29.3.2024 | Svátek má Taťána


KNIHA: Balkón Melantrichu, listopad 89

4.12.2010

Novinář Karel Sedláček, v listopadu 1989 zástupce šéfredaktora Svobodného slova, spolu s Milanem Nevole, který v té době byl výrobním a obchodním náměstkem Melantrichu, sepsali společně publikaci „Balkón – fenomén listopadu 1989“. Text provázejí dobové snímky Drahomíry Srbové a Květy Venušové, které v té době byly rovněž pracovnicemi nakladatelského domu v Praze na Václavském náměstí, kde se odehrávaly první manifestace a začala sametová revoluce (30 stran + 60 snímků a faksimile historických dokumentů, vydalo Nakladatelství Eva-Milan Nevole, Praha 2010.)

Téměř vše bylo o těch pohnutých dnech v naší historii popsáno již mnohokrát, ale se svým svědectvím přicházejí oba autoři poprvé. Není bezBalkón Melantrich zajímavosti líčení o tom, jak pod ochrannými křídly tehdejšího deníku Svobodné slovo přispívali pod pseudonymem normalizací postižení publicisté, že redaktorem listu byl v té době i bývalý redaktor Rudého práva a také Jana Šmídová, matka onoho „mrtvého“ studenta Martina Šmída z Národní třídy, o jehož „smrti“ se bleskově rozšířila ona nepravdivá zpráva do celého světa a podnítila další demonstrace.

Budova a její balkón nepatřily redakci, ani Melantrichu, neboť budovu hned po únorovém puči v roce 1948 komunisté zabavili jako jednu z prvních z majetku tehdejší národně sociální strany a dostala ji do správy státní tiskárna Mír. Svobodné slovo se stávalo kronikou listopadových událostí, začalo psát, ve srovnání s jinými deníky, nemluvě o rozhlasu a televizi, objektivněji a nejobsáhleji. Bez ohledu na rychle klesající příděl novinového papíru se náklad deníku vyšplhal až k půl miliónu výtisků.

Ještě zpočátku byly podél železničních tratí vyhazovány balíky se svobodně již píšícími novinami a teprve po výhružném sdělení, že o tom budou informováni demonstranti nejen na ozvučeném Václavském náměstí, ale v celé republice a že ta zpráva půjde i do světa, sjednal příslušný ředitel poštovní přepravy nápravu. „Komunisté měli plné kalhoty strachu, protože nevěděli, co se bude dít dál,“ vzpomíná Milan Nevole. Bez obav nebyli ani ti, kteří postupně vpouštěli na balkón desítky osobností, zahraničních novinářů, rozhlasových reportérů a televizních kameramanů – protagonistů revoluce zadními vchody přes pasáž Lucerny a kino Hvězda, zatímco stále ještě v českém rozhlasu a televizi „drželi komunisté své pozice pevně v rukou“.

Důležitá byla tehdy účast samotného ředitele českého vysílání Svobodné Evropy Pavla Pecháčka (jeho letošní životní jubileum zůstalo již - bohužel - bez povšimnutí!), který natáčel již 22. listopadu rozhovory z mohutného shromáždění v Praze. Ale hned následující den ho vyhostili z naší republiky a na hranicích mu sebrali všechny výtisky Svobodného slova, které u něj našli. Ovšem „Svobodku“ nemohli umlčet, tenkrát ji poslouchal snad každý druhý, takže se u nás doma i ve světě posluchači dozvídali neuvěřitelné informace o lidovém povstání v Československu.

Stovky dobrovolníků, studentů a zvukových odborníků pomáhalo při organizaci přetížených „melantrišských balkónů“, jak se těm pražským každodenním ozvučeným demonstracím začalo zakrátko říkat. Zásluhou i jejich pořádkových služeb na přeplněném Václavském náměstí a v přilehlých ulicích nedošlo za celou dobu k žádným nebezpečným či zdravotním situacím. Na tuto skutečnost se rovněž zapomíná.

Protože situace s množstvím lidí, kteří chtěli jít do budovy Melantrichu a do redakce Svobodného slova, byla neudržitelná, zřídili jejich pracovníci v hale improvizované tiskové středisko, kam nastoupili další dobrovolníci, aby přijímali rezoluce, ale také peněžní a naturální dary především pro činovníky Občanského fóra. „Pro představu: přijatých rezolucí z organizací a institucí bylo mnoho tisíc (číslovaly se do 4000, pak už jsme to vzdali…),“ uvádějí autoři publikace. Zpočátku však mezi nimi chyběla stanoviska velkých výrobních podniků…

Oba autoři líčí spontánní a improvizovaný vývoj událostí, které později odhalení komunističtí pohrobci a spolupracovníci StB již nemohli zvrátit. Byli však nasazení v budově i v redakcích po celou dobu totality a zpracovávali informace z odposlouchávacích zařízení, jejichž existence se rovněž prokázala.

Poučný je i samotný závěr publikace: „Skupina ješitných a neschopných partajních „hochů“ z vedení Čs. strany socialistické… odmítla v pozdějších týdnech vypracované projekty na rozvoj a akciové uspořádání podniku, trváním na dodržování tvrdé partajní linie vyhnali z Melantrichu řadu schopných lidí a přivedli podnik k úplnému krachu. Část byla rozkradena, rozprodána a jeden ze symbolů kulturního dědictví národa, ale i jeden z fenoménů té něžné revoluce zmizel v nenávratnu.“