Na české ústavní scéně se v poslední době odehrává pozoruhodný úkaz. Prezident republiky začíná své kompetence hájit natolik vehementně, že se nabízí otázka, zda ještě hájí Ústavu, nebo spíše svou představu, co by měl v českém ústavním systému dělat.

Proto stojí za pozornost vystoupení Aleše Gerlocha, elitního českého ústavního právníka. Ten mimo jiné vyzval prezidenta Petra Pavla, aby požádal Ústavní soud, aby vzal zpět jeho kompetenční návrh ve sporu s vládou. Gerloch tím předvedl něco, co je v české politice stále vzácnější: ústavní zdrženlivost a rozvahu.

Prezident naopak svůj postup hájí tím, že prý musí své pravomoci bránit i pro své nástupce. To zní vznešeně, ale zde začíná problém. Ústava není katalog prezidentských přání a prezidentské pravomoci nejsou majetkem osoby, která právě (dočasně) obývá Pražský hrad.

Prezident může své pravomoci chránit, ale nemůže současně předstírat, že vláda je jen administrativní přívěsek prezidentského úřadu. Česká republika není (a doufejme, že ani nikdy nebude) prezidentská republika. Prezident není hlavou výkonné moci ani třetí komorou Parlamentu, která má právo kdykoli korigovat politické rozhodnutí vlády jen proto, že se jí nelíbí či mu nekonvenuje.

Otázka hranice pravomocí

Kompetenční žaloba je v tomto případě extrémně problematická. Spor nevznikl, protože by někdo prezidentovi upíral jeho ústavní funkci. Šlo o konkrétní otázku výkonu zahraniční politiky a účasti prezidenta na mezinárodním summitu. Aleš Gerloch přitom již dříve upozorňoval, že u pravomocí podle čl. 63 Ústavy je podstatný souhlas předsedy vlády a že hlavní zahraničněpolitická odpovědnost náleží vládě.

To se sice někomu může nelíbit, ale je tomu dle naší normy norem skutečně tak. Vláda nebyla a není prezidentovým personálním oddělením. Kde byli dnešní zastánci polodivokého rozšiřování prezidentských kompetencí za minulého prezidenta? Ústava byla tehdy naprosto stejná.

O to překvapivější je například argumentace senátorky Adély Sucharda Šípové (Piráti), podle níž lze v kompetenční žalobě spatřovat především sílu. Tady bych byl velmi opatrný. Síla ústavního činitele se přece neměří počtem žalob, kterými se obrací na Ústavní soud proti jinému ústavnímu činiteli. To bychom mohli stejně dobře tvrdit, že silný (právní) stát je takový, v němž se všechny instituce neustále navzájem žalují. Není tomu tak.

Síla ústavního systému spočívá mimo jiné v tom, že jednotlivé orgány znají nejen své pravomoci, ale i jejich hranice. A také v tom, že si uvědomují rozdíl mezi tím, co právně konformně mohou udělat, a tím, co by vzhledem k ústavnímu principu zdrženlivosti dělat měly. Gerloch proto neobhajuje slabého prezidenta, ale silnou Ústavu.

Nepochopení role Ústavního soudu

Je poněkud nešťastné, když prezident nejprve vyvolá přepjatý a zbytečný kompetenční spor, a následně ho prezentuje jako obranu ústavního pořádku. A poté odmítá byť jen úvahu, že by bylo možné celý spor ukončit smírně. Podle aktuálního stanoviska Hradu se na důvodech podání žaloby nic nemění. Satirik by možná řekl, že prezident-generál zalehl na kompetenční matrace a nechce se pohnout.

Český Ústavní soud nebyl a není prezidentova poradna. Ani nesmí být využíván jako nástroj k tomu, aby si jednotliví ústavní činitelé nechávali soudně potvrzovat svou politickou interpretaci Ústavy pokaždé, když se nedokážou dohodnout. Pokud existuje rozumná možnost spor ukončit, žalobu stáhnout, napětí uklidnit a následně se pokusit pravidla zpřesnit, je to klidná cesta, kterou bychom měli preferovat.

Gerlochův postoj proto považuji za výrazně ústavnější než ten, že čím tvrdší konflikt prezident s vládou vede, tím je silnější. A prezident, který dokáže ustoupit tam, kde jeho ústavní pozice není zásadně ohrožena, nemusí být slabý, ale který konečně pochopil, že jeho nejdůležitější pravomocí není vyhrávat všechny spory, ale pomáhat tomu, aby jich vůbec nebylo zapotřebí. Neboli moudřejší ustoupí.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.