V roce 1948 vstoupil do stranického aparátu, v roce 1957 byl zvolen vedoucím tajemníkem jihočeského KV KSČ, v roce 1959 se stal ministrem zemědělství, v roce 1961 ministrem vnitra, v roce 1965 tajemníkem ÚV KSČ, v roce 1968 místopředsedou v Černíkově vládě, v roce 1970 předsedou vlády ČSSR a v této funkci vydržel až do roku 1988.

Pomáhal Novotnému zlikvidovat bývalého ministra vnitra Baráka a stal se jeho favoritem, pomáhal sesadit Novotného, spolupracoval na jmenování Dubčeka prvním tajemníkem a pomáhal při jeho sesazení, zasazoval se o to, aby byl Černík předsedou vlády a pomáhal při jeho sesazení, protestoval proti vstupu vojsk i proti dělnicko-rolnické vládě a pak se spojil s normalizátory, nechal odposlouchávat Husáka a stal se jeho blízkým spolupracovníkem. Nesnesl se až s Jakešem.

Pokud bude někdo ve vzpomínkách hledat nějaké senzace, bude zklamán. V jednotlivých kapitolách, týkajících se význačných etap jeho života, je především věcný popis událostí, který se nijak nevymyká tomu, co již bylo mnohokráte publikováno. Také v uvádění jmen je více než skromný. Ale lze tam nalézt i některé zajímavé detaily. O čem lze úspěšně pochybovat, jsou údaje o tom, co si v té době o některých rozhodnutích KSČ myslel.

Stěžejní kapitolou je „Socialismus v ČSSR – český kapitalismus poté?“, ve které se věnuje mírnému hodnocení toho, co bylo před rokem 1989 („pravdivý, kritický obraz lidově demokratického a socialistického Československa“) a tvrdému hodnocení toho, co bylo po roce 1989, včetně ohrazení proti „vykladačům“ dějin o zločinném komunistickém režimu a jeho představitelích.

Píše o „promarněném dědictví“, spočívajícím, podle jeho názoru například ve vybudovaném sociálním pojištění, bezplatném zdravotnictví, široké podpoře mateřství, plné zaměstnanosti, vyřešené bytové otázce, rozvinutém školství, vybudované výrobní a výzkumné základně, stabilní měně podložené zlatým pokladem, nízké zadluženosti, nízké kriminalitě, moderně vybavené armádě, zabezpečené energetice, zabezpečených zdrojích surovin, ustáleném zahraničním trhu, atd.

Proti tomu staví „totální živelnou, právně deformovanou, téměř bezzákonnou privatizaci, při které zůstalo státu jen to, co nikdo nechtěl“. Poklesl kurz koruny, což vedlo k výprodeji majetku do zahraničí a transferu zisků mimo ČR. Inflace znehodnotila úspory obyvatel. Celé národní hospodářství doznalo hluboký pokles. Ekonomika je v rukou zahraničních majitelů a stát je zadlužen až po uši. Výrazně narostly sociální rozdíly, vzrostla nezaměstnanost a zvýšila se kriminalita, atd.

Jeho základní tezí je, že kdyby se KSČ odhodlala k tomu, aby republiku zadlužovala tak jako současné vlády a získané prostředky věnovala na rozvoj spotřeby obyvatelstva, byla by ČSSR socialistickým rájem na zemi.

V podkapitole věnované systému vládnutí, která mohla být stěžejní, protože Lubomír Štrougal byl typickým představitelem mocenského manažera, je dosti ticho po pěšině, podobně jako v kapitole o nezákonnostech v letech 1949 – 1954. Zde je autor skutečně velmi skromný, ačkoliv právě on měl ke všem dokumentům přístup. Nakonec – za všechno mohou Stalin a Brežněv. Nějaké chyby byly, ale ty se odstranily. K tomu, že po roce 1948 a po roce 1968 byly zničeny životy statisíců rodin, uvádí pouze, že konkrétní viníci měli být potrestání, ale nebyli. Ale sám je nakonec rád, že za své viny nebyl potrestán.

Lubomír Štrougal je typickým příkladem toho, že nejhorším nebezpečím nejsou vyřvávající méně inteligentní fanatici, ale vysoce inteligentní aparátčíci vykonávající konkrétní moc. Jsou to oni, kteří setrvávají na svých místech i za cenu, že slouží ďáblu a ve jménu svého prospěchu neznají slitování.

V tom je také podstatný rozdíl mezi „ideologicky“ psanými paměťmi Novotného a „pragmaticky“ psanými paměťmi Štrougala.

Lubomír Štrougal: Paměti a úvahy, Nakladatelství Epocha, 2009, cena cca 300