Pokud jste homo politicus a zajímají vás devadesátá léta české politiky, přichystal pro vás brněnský politolog Lubomír Kopeček dvě velmi zajímavé knihy.

Tou první (aspoň já jsem četl tuhle jako první) je Éra nevinnosti, což je jakási kronika české politiky od revoluce po pád druhé Klausovy vlády. Tou druhou je pak pokus o popsání a analýzu Klausovy politiky s názvem Fenomén Václav Klaus — i tato kniha je řazena chronologicky.

Pokud vás zajímají 90. léta aspoň zčásti tolik jako mě, pak můžu Éru nevinnosti jedině doporučit. Myslel jsem si, že toho vím o té době docela dost, ale ukázalo, že kniha je plná faktů, o kterých jsem doposud neměl ani tušení nebo jsem je už pozapomněl.

Knihu pochválil i Miroslav Macek s tím, že nemůže o žádné pasáži říct, že "tak to nebylo". To pro mě ostatně bylo důvodem k tomu, abych si knihu koupil, protože o peheovsko-taberyovskou dojmologii nemám zájem.

Kopeček všechno poctivě zdrojuje a přitom píše hodně čtivě, takže všem lidem, kteří se chtějí vyjadřovat k 90. létům knihu určitě doporučju k pečivému přečtení.

(Neskutečně mě ale vytáčí, když někdo míchá poznámky pod čarou a odkazy na zdroje. Naučte se psát čitelný práce, lidi!)

—

Na Fenomén Klaus jsem se těšil stejně jako na Éru nevinnosti. Za celá více než dvě desetiletí, co je Klaus v politice, jsme se nedočkali kritického zhodnocení jeho působení. To, co píšou novináři, je většinou pouhopouhý hejt, který se ve většině případů ani nesnaží o faktickou správnost.

Okamžiků, kdy se někomu podařilo střízlivě a věcně Klause zkritizovat, je jako šafránu. A mám pocit, že nejvíc takových dílčích kritik přišlo od Klausových spolupracovníků jako Miroslav Macek nebo Jiří Payne. Proto jsem se těšil, že Fenomén Klaus takovou kritiku nabídne.

Z knihy jsem měl poněkud rozpačitý dojem. Jakožto dlouholetému klausovci mi nenabídla mnoho informací, které jsem nevěděl — očekávám ale, že pro lidi, kteří Klause nesledují tak důkladně jako já, může být kniha plná zajímavých informací. Její silnou stránkou je stejně jako v případě Éry nevinnosti v klidu vylíčená celá komplexní situace.

Omylů v knize jsem příliš neviděl, ale přece jenom se mi zdálo, že např. Klausův postoj k radaru je v knize vylíčen jinak, než jak tomu bylo ve skutečnosti. To ale nebylo podstatné. Víc mě zamrzelo, že kupónová privatizace je vzata příliš povrchně. Na to, jak je toto téma absurdně překrouceno v médiích, by podle mě bylo záhodno zabývat se jím do větší hloubky.

Zajímavým názorem je, že Klaus byl mnohem lepší v roli ministra financí než později v premiérské roli, kterou jako by snad ani nezvládal. Můj pohled na to je celkem známý — Klaus musel jako premiér vyvažovat až příliš zájmů najednou a nakonec to bohužel stejně na další vládní většinu nestačilo.

Určitě je pravdivá teze, že za mnohými Klausovými nesnázemi stojí jeho povaha, která je pro spoustu lidí tak odpudivá, že to prostě nedokážou překousnout. Kopeček na to upozorňuje na několika místech. Na druhé straně ale nelze pominout, že to Klausovi přináší nemalé výhody a myslím, že konečný účet je rozhodně pozitivní.

Co mi na této knize vadilo asi nejvíc, bylo to, že Klause chválila z pro mě nepochopitelných a řekl bych, že nesprávných důvodů. To se projevilo hlavně v poslední kapitole, u které jsem dost vrtěl hlavou (po klausovsku).

Ale to bylo pouze malou skvrnou na jinak profesionálně odvedené práci. I tuto knihu určitě doporučuju, Klausovým odpůrcům hlavně. — Ne kvůli tomu, aby se z nich stali klausovci, ale abychom si ujasnili fakta, o kterých je možno začít debatovat. Debata nad dojmy je k ničemu.

Autor je šéfredaktor webu Euroseptik.cz a časopisu Laissez Faire