V pondělí uplynulo od smrti Ferdinanda Peroutky jednatřicet let a skoro nikdo si tohoto jubilea v médiích nepovšiml, ač jeho odkaz v době „příliš brzy unavené demokracie“, abych parafrázoval název nové knihy Jacquese Rupnika, je dnes velice aktuální. Zvlášť jeho články z let 1945 až 1947, které shrnul do knihy Tak nebo tak, která ještě stačila vyjít před únorovým komunistickým pučem v roce 1947 u Františka Borového.

Vy se, pane Hvížďalo, domníváte, že opět stojíme na nějaké křižovatce, kdy se rozhoduje, jestli půjdeme „tak nebo tak“?

Poměry v Evropě jsou dnes samozřejmě zcela nesrovnatelné s obdobím těsně po druhé světové válce, ale na jisté křižovatce evidentně stojíme, protože všechny strany, které stojí na středopravém křídle politického spektra, se štěpí, tedy z ODS se odloupli Svobodní Petra Macha, Libertas Vladimíra Železného a nová strana Petra Havlíka, spoluzakladatele ODS. O nové straně uvažuje i Miroslav Kalousek z KDU-ČSL, protože podle něj se tato strana pod vedením Jiřího Čunka moc přibližuje sociálním demokratům. A jak známo rozštěpila se i Strana zelených, která chtěla být ve středu, na frakci paní Kuchtové a stranu pana Bursíka. Kvůli všem těmto krokům, za nimiž často stojí příznivci prezidenta Václava Klause, je posílena silně sociální demokracie, která by mohla začít vládnou s podporou komunistů a přestat s ODS úplně komunikovat, jako to dělal opačně pan Topolánek, což by ještě zhoršilo politickou situaci a mohlo by to přinést evidentně jistou nepřehlédnutelnou změnu v bezpečnostní a mezinárodní politice.

V jednom z prvních článků, které Ferdinand Peroutka po návratu z koncentračního tábora Buchenwald napsal, stojí: „Poměry se změnily rychleji než nervy a zvyky. Než nás nacistický kyj omráčil, byli jsme – jako všechny evropské státy s výjimkou Ruska – stát s liberalistickým hospodářstvím v rozmachu. Když jsme zase procitli, shledali jsme, že jsme „vyvíjející se socialistický stát“ – s depresí počátků.“

To platí o posledních letech podobně: Poměry se po roce 1989 změnily rychleji, než je spousta lidí dokázala vstřebat. Než jsme se probrali po čtyřiceti letech z omráčení totalitou, v níž vládlo plánované hospodářství a o vše se staral stát, shledali jsme, že jsme v prvotním stádiu kapitalismu s tržním hospodářstvím, kde se musí umět každý postarat o sebe, a nyní se dostavily deprese ze změn spolu s hospodářskou krizí. Výsledek: Víra v politické strany upadá, ale jejich moc paradoxně roste.

Vraťme se ale k Ferdinandu Peroutkovi, co v té době těsně po válce napsal, co má platnost i dneska?

Ferdinand Peroutka například k devadesátému výročí úmrtí Karla Havlíčka Borovského, když už jsme u těch výročí, do Svobodných novin v roce 1946 napsal: „Jakou oporu může mít nestranický novinář v tomto světě stranických mocností? Zdá se, že jedinou: víru v pravdu… Novinář je povinen nebát se říkat pravdu. Tuto věc je možno prohrát, ale není slušno ji opustit.“ A na jiném místě říká: „Úcta k mrtvým triumfuje nad úctou k žijícím. Plazíme se po kolenou k náhrobkům. Ale živí nemají si mezi sebou téměř co dobrého říci. Jsou to morální otázky, ale kéž by nebyly uznány za méně důležité než problémy hospodářské. Nový hospodářský řád bez živé mravnosti – jaká to suchá slupka!“ Dnes mám někdy pocit, že jsme na tom ještě hůř: Morální otázky nás rovněž moc nezajímají a úcta k mrtvým a jejich okazu se z nás, zdá se, také vytratila, ani si na ně nevzpomenem.

Autor je novinář a spisovatel