29.3.2024 | Svátek má Taťána


KNIHA: Machův nedovyprávěný příběh

18.2.2012

Kdybyste se kohokoli zeptali, zdali se příběhy mají vyprávět od začátku až do konce, zajisté by vám odpověděl, že ano, a ještě by si zaťukal na čelo, proč se na takovou samozřejmost vůbec ptáte. Jenže tahle zdánlivá samozřejmost žádnou samozřejmostí není. Poměrně často se totiž ve veřejném prostoru, což znamená především v médiích, odehrávají příběhy konkrétních lidí, jimž konec jaksi chybí, protože ho nikdo nechce dopovídat. Takové příběhy obvykle mají bombastický začátek s palcovými titulky a otvíráky v televizním zpravodajství, dramatické, ba přímo seriálové pokračování a někdy nechybí ani efektní, leč klamný závěr. Ve skutečnosti je to ale pouze závěr prvního či druhého dějství. Definitivní finále, často překvapivé a nečekané, jež vyznění celého příběhu úplně obrací, už se odehrává bez světel reflektorů, bez kamer a mikrofonů, bez zájmu novinářů. Čtenářům, posluchačům a divákům zůstává rozuzlení utajeno, nožná přesněji zatajeno.

Financoval

Občas to ovšem dotyčná osoba, médii smýkaná a zdánlivě negativní, nevydrží, vzepře se mediální svévoli a pokusí se příběh dovyprávět sama. To pak obvykle napíše nějakou knihu. Sám jsem něco podobného, konkrétně příběh sporů o televizi Nova a vše, co s tím souviselo, kdysi zažil, ale s tím teď nechci obtěžovat. Zmiňuji to jenom proto, abych naznačil, že znám pocity, motivaci a jistou bezmoc postav z nedopovídaných příběhů.

Jednu takovou knihu teď spolu s novinářem Dušanem Šrámkem napsal Petr Mach. Ano, ten Mach, co mu kdysi patřila Sparta, ten Mach, co zrekonstruoval fotbalový stadion na Letné, ten Mach, co pak Spartu prodal Východoslovenským železárnám, a hlavně ten Mach, který pak čelil několika obviněním a nakonec opravdu skončil v kriminále.

Knížka se jmenuje Financoval jsem ODS, ale o financování občanských demokratů vlastně ani moc není, to je tu jen vedlejší dějová linie či možná ještě přesněji jakýsi spouštěcí mechanismus Machových pozdějších obtíží. On totiž někdo chtěl Petra Macha za každou cenu dostat do tepláků právě proto, aby zpíval o financích ODS.

Machova a Šrámkova kniha je spíše o podivných metodách policie, státních zastupitelství a soudů. Ale není účelem tohoto textu vyprávět – ani ve zkratce – obsah inkriminované knížky. Koho to zajímá, nechť běží do knihkupectví. Přesto: Kdyby jen polovina z toho příběhu, jejž se Petr Mach pokouší dovyprávět, měla být pravda, je to něco tak příšerného, že jediný možný závěr, který lze učinit, je, že do tepláků nepatří Mach, nýbrž někteří policisté, státní zástupci a soudci. Ono totiž – kupříkladu – opravdu není normální, že tu soudí soudci, které do soudcovských talárů – jak to tak vypadá – nikdo nikdy nejmenoval.

Ale zpátky k meritu tohoto zamyšlení. Tím není samotný Machův příběh. Je jím fungování zdejších médií. Že se novináři o Machovu kauzu zpočátku zajímali, je samozřejmě v řádu věcí. Bylo to zajímavé. Problém je jinde. Ten příběh dnes spěje k rozuzlení, které je daleko zajímavější, než byl jeho začátek. Ale o tom už se kupodivu v novinách moc nedočtete, v rozhlase vám to neřeknou a v televizi neukážou. Zaplať pánbůh aspoň za internet! Ona disproporce mediálního zájmu o začátek kauzy a spíše mediálního nezájmu o její vyvrcholení je vskutku zarážející.

(Psáno pro Český rozhlas 6)

www.petrstepanek.cz