Nedávno jsem na veřejnoprávním ČRo Plus slyšel rozumovat jakéhosi politologa, že prý důvodem, proč řada lidí nechodí k volbám, je skutečnost, že jsou znechuceni negativní kampaní politiků. Sancta simplicitas! Je to posledních třicet let jako přes kopírák. Když se blíží volby, všichni se rázem proměňují v anděly demokracie. V médiích, na sociálních sítích i v hospodě u čtvrté desítky zaznívá jednohlasně: „My bychom si přáli, aby kampaň byla slušná, pozitivní, bez špíny a bez urážek.“ To zní krásně a vznešené, skoro jako když si mladiství z Mostu přejí pod stromeček jednorožce a ne pervitin.

Jenže pak přijde realita volební noci. Kandidáti, kteří vedli nemastnou neslanou nekonfliktní kampaň, většinou končí v urnách tak hluboko, že by je tam nenašel ani zkušený speleolog.

Zato ten, kdo se před televizními kamerami zaklíná, že soupeř je lump, zloděj, estébák a k tomu ještě nebezpečný psychopat, se hřeje na dvouciferných procentech a připíjí si na vítězství.

Volební masochismus

Povšimněte si, i dobrácký profesor Petr Fiala či lidovec Marian Jurečka vedli a vedou v zásadě konfliktní kampaně, i když navenek tvrdí samozřejmě něco jiného. O politicích z opozice (včetně té mimoparlamentní) se netřeba raději v tomto kontextu zmiňovat.

Ergo kladívko: voliči jsou vlastně stejní jako ženy ve vztazích. Říkají, že chtějí hodného kluka, co jim bude obden nosit kytky, neustále přikyvovat, vždy platit v kavárnách i vinárnách a občas napíše romantickou básničku. Ale když dojde na lámání chleba, dají často přednost drsnému frajerovi, který přijede v bavoráku bez STK, místo básničky pronese tři drsné věty hlubokým hlasem, půjčí si peníze na alimenty z minulého vztahu a než se stihnou rozkoukat, už jej mají doma pod peřinou.

Proč? Protože konflikt je zábavný. Na konfliktu se dá stavět příběh. Člověk se může rozčilovat, hádat, sdílet na Facebooku či Instagramu, jací jsou to idioti. Slušná kampaň nikoho v drtivé většině nijak nevzruší a nezajímá. De facto je to jako se dívat na rumunský film, kde se hrdinové dvě hodiny jen chválí, že jsou skvělí kamarádi – v polovině usnete a ani vám to nevadí. Zato když na sebe dva kandidáti vybalí, že jeden je křivák a druhý alkoholik a korupčník, a nadto si dají „po tlamě“, sledujete to se zatajeným dechem až do konce. A třeba zapomenete i dceři opravit domácí úkol z matematiky.

Zkušení politici (respektive jejich PR týmy) to moc dobře vědí. Proto nám nabízejí přesně to, co říkáme, že údajně nechceme. Je to vlastně takový volební masochismus: nejdřív se pohoršíme nad urážkami a neslušnou kampaní, ale pak se ušklíbneme, a nakonec máme jasno – „tohohle dacana budu volit, aspoň to říká natvrdo, a bez cenzury!“

Připomíná to vztah, kde partner denně slibuje, že se polepší, a vy mu pokaždé uvěříte, i když víte, že zítra přijde opět pozdě a opět bez květiny a možná i „pod parou“.

Něco jako nekonfliktní manželství

Až se tedy příště zase rozjede planě moralizující debata, že kampaň má být „nekonfliktní a hlavně slušná“, můžeme si kolektivně poslat smajlíka se slzou v oku. Protože upřímně – nekonfliktní politika je asi stejně realistická jako nekonfliktní manželství nebo Zbrojovka Brno ve fotbalové Lize mistrů.

A stejně jako ti hodní kluci, kteří zbytečně čekají na svou šanci, i ti slušní politici a političky většinou zůstávají stát před branami zákonodárných sborů i Strakovy akademie.

Takový už byl a je holt život.

Psáno pro Lidové noviny, autorův blog Legendární medvěd je zde.