Před měsícem se ujala vlády nová koalice a od té doby jsou média plná kritiky jejích kroků. Často takové intenzity, že budí dojem širokého celospolečenského nesouhlasu, který vláda nemá šanci ustát. Zdání ovšem klame.

Nejrozhořčenější reakce vyvolávají její kroky, které se týkají postoje k válce na Ukrajině. Připomeňme si některé z těch, které byly odsouzeny nejbouřlivěji. Třeba když Tomio Okamura krátce po svém zvolení do čela sněmovny nechal sundat z její budovy vlajku Ukrajiny. Nebo jak premiér Andrej Babiš sice v Bruselu podpořil půjčku Ukrajině ve výši 90 miliard €, ale odmítl za ni ručit. Čímž vzhledem k tomu, že dle mého soudu nebude Ukrajina schopná tento úvěr nikdy splatit, vyvázal naši zemi z povinnosti podílet se na jejím splacení místo ní. Nebo reakce na novoroční projev Tomia Okamury, v kterém se vyslovil pro omezení naší pomoci Ukrajině. Ten vyvolal reakce asi nejbouřlivější, a to jak na domácí scéně, kde opozice začala vyzývat k jeho odvolání z funkce předsedy sněmovny, tak i na té diplomatické, kdy si neodpustil kritiku třeba velvyslanec Ukrajiny v Česku Vasyl Zvaryč. Na což mu ministr zahraničí Petr Macinka odvětil, ať nestrká frňák do naší vnitropolitické diskuze. Vzápětí pak odjel do Kyjeva, kde tamním politikům vysvětlil, že nová vláda dostala od voličů jiné „zadání“, než měla ta předchozí a že se jím bude řídit. Této cesty se zúčastnil i Filip Turek, který při ní pobouřil část veřejnosti svým výrokem, že „válku na Ukrajině zavinilo rozšiřování NATO“ proneseným navíc před rozbombardovaným domem, který byl interpretován jako popírání odpovědnosti Ruska. Když si však člověk poslechne rozhovor celý, zjistí, že to byla jenom poněkud zavádějící „mediální zkratka“. A ten rozbombardovaný dům? Nezapomínejme, že té odpovědi předcházela otázka. A čas a místo pro její položení si vybrala ona novinářka, a nikoliv pan Turek.

Reakce ze strany opozice a jejích podporovatelů byly vždy jako přes kopírák. Ty nejmírnější vyjadřovaly jenom prostý a poměrně věcný nesouhlas, ti razantnější hovořili o ostudě a ti nejfanatičtější o kolaboraci. Všem však uniká jedna zásadní věc – vláda, respektive politici vládní koalice nedělají nic jiného než to, co slíbili voličům ve volbách a k čemu od nich dostali mandát takové politické síly, že mohou své sliby realizovat. Přehodnocení naší politiky vůči Ukrajině a snaha válku co nejdříve ukončit byly jedněmi z nich.

Můžeme samozřejmě diskutovat, zda je tato politika správná, nebo nikoliv, ale to je v tuto chvíli spíše „akademická“ debata. Jak má naše politická reprezentace v otázce Ukrajiny postupovat totiž jasně určili voliči v parlamentních volbách. A současná vláda nedělá nic jiného, než že plní jejich „zadání“. Na rozdíl od té minulé, která si se sliby voličům moc hlavu nelámala, když jich porušila hned několik. Namátkou třeba ten o nezvyšování daní nebo penzijního věku. V tomto světle je docela paradox, když voliči současné opozice protestují proti krokům vládní koalice dělající to, co voličům slíbila, a přitom v minulém období nekritizovali ty „své“ za to, že udělali to, o čem tvrdili, že to neudělají.

Pokud se někomu politika vládní koalice nelíbí, tak má samozřejmě právo proti ní protestovat a kritizovat ji. Ovšem změny politického kurzu tím jen těžko dosáhne. O něm rozhodly volby a mimo jiné v podstatné míře i to, že minulá vládní reprezentace podala tak bídný výkon, že tím vznik současné koalice umožnila. A změny vládní politiky lze dosáhnout jenom na základě voleb. Při nich politici předstoupí před voliče se svými představami o tom, jak spravovat věci veřejné a ti pak rozhodnou o tom, kdo dostane šanci přetavit svoje slova v činy.

Říká se tomu demokracie…

Psáno pro deník TO. Aktualizováno