Že David Rath, středočeský hejtman a poslanec, zažaloval společenský týdeník Reflex a soud to začal ve čtvrtek řešit, za to, že zveřejnil na začátku února 2009 jeho karikaturu, satirickou koláž, na které byl znázorněn jako kříženec Adolfa Hitlera a Charlie Chaplina. Karikatura byla vyvedená jako známka v ceně 30 korun, což je výše poplatku u doktora, proti kterému bojoval, a karikaturou časopis rovněž reagoval na Rathův výrok o tom, že nacistické zbrojení před druhou světovou válkou byl recept na řešení hospodářské krize. Podle Ratha karikatura snížila jeho pověst a žádá omluvu. Soud byl nakonec odročen na říjen.

Co vás na tomto sporu tak překvapuje?

Že do něj vůbec David Rath vstupuje, když podle rozboru renomovaných právníků, jako je Tomáš Sokol či Veronika Křesťanová, má předem malou šanci, že může něco vysoudit. Dr. Sokol to zdůvodňuje liberálním rámcem a Dr. Křesťanová zdůrazňovala, že karikatura je přiměřenou reakcí na politikovo chování. Soudce Tomáš Novosad zase dle médií zkoumá, jestli je Rathovo chování skutečně populistické. To jsou ale jen právní aspekty, obecnější pohled je dle mého soudu ale důležitější, protože svědčí o tom, že si naši politici stále nezvykli na to, že v demokracii není politik nedotknutelný, že za moc se platí, že nic není v životě zadarmo: viděli jsme to v poslední době už i v případě expremiéra Topolánka, který si nechce zvyknout na to, že jako politik už nikdy a nikde nebude mít soukromí, tak si David Rath zase nemůže zvyknout na to, že si z něj jako z politika, který je stále vidět, lidé budou dělat legraci a jeho chování budou karikovat.

Jak je to se satirou a karikaturami v zahraničí? Soudí se tam politici?

Kdepak, nesoudí, ale všude je to trochu jinak. Zrovna dnes v Hospodářských novinách ukazují americkou karikaturu prezidenta Obamy s hitlerovským knírkem kvůli jeho zdravotnické reformě a s textem Obama se učil u Hitlera. Anglické karikatury jsou často nesrovnatelně ostřejší. Připomněl bych třeba seriál z anglické televizní stanice 2D TV, v němž vystupovala celá královská rodina nahá. Kreslený seriál karikoval rodinu při fotografování do kalendáře. V seriálu si třeba pes spletl paní Victorii Beckhamovou, členku královské rodiny, s klackem, protože neměla žádné poprsí atd. Nebo ve Francii se dodneška prodávají zátky na láhve ve tvaru karikované de Gaullovy hlavy. V sousedním Německu zase můžeme poukázat na titulní stránky renomovaného časopisu Der Spiegel, který třeba soustavně karikoval kancléře Kohla a měl u karikatur slogany jako třeba Mínuskancléř, ale sex se tam zase do politické karikatury většinou nemíchá.

Jak se satirická kresba či karikatura jako novinářský žánr definuje?

Satrirická kresba, karikatura či koláž se od portrétu liší tím, že některé zvláštnosti a typické odchylky od normy obecně uznané jako standard zvýrazní, nadsadí, hypetrofuje, podtrhne, aby na něco v povaze karikovaného upozornila, čímž diváka překvapí, což ho přivede k smíchu. To je přesně to, co Reflex učinil: podtrhl autoritářské sklony pana Ratha.

V demokratické společnosti je svoboda slova (tedy i karikatury) považována za základní právo a nikoliv milostivé právo, které někdo uděluje podle svého vkusu či úsudku. Toto pravidlo má pak jasné důsledky: Svoboda slova představuje široký proud, v němž najdeme spousty špičkových výkonů literárních i kreslířských, ale i spousty produktů velice podřadných až odpudivých. Ale jak my z doby totality sami nejlépe víme: Zakážeme-li brak, stane se časem brakem skoro všechno. Platí staré pravidlo: Kdo chce podřídit tiskovou svobodu politickým nebo uměleckým kritériím, je proti svobodě slova jako takové, podřezává pod ní větev. Jiránkův Einstein v Lidových novinách z 8. února 2006 má pravdu, když říká: „Všechno je relativní, milý příteli. Jenom svoboda slova je absolutní…“

Autor je novinář a spisovatel