Reflexe debaty o zákazu zveřejňování odposlechů z dílny Marka Bendy z ODS v Senátu, který návrh 11. prosince 2008 vrátil do Poslanecké sněmovny. Jak známo tento paragraf - přílepek do novely trestního řádu – prošel původně v Poslanecké sněmovně bez problémů, zatímco v Senátu ho navrhly vypustit tři orgány horní komory. Proti se postavil i předseda mediální komise Senátu Jiří Oberfalzer, rovněž z ODS, protože takový paragraf považuje za, cituji: „Účelový a nadbytečný. Novelu zbytečně zatěžuje kontraverzním tématem, které nebylo v původním záměru navrhovatele.“ Proti přílepku se postavila dále i kompletní komise pro ochranu soukromí a ústavně-právní výbor Senátu.

Připomeňme, že přílepek má zabránit médiím zveřejňovat odposlechy před tím, než by byly případně použity u soudu. Médiím by při překročení zákazu hrozil trest až ve výši pěti let a pokuta by mohla dosáhnout pěti milionů korun.

A jak se k tomuto návrhu staví opozice, tedy sociální demokraté?

Z opozice nejhlasitěji v médiích vystupoval bývalý ministr vnitra František Bublan, který jasně říkal, že novináři se nemají trestat. Cituji: “Z vlastních zkušeností vím, k jakým politickým tlakům na policii dochází. Zveřejnění odposlechů je někdy poslední možností, jak informovat veřejnost o závažných kauzách.“ Hlavní chybu vidí sociální demokracie v tom, že se odpovědnost za úniky přenáší na novináře, protože už dnes je vynášení odposlechů pro policisty, státní zástupce a lidi z tajných služeb trestné. Zákon je zbytečný a přenáší zodpovědnost z těch, kteří únik způsobili, na ty, kteří o něm informují, což je zásadně špatně.

Exministr Bublan dále doslova říká: „Jakmile mají být novináři trestáni, vypadá to, jako že my politici se bojíme, co na nás v odposleších vyplave. Zákon je o to nebezpečnější, že v našem státě zůstává část trestních kauz pod politickým tlakem nevyšetřena.“

Místopředseda Senátu Petr Pithart (zvolený za KDU-ČSL) zase připomněl, že utajované odposlechy by mohly vést k vydírání odposlouchaných.

Za zmínku stojí, že právě případ Krakatice se vyšetřoval v době, kdy byl pan Bublan ministrem vnitra. On svůj liknavý postoj k této kauze odůvodňuje tím, že ani jako ministr nevěděl, co v tomto spise je: prý si jen všiml, že lidé z vedení policie se při zmínce o Krakatici tvářili divně. Dnes přiznává, že na to měl reagovat.

Jak je tomu v takovýchto případech v zahraničí?

Obě velké mediální aféry z druhé půlky minulého století, to znamená tzv. Spiegel aféra z roku 1962, kvůli které musel odstoupit Franz Josef Strauss a kancléř Konrad Adenauer, i americká aféra Watergate, kterou vyvolal The Washington Post a kvůli které musel odstoupit americký prezident Richard Nixon, byly způsobeny tím, že někdo vynášel informace ze státní správy, tedy únikem informací. V prvním případě o výsledku cvičení NATO Falex: Podle této zprávy by v první dny napadení Německa zahynulo deset milionu lidí a v druhém případě o tom, že měl americký prezident prsty ve špehování konkurenční demokratické strany. V obou případech média – ač neuvedla zdroj informací - nebyla potrestána, protože soudy rozhodly, že zveřejnění bylo ve veřejném zájmu, zrovna tak, jako je ve veřejném zájmu, abychom my věděli, že docházelo či dochází k nějakému propojení organizovaného zločinu s politiky.

Právem na ochranu novinářského zdroje se už zabýval i u nás Ústavní soud. V jednom ze svých nálezů uvedl, že policie nemůže využívat novináře jako zdroj důkazů, které si není schopna nebo ochotna sama opatřit.

Musíme věřít, že napodruhé poslanci upřednostní zájmy státu nad svými osobními zájmy.