Lžeme a podvádíme. Takhle charakterizovala Jeho Jasnost, kníže Karel Jan Schwarzenberg, důvody současného stavu české politiky.

Drsné, což? Ale, jak říkají znalci místních poměrů, pravdivé.

A tohle je jen jeden z mnoha velice otevřených a upřímných výroků příslušníka jednoho z dnes nejstarších žijících českých šlechtických rodů, člověka, který se zapojil do českého veřejného života jako málokterý jiný.

V jedenatřiceti rozhovorech, které pořídila řada novinářů českých i zahraničních, z nichž Karel Hvížďala sestavil knihu Knížecí rozhovory s Karlem Schwarzenbergem (1990-2012), se dozvíme leccos, co si mnohý český občan, odkojený plebejskými a ničemu než moci nevěřícími vládami, nejen neuvědomuje, ale ani s tím neumí zacházet, natož pak souhlasit. Například to, že šlechta prošla za ta staletí svého bytí neslýchaným vývojem, který ji přivedl až k tomu, že ví, co je jejím základním úkolem: služba společnosti.

Karel Schwarzenberg se o to, aby tuto úlohu plnil co nejdůkladněji, snaží jako málokdo. Jeho samotného asi překvapuje, že se mu to daří v tak velikém množství případů. Přijímá ale své úspěchy, stejně jako neúspěchy, s nadhledem člověka, který moc dobře ví, že jednou jsi dole, zatímco jindy jsi nahoře. Nakonec jeho rod si tím prošel plnou měrou.

Hvížďala sestavil rozhovory chronologicky, tak, jak šly za sebou. Navíc je každý z nich uveden datem zveřejnění, což je důležité pro ty čtenáře, kteří se chtějí orientovat v souvislostech té či oné výpovědi. Kromě toho Hvížďala připomíná konkrétní souvislosti v závorkách tam, kde se ten či onen rozhovor dotkne té či oné konkrétní třetí osoby nebo události.

Hvížďalův úvod, který uvádí do souvislosti současných českých dějin život a dílo celého rodu, stejně jako stručné dějiny celého rodu od Jiřího Zálohy knihu doplňují v úžasný celek.

Zajisté, některé z těch rozhovorů jsou lepší než jiné. Viliam Buchert z Mladé fronty Dnes se drží svého kopyta v rozhovoru o kolonizačním chování Ruska, Jiří X. Doležal z Reflexu by nebyl sám sebou, kdyby se nehovořilo o omamných látkách, stejně jako Daniel Kaiser věděl velice dobře, proč se vyptával pro Lidové noviny na věci, na které se vyptával. V jeho případě šlo o dost přesný řez koaličních průšvihů, které se Karla Schwarzenberga týkaly zcela přímo. Kaiser nepoložil ani jednu hysterickou otázku, jak to činili v té době (a dodnes činí) mnozí jeho kolegové. Právě proto snad se mu dostalo odpovědí, které onu situaci vysvětlují lépe než spousty stránek nejrůznějších rozborů. Na druhé straně zase takový Martin Komárek z Mladé fronty Dnes sklouzl k bohapusté lacinosti, když knížete požádal, aby pohovořil o každém z desíti přikázání. Ale i zde se člověk může dočíst leccos zajímavého. Nikoliv však díky Komárkovi.

Zajisté, některé z knížecích názorů jsou na pováženou. Jeho zásadní podpora Evropské unie, kupříkladu, by zasluhovala, aby mu tázající se novináři byli alespoň rovni, pokud jde o znalost problematiky. Nejnovější vývoj totiž ukazuje, že jakkoliv je pan kníže skeptický (až málem nepřátelský) vůči skepticismu presidenta Václava Klause, nejnovější události dávají za pravdu hradnímu pánu, nikoliv Jeho Jasnosti. Kdyby čeští novináři ovládali látku trochu lépe, mohli panu knížeti položit pár otázek, které by odpovídající asi neslyšel nejraději. I když, nutno dodat, zdá se, že by zkusil odpovědět i na takové nepříjemné otázky, a že by tak učinil se šarmem sobě vlastním.

Knihu vydalo nakladatelství Portál. Doprovázejí ji výstižné reportážní fotografie Oldřicha Škáchy (a na zadní stránce obálky zvěčnil Jan Malý ml. Karla Schwarzenberga s Karlem Hvížďalou).

Dnešní noviny jsou zítřejší podestýlka pod králíky. Pokud jde o efemérnost, nevyrovná se jim bezmála nic. Avšak tenhle výběr je dost nadčasový. Je poměrně jedno, do jaké míry to je zásluhou samotné Jeho Jasnosti, do jaké míry za to mohou autoři vybraných rozhovorů, nebo do jaké míry za to může sám Hvížďala, že vybral právě tyto rozhovory a ne jiné. Ať už je tomu jakkoliv, tahle sbírka má dost všeobecné platnosti, aby platila déle než jenom ze dne na den.

Výborné čtení pro každého, kdo se chce ponaučit, že politika je sice na první pohled špína, ale že i v ní se dají najít charakterní lidé.