Blíží se komunální volby a s nimi se opět objevuje jeden drobný, ale podle mého názoru příznačný nešvar. Na plakátech a sociálních sítích se začínají množit hesla typu „Volte Růženu Motorovou na starostu“ nebo „Andrej Fialový - Kandidát na primátora“. Z pohledu politického marketingu to možná zní dobře. Z pohledu práva už poněkud méně.

Jako učitel správního práva bych v tomto okamžiku rád trochu zkazil předvolební náladu: na starostu ani na primátora se v komunálních volbách opravdu nekandiduje.

Kandiduje se do zastupitelstva obce, města či městské části. Starostu potom volí zastupitelstvo ze svých členů. U statutárních měst je princip obdobný: primátora volí zastupitelstvo města, ne občané, jak je tomu třeba na Slovensku.

Občan tedy vhozením volebního lístku do urny neříká ani říkat nemůže: „Chci tohoto člověka za starostu.“ Říká: „Chci, aby tento člověk zasedal v zastupitelstvu.“ A teprve potom začíná druhé dějství.

Komunální prezident či dokonce sultán?

Zastupitelé si ze svého středu zvolí starostu, respektive primátora. Následují jednání o většině, koalicích a obsazení jednotlivých funkcí. Klidně se tedy může stát, že člověk, který byl před volbami označován za „kandidáta na starostu“, sice získá mandát zastupitele, ale starostou se nestane. Politika zkrátka není soutěž o titul podle pořadí na volebním plakátu.

Proč mi na této zdánlivé terminologické drobnosti záleží?

Protože z ní podle (nejen) mého názoru vyplývá něco podstatnějšího. Ergo kladívko, čeští politici i voliči mají tendenci funkci starosty značně přeceňovat.

Z „kandidáta na starostu“ se v předvolební kampani leckdy stává malý komunální prezident. Člověk, který prý zařídí nové parkoviště, opraví všechny chodníky, postaví sportovní halu, zlevní odpad, vyřeší dopravu, postaví dálnici do Vídně (oblíbené téma v Brně, ačkoliv vliv primátora Brna je na to menší než homeopatický) a ještě osobně dohlédne na poslední rozbitou lavičku v parku.

Jenže takhle česká obec nefunguje

Kdo si otevře zákon o obcích, tedy základní právní předpis komunálního života, rychle zjistí, že starosta nemá pravomoc rozhodovat o všem, co se v obci šustne. Naopak. Nejvýznamnější rozhodovací pravomoci jsou rozděleny mezi zastupitelstvo a radu obce. Zastupitelstvo například rozhoduje o celé řadě zásadních majetkových a finančních otázek, schvaluje rozpočet a vydává obecně závazné vyhlášky. Rada obce pak plní další významné úkoly v tzv. samostatné působnosti obce.

Starosta je samozřejmě důležitou osobou. Je představitelem obce, stojí v čele obecního úřadu a plní řadu zákonem svěřených úkolů. Jeho role je významná také politicky a reprezentativně. Ale není to žádný komunální vládce s generálním mandátem rozhodovat podle vlastního uvážení. Advokátka specializující se na komunální právo a dnešní senátorka Jana Zwyrtek Hamplová jej v odborném časopise Moderní obec již před více než dvaceti lety trefně nazvala jako „první mezi rovnými“.

Silný starosta, nebo spíše žvanil?

Ostatně právě proto je poněkud úsměvné, když kandidáti (napříč spektrem) před volbami slibují, že „jako starostové“ něco jednoduše ihned udělají. Chyba komunální lávky.

In medias res: Jestliže k tomu neseženou podporu zastupitelstva (nebo rady), jejich osobní volební sliby samy o sobě toho mnoho nezmění. O tom, že na spoustu věcí jsou potřeba nejen sliby a dobrá vůle, ale i peníze, zdejší vysoce erudované čtenářské fórum snad netřeba poučovat.

Nechci tím starosty shazovat. Naopak. Dobrý starosta musí často umět mnohem víc než jen podepisovat dokumenty a stříhat pásky. Musí vyjednávat, přesvědčovat, hledat většinu a nést politickou odpovědnost. Jen bychom neměli zaměňovat politickou autoritu s právní pravomocí.

Marketing mate obyčejné lidi

A právě zde se vracíme k onomu „kandidátovi na starostu“. Je to marketingově atraktivní zkratka. V právním smyslu však neexistuje. Předvolební plakát nám tedy může říkat „kandidát na starostu“. Volební zákon říká něco mnohem skromnějšího: kandidát do zastupitelstva.

A možná bychom si tento rozdíl měli připomenout. Než totiž začneme od budoucího starosty očekávat zázraky, není od věci vědět, co mu české právo skutečně dovoluje.

Ignorantia legis non excusat. Neznalost zákona neomlouvá. A to platí i pro českou, moravskou a slezskou komunální politiku.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.