KOMENTÁŘ: Karel Hvížďala pro Radiožurnál

Určitě v časopise Respekt, v článku Zkroťte televizi, prohlášení poslance za ODS Zbyňka Novotného z mediální komise Poslanecké sněmovny, že by, cituji: „Česká televize neměla dál jít směrem, co jde. Neměly by se točit investigativní reportáže, ani komentovat politické výstupy. Všichni by měli dostat stejný prostor, kde by mohli prezentovat své postoje.“ To je výrok v kontextu staré Evropy v principu protiústavní a kdyby si ho dovolil říci v sousedním Německu nějaký poslanec, zřejmě by kvůli tomu musel rezignovat na svůj mandát. Poukazuje na zcela zásadní nepochopení funkce veřejnoprávních médií, která plní funkci veřejné služby a ne služby politickým stranám. Vzhledem k tomu, že se již zřejmě politickými kroky podařilo vyvinout na televizi Nova takový tlak, že ředitel Petr Dvořák zrušil investigativní pořad Na vlastní oči, dnes sice tvrdí, že ho jen na čas pozastavil, ale protože se po patnácti letech rozloučil i s jeho redaktorem Josefem Klímou, půjde již bezpečně o jiný pořad. Je to po novele zákona, kterou inicioval Marek Benda a které se říká náhubkový zákon, další výrazný krok zpět v pojetí funkce médií v demokratické společnosti. Možná bychom si mohli dovolit dokonce říci, že by to byl návrat když ne k totalitním praktikám, tak alespoň k autoritativním praktikám, které panují v zemích od nás na východ.

Jakou funkci mají veřejnoprávní média ve staré Evropě?

Když v roce 1927 byla BBC proměněna z company na korporaci, a tím se zrodil veřejnoprávní model, bylo tomu tak původně ze dvou důvodů: aby se ve sdělovacích prostředcích ochránila vysoká kultura a stanice nepodléhala komerčním tlakům a za druhé proto, aby na ni nemohly vyvíjet tlaky různé lobbistické skupiny, tenkrát se ještě ani neuvažovalo o politicích. Tento model se ale začal zavádět po celé Evropě po válce v Německu a nastolení stalinské diktatury v Sovětském svazu a později v celé Evropě, po zkušenostech právě s fašismem a komunismem, jako obrana hlavně proti politickým vlivům na média. Veřejnoprávní média mají informovat, kontrolovat politiky, komentovat, to znamená analyzovat jejich činnost a bavit. Zdůraznil bych, že ve staré Evropě, nebudeme-li tam počítat Berlusconiho Itálii a některé další jižní státy, platí ještě jedno důležité pravidlo: politici politiku vykonávají, ale komentovat ji smějí výhradně komentátoři, politologové, církve, občanská sdružení atd. Zakázat investigativní žurnalistiku a komentáře by de facto znamenalo znovu zestátnění veřejnoprávní televize, která je ještě stále v postkomunistických zemích stejně pod nenormálním vlivem politické reprezentace. Zrovna ve čtvrtek, si stěžoval na tlaky politiků i současný generální ředitel Jiří Janeček.

Co říkáte nápadu Rady ČT, jmenovat po skončení mandátu Jiřího Janečka jen prozatímního generálního ředitele České televize do doby předčasných voleb?

To je stejný problém: Politici u nás se již ani nestydí veřejně přiznat, že na tak důležitý post nevybírají člověka podle kvalifikace a síly osobnosti, ale podle toho, jak bude vyhovovat vítězi voleb, jinými slovy, jak mu půjde na ruku. Svědčí to o tom, že demokratické principy jsou tu po dvaceti letech ještě slabší než třeba před patnácti lety: Tehdy by se to nejspíš nikdo neodvážil říci nahlas. Demokracie, která bazíruje hlavně na dělbě moci, je pro nás tak novým fenoménem, že se ji snažíme opět nějak zjednodušit, obejít. Vina je ale i na nás, občanech: Málo křičíme, málo se za svá práva bijeme, zapomněli jsme na staré občanské právo: Ius resistendi, právo odporu. Měli bychom lidem jako jsou panové Marek Benda, Petr Dvořák či Zbyněk Novotný připomenout, že v dějinách žurnalistiky budou přiřazeni k takovým ostudným jménům jako byl rakouský ministr vnitra Alexander Bach, který je autorem protihavlíčkovského tiskového zákona, Franz Dederra, který Havlíčka konfinoval do Brixenu či Jiří Hendrych, který zastavil Literární noviny. Studenti se o nich budou učit ještě po desetiletích jako o odstrašujících případech.

Autor je novinář a spisovatel