Od třicátého května, kdy nastoupil do funkce vládního koordinátora strategické komunikace, je mediálně viditelný a slyšitelný snad víc, než celá vláda.
Plukovník Foltýn stihl pronést řadu výroků na hraně i za ní, stihl urazit část národa a byl i sám urážen. Byl obviněn z toho, že je cenzor, že je mediálně neobratný, že je hloupý. Na jeho podporu už dokonce stihla vzniknout petice v kraji obvyklé party petičníků. Petičníky ale zatím pomiňme, neb ti budou stát za pozornost, teprve až jednou ovládnou svou petiční obsesi a rok o nich neuslyšíme.
Když se ale nad celou tou šarádou zamyslíme, nezbývá než konstatovat, že plukovník Foltýn není hloupý (viz jeho publikační činnost). Zatím neudělal nic, co by směřovalo k cenzuře - a nejspíš ani neudělá. A Otakar Foltýn určitě není mediálně neobratný - co by za to dal mnohý politik, být viditelný v médiích tak jako on.
To, co vidíme, je standardní schéma bulvárního tisku, které v Čechách tak báječně umí třeba řeporyjský starosta Pavel Novotný. Ruku na srdce, kdo (a to i z Pražáků) si uvědomoval, že jsou nějaké Řeporyje, než tam začal starostovat vysloužilý bulvární novinář. Plukovník Foltýn vědomě a úspěšně používá stejné schéma provokací, které ho drží na mediální vlně.
Otakar Foltýn se veze na vlně provokace a budí zájem i odpor. Je obviňován ze všeho možného, jen ne z toho, co opravdu dělá, co hrozí rozložit jakoukoli společnost. Jak jsem napsal už výše, plukovník Foltýn není cenzor. Od toho jsou tu směšnohrdinské figury Boba Kartouse a jeho digitálních Bretschneiderů vulgo elfů. Jejich trolení sice od listopadu 2018 zapleveluje internet, ale být jimi, z výsledku bych si zoufal.
Plukovník Foltýn je toho času hlava dezinformační šarády (tuším, že už třetí), kterou nám tu už od kovidu předvádí vláda. Ano, už druhá vláda. A tahle aktuální vláda mnohem intenzivněji a hloupěji něž ta předchozí.
A Otakar Foltýn na to jde opravdu strategicky a hlavně na to jde jinak. Opustil akademické bádání nad tím, co je to dezinformace – to v době módní postmoderny, která se vyhýbá soudům, stejně nikam nevede.
Když se nemůžete zbavit některých názorů a lidí skrze racionální argumenty a diskusi, což to takhle zkusit přes emoce. A to právě plukovník Foltýn dělá, vytváří obraz nepřítele - toho vnějšího, ale především toho vnitřního.
S vnějším nepřítelem je to snadné, to je Rusko. Ovšem Foltýn a jeho lidé to pojali jinak, než jsou obvyklá prvoplánová hesla s vířením bubnů.
Když se podíváme na kampaň, kterou Foltýnův odbor vedl k výročí 21. srpna, vidíme, že vypráví příběhy normálních lidí z okupace. Vypráví je civilně a jen s lehkým protiruským ostnem. Vytváří sentiment.
Což o to, Rus určitě není přítel. Je to chronicky nestabilní mocnost za jednou z huntingtnovských civilizačních hranic, která se tradičně chce prosadit ve střední Evropě a ideologicky to zdůvodňuje tu slovanskou vzájemností, tu proletářským internacionalismem.
Tedy přítel to není. Jestli je to přímo nepřítel, to v příštích letech uvidíme i bez Foltýnova (a nejen jeho) malování čerta na zeď.
Mnohem zajímavější je to s vnitřním nepřítelem.
Vytvoření obrazu vnitřního nepřítele je nástroj represe. O tom, jaké je to být v tom obraze, by mohli vyprávět Židé, kacíři, umírněné křídlo buržoazie po Francouzské revoluci, ti, co překáželi Stalinovi, i levicově naladěná část americké inteligence za časů Josepha McCarthyho.
Jde prostě o to, spojit ty uvnitř s vnějším nepřítelem. A může jím být ďábel, kontrarevoluce, světový imperialismus i bolševická revoluce. Je jedno, jestli je to právem, zásadní je tu spojení sentimentu odporu vůči nepříteli venku s těmi uvnitř. Mnozí si ještě pamatujeme na „zaprodance a ztroskotance“ z Charty 77.
Co jiného, něž oni rudoprávní „zaprodanci a ztroskotanci“ jsou ti „lidé, kteří jsou nešťastní, zahořklí, zapšklí, smutní, opuštění nebo mají prostě jenom životní smůlu... a nebo to jsou prostě jenom svině“ ze slavonického expozé plukovníka Foltýna. Jsou to ti, o kterých týž a tamtéž říká: „Je kolem nich potřeba vykopat příkop tak hluboký, aby do toho nespadli ti, kteří jsou na druhé straně“.
Otakar Foltýn vytváří obraz vnitřního nepřítele. Vytváří ghetto, do kterého vyženeme ty, se kterými se nebavíme, které budeme společensky a profesionálně ostrakizovat. Prý je jich takových 4,5 procenta. Nevím, kde plukovník Foltýn vzal to číslo, vím ale jistě, že pokud se to ghetto začne plnit, už je nikdo nebude počítat. V okamžiku, kdy ratio nahradíme emocemi, není třeba argumentů, stačí jen ukazovat prstem.
Dvacet let se od kavárenských stolků nesly stesky o těch, kteří rozdělují společnost. Teď nám ti nejpřednější popíječi kávy sepisují petici na podporu někoho, kdo chce ve společnosti kopat příkopy. Změnilo se něco nebo se jen ta „lepší“ část společnosti zapomněla a ukázala karty?