29.3.2024 | Svátek má Taťána


KNIHA: Klausovy Zápisky a postřehy z cest

3.11.2015

Člověk je zvědavá opice. Tento můj výrok se jistě nestane tak slavným jako titul geniální knížky „Nahá opice“ od Desmonda Morrise, ale je stejně pravdivý.

Že je člověk skutečně od mládí zvědavá opice, dosvědčí každý rodič. A to ve věku, kdy jeho dítě doroste do doby otázek: „A próóč?!“ Později doplněných „Co to je?“, aby v pubertě došel do fáze „Kdo to je a jaký je?“. „A je slavnej? A co takovej slavnej člověk vlastně celý den dělá?“ A ta zvědavost většinu z nás už nikdy neopustí.

V zásadě je totiž každý hlavně zvědavý na to, co dělají ONI. Za množinu jednotek zvanou ONI pak lze pokládat herce a herečky, známé tváře z obrazovky, proslavené sportovce atd. A také slavné politiky.

Lidi zajímá, jaké je to být politikem, ministrem a hlavně presidentem. Tedy ne z toho hlediska, že většina slavných pracuje 16 hodin denně sedm dní v týdnu. To ne. Ale fascinují je ty jiné „výdobytky“, které oni určitě mají. „Ti si musí žít!!“ zní hlas lidu, pokud zrovna dotyčné nepomlouvá. A nezávidí. Což bývá totéž.

Zápisky a postřehy z cest

Z toho vychází také různá oblíbená literatura zvaná „memoárová“. Za různé čutálisty a „hérečky“ je často píší najatí pisálci. Skuteční vzdělanci si je často píší sami. A to je i případ knihy Václava Klause „Zápisky a postřehy z cest“ (nakl. Grada, 2015). Knížka je psána jazykem člověka, který je zvyklý držet se faktů, komentovat události přesně a výstižně. Text pak vyvrací tolik oblíbenou pomluvu, že je Václav Klaus nafoukaný a podobně. Stručná a kritická hodnocení vlastních vystoupení a jejich ohlasu to vyvracejí.

Než se dále vyjádřím k tomu, co je v knize, pokusím se uspokojit ty, co jsou hlavně zvědaví, jak to na těch různých trachtacích a merendách vypadá.

Z vlastní zkušenosti nemohu mnoho posloužit, neb jsem nikdy nebyl ministrem anebo jiným potentátem. Ale mohu čtenáře uvést do reálu alespoň částečně a v něčem. Třeba v otázce takzvaných „žranic“. Tím jsou myšleny rauty, slavnostní obědy a večeře a hlavně recepce. „Taková recepce, to musí bej žranice,“ je pevně přesvědčen takzvaný „pracující lid“.

V knize Václava Klause moc popisů trachtací není, i když se dočtete, že v Maďarsku mají lepší kuchyni než u nás. Což mohu potvrdit. Většinou je realita dost daleko od představ štamgastů z hospody Na růžku. Není to tak, jak si představují. Na několika takových akcích jsem byl. Tak abych uspokojil i čtenáře různých drbů, popíšu několik vlastních zážitků.

Již jako malý chlapec... (oblíbený začátek všech memoárů a pamětí, že) jsem se ocitl na recepci, kterou někdy v roce 1947 pořádal můj otec coby vládní zmocněnec. Doba po válce byla drsná, potravin nebylo moc. Jak říkali pamětníci, číšníci sice nosili pokrmy takové či onaké, ovšem většinou malé. A tak když začali sklízet ze stolu, zahrál jsem nevědomky, coby nevinné dítě, hru na „císařovy nové šaty“. A vysokým hláskem jsem pravil: „Já mám ještě hlad!“

A přítomný Zdeněk Nejedlý, kterého se už tehdy všichni báli, ale ještě nebyl sklerotický, a vlezl všude, takže byl i tam, si mne vysadil na klín a nahlas pronesl: „Malý děti a starý blázni mají většinou pravdu! Já mám taky ještě hlad!“ A příšerně namíchnuté číšnictvo muselo začít nosit to, co měli vzadu „ulité“. A pak se prý všichni dobře najedli.

Nemyslete si, milí čtenáři, že takové recepce u někoho slavného jsou vždycky něco extra. Ono záleží na tom, jak a kdy a s kým. Takové slavnostní večeře na odborném kongresu pořádaném francouzskými podnikateli, kam jsem byl pozván organizací EFA (tam to neberou jako trestný čin, ale jako záslužnou činnost), to je věc, o které se mi bude zdát nadosmrti. Ty lahůdky, ta obsluha! Ta vína jak sen a když to bylo jednou na takovém tom zaoceánském výletním parníku, zrovna když jsme kotvili u Korsiky... To jsme ty lahůdky druhý den nemohli rozběhat, ani když jsme pak lítali po celém ostrově kvůlivá Napoleonovi.

Většinou to bývá o hodně skromnější. I když jak kdy. Na jedné konferenci v jednom pražském paláci bylo součástí rautu podávání české klasiky: „kachna, knedlo a zelo“. Vystavené další lahůdky byly opomíjeny a předlouhá fronta osob tu- i cizozemských se vinula přes celý sál. Také jistý odborný kongres za účasti izraelské delegace proslul tím, že vůně uzeného vepřového krájeného na místě se linula až na malostranský chodník před Senát. Jestli ti Izraelci neprotestovali, že se tam podává vepřové? No ani ne, byli to většinou potomci evropských Aškenaziů .A s nimi je to často tak, jak to vypráví starý židovský vtip:

Sedí pan Silberstein v restauraci a ptá se vrchního:
“Je támhle ta ryba, co jí ten pán, čerstvá?“
„Ale pane Silbertstein, to není ryba, to je šunka od kosti!“
„Poslouchaj, pane vrchní. Ptal se já jich, jak voni říkají tý rybě?“

Popravdě řečeno, nejslabší to bylo, když nás, disidenty, pozval president Václav Havel na recepci k státnímu svátku na Hrad. To bylo ještě před tím, než jej „Pravda a Láska“ tak dokonale izolovala, že se k němu nedostali ani členové vlastní rodiny.

Na té recepci jsme se po pár chlebíčkách „doráželi“ v chodbě před Španělským sálem gulášovou polívkou. Součástí občerstvení recepce. Pamatuji, že když jsem byl kluk, tak v masně Na Harfě vařili chutnější - a dávali ji do misek a ne do papírových talířků. I chleba měli tehdy ve Vysočanech lepší. Ani jsem se nedivil, že vedle dlabající Petr Pithart neměl na žádné diskuze s ostatními chuť.

Jaké jsou anebo byly recepce na Hradě za Václava Klause a za Miloše Zemana, nemohu sloužit. Ani jeden mne nepozval. Ostatně Havel později také ne.

Václav Vlk a Václav Klaus

Doufám, že jsem čtenáře lačné drbů alespoň trochu uspokojil. V knize Václava Klause se dozvíte věci poněkud jiné. Ne, že nezajímavé. O množství různých konferencí a jednání a také o čem se na nich jednalo. Představa, že názory Václava Klause a tím i značné části našich obyvatel nikoho nezajímají, jak na nás chrlí už léta naše media, je zcela falešná. To je pro nás všechny velice důležité. Že někdo mluví, v tomto případě president Klaus na světových fórech, abych tak řekl „českým hlasem“. I když anglicky, německy nebo rusky. I v době, kdy už formálně výkonným presidentem ČR není.

Každý, kdo se někdy pohyboval alespoň trošku v podobných kruzích, ví, že různé konference a návštěvy a přednášky jsou většinou až na konci dlouhé práce. Máte-li zajímavým lidem co říci, oni vás pozvou. A to, co se tam říká, třeba u kávy anebo jen u skleničky vína, má často daleko větší váhu a dopad než úředně vydávané zprávy a komuniké.

Jel-li někam president Václav Klaus anebo jede-li dnes, novináři se většinou zmohou na pár noticek anebo na nějakou tu pomluvičku. V domnění, že když informace zatají nebo zkreslí, ony se snad jakoby „nestanou“. Což svědčí spíše o jejich malosti.

V nové knížce zápisků naleznete informace o desítkách významných jednání. Stručný a výstižný popis, kde a s kým a o čem se jednalo. Defilují před námi jména lidí, kteří patří k intelektuálním špičkám planety, ale také lidé, kteří už ve svých funkcích dočista ztratili kontakt s realitou. Jejich popis je často poněkud sarkastický, ale trefný. A když nebudete vědět, o kom je řeč - na co máme Google, že?!

Autor nezastírá ani to, že občas působí jako solitér. Zvláště tam, kde se sejde parta vyznavačů nejrůznějších -ismů a podobných týpků z nevládních organizací proložená západními neomarxistickými intelektuály se zlatou kreditkou v kapse. A přesto, jak je vidět, názory, které vycházejí z našich českých a východoevropských tradic a myšlenek, jsou tak zajímavé, že by Václav Klaus, aby stačil zvládnout všechna pozvání, snad ,musel bydlet v letadle. A on, jak v knize píše, má rád přírodu a otevřená okna.

Na křtu knihy na dotaz z pléna odpověděl president Václav Klaus (volně citováno), že největší dojem na něj dělá to, jak se svět, jak se kdysi říkalo, běží mílovými kroky dopředu. Zatímco my v Evropě stojíme na místě a přešlapujeme. Zatímco se vlak do budoucnosti řítí kolem nás.

Knížku doporučuji i těm, co jsou jen tak prostě lidsky zvědaví, co ti slavní vlastně dělají. Třeba jedna z nejvýraznějších postav a politiků naší doby, president Václav Klaus.

P.S. Přijměte prosím přívětivě moje v oslovování Václava Klause podle osvědčené americké demokratické tradice: „jednou president, vždycky president“.

Hezké počtení.