Jiří Gruša byl český básník a spisovatel, který nakonec skončil v politice. Ostatně, v Čechách to snad ani jinak nejde.

Karel Hvížďala, který se s ním zná od nepaměti (přesněji: od šedesátých let minulého století), si s Grušou povídal pro noviny mnohokrát. Teď ty rozhovory dal dohromady pod názvem Grušova hlídka na Rýnu, a je to ohromné počtení. Ten název Hvížďala zcela přiznaně přebral z Grušovy v Německu a německy vydané sbírky Grušas Wacht am Rhein, a měl pravdu. Značná část těch rozhovorů se skutečně odehrává poté, kdy Grušu komunisté vyhnali z jeho vlasti, a mnohé další rozhovory se odehrávají poté, kdy komunisté (alespoň na papíře) ztratili v srdci Evropy moc, jenže Jiří Gruša pak pro novou republiku pracoval částečně v Německu, částečně v Rakousku (a chvilku i doma, jako ministr školství).

Navíc si během doby, kdy žil (nejdřív nuceně, pak nenuceně) v zahraničí, Gruša vytvořil určitý kritický nadhled, který se patrně nebude líbit mnoha z těch, kteří prožili (a přežili) komunismus v Československu. Někteří možná dodnes tvrdí, jak komunistům zatápěli. Kupříkladu tím, že rozkrádali tzv. majetek v socialistickém vlastnictví, případně vyprávěli tzv. radioaktivní žerty. Proč radioaktivní? Inu proto, že se za ně mohla obdržet tzv. Cena zlaté mříže ministerstva vnitra, která znamenala také několikaletý (nedobrovolný) výlet do podzemí uranových dolů. Jenže v době normalizace měli komunisté úplně jiné starosti, takže podobných cen už rozdělili mnohem méně.

Na rozdíl od těchto lidí šel Jiří Gruša komunistům strašně na nervy už začátkem zmíněných šedesátých let minulého století. Nejspíš proto, že využil (podle komunistů zneužil) určitého uvolňování, k němuž došlo po slavných (a utajovaných) projevech tehdejšího sovětského šéfa Nikity Chruščova o Josefu Stalinovi. Jiří Gruša se velice aktivně podílel na založení časopisu Tvář, pak také pracoval na vzniku časopisu Sešity pro literaturu, které se komunistům též nezapsaly do srdének.

V roce 1977 podepsal Jiří Gruša Chartu, v roce 1981 ho tehdejší režim mazaně pustil na stipendium do Ameriky a než se Gruša stačil řádně rozkoukat, byl bez československého občanství.

Zvláště tuhle poslední okolnost mu mnozí, kteří vždycky, když šlo o hubu, sedávali nejraději v závětří, nemohli prominout. Jak mohl dělat českého velvyslance? Jak mohl dělat českého ministra? On, který zákonným výnosem přišel o československé občanství?

Cítíte tu ironií? O té vlastně je celý život českého, ale spíše evropského, básníka, spisovatele a politika Jiřího Gruši, od jeho narození v roce 1938, až do jeho velice předčasné smrti v roce 2011.

A tahle ironie je vlastně - chtěně či nechtěně, ale spíše to druhé - společným jmenovatelem rozhovorů Karla Hvížďaly s Jiřím Grušou.

Ony dnes už vlastně historické rozhovory ohledně těch dnes už vlastně historických okolností, kdy národ měl spisovatele za své svědomí a kdy se spisovatelé skutečně za takové svědomí považovali, jsou zajímavější než pouhé historické dokumenty. Zajisté, dozvíme se, kdo byl kdo, případně kdo, co, proč, jak, kdy, kde, někdy také jak, jenže nám hlavně dojdou souvislosti, které tenkrát snad nedocházely ani samotným účastníkům těch událostí, včetně Gruši a Hvížďaly. Nemluvě už ani o tom, že jejich svobodou tenkrát pořád ještě byla poznaná nutnost, a tou nutností byla až klinická potřeba držet ústa. Zvláště ve chvílích, kdy by jejich nedržení mohlo znamenat ohrožení toho či onoho dalšího projektu.

Další část rozhovorů se odehrává už v době, kdy Gruša i Hvížďala bydleli v Německu. Tam už mohli mluvit poměrně otevřeně. Opět: poměrně. To proto, že by někdy přílišnou otevřeností také mohli ohrozit lidi, kteří pořád ještě žili v Československu. Ale taková to byla doba. Paranoidní i ve chvílích poměrného bezpečí účastníků. Nicméně, v této části si už Gruša pouští, jak se říká, hubu na špacír a - kupříkladu - o svých bývalých spoluobčanech nehovoří nijak moc nadšeně.

A třetí část se týká doby po tzv. Velké listopadové sametové revoluci. Tady, na rozdíl od druhé části, je Grušův kritický nadhled ještě o něco patrnější. Říká pravdy, které budou mnoha Čechům patrně hodně nepříjemné, ale pravdy to jsou, to se nedá svítit. Ale hlavní jsou Grušovy poměrně jednoznačné názory na místo, které může (ale také nemusí) Čechům patřit v evropském společenství, a na to, co je a co není to společenství, co by mohlo být, čím by naopak být nemělo, a má-li být, jaké být má a jaké být nemá.

Tahle část knížky je pro dnešek patrně mnohem důležitější než spor, kdo byl důležitější pro vývoj Tváře: Jiří Gruša či dnešní politolog (a tehdejší redaktor onoho časopisu) Bohumil Doležal. Gruša i Hvížďala tady totiž nastolují otázky, na které, zda se, nemají čeští politici moc promyšlených odpovědí (s výjimkou Václava Klause, ať už s ním zastánci sjednocené Evropy souhlasí čili nic). Hvížďala ty otázky nastoluje tím, že se ptá na témata, která mnohým přijdou trochu jako tabu, zatímco Gruša na jeho otázky odpovídá jazykem sice přesným, ale někdy poměrně zbytečně obtěžkaným cizími výrazy, ať už německými nebo anglickými nebo, nedej přírodo, latinskými či starořeckými.

Mnohokrát jsem řekl i napsal, za Hvížďalovými zády i jemu přímo do obličeje, že bych jednou moc rád uměl psát rozhovory tak, jako to umí on. Na tom lpím i v tomto případě. Přesto, že jsem v mnoha případech jen vrtěl hlavou nad jeho otázkami, o Grušových odpovědích ani nemluvě. V podstatě proto, že jsem dosud nepochopil (a tudíž ani nepřijmul) Hvížďalův názor, že národ potřebuje elity, které mu řeknou, co je pro něj dobré, ano, i nejlepší, a když tyhle elity tvrdí, že budoucnost srdce Evropy je v Evropské unii, tak to se tedy nedá nic dělat, Česká republika musí být v EU a musí se tam chovat mravně. Gruša si myslí něco ohromně podobného a ani jednoho z pánů ani jednou nenapadlo, že zrovna oni se přece zavedli tím, že stavěli zavedená pravidla na hlavu, přinejmenším o nich kladli nepříjemné otázky, a že už snad mohli přijít na to, že to je patrně ten jediný způsob, jak se opravdu dobrat pravdy.

Ale právě proto, že tahle knížka čtenáře doslova přímo nutí, aby velice usilovně přemýšlel o otázkách i odpovědích, je nezbytným čtením pro každého, komu alespoň trochu záleží na tom, jak bude srdce Evropy bít v budoucnosti.

Navíc se ta knížka (vydala ji Mladá fronta) pěkně drží, díky Claře Istlerové se také pěkně čte, fotografie Tomkiho Němce, Oldřicha Škáchy, Tomáše Nováka, Jana Malého mladšího a Ivety Kopicové umocňují její celkový dojem, takže výsledné sdělení zní jednoznačně: navštivte svého knihkupce a kupte si ji.