Nerad oponuji Astonovi, protože můj souhlas s jeho názory se vždy rovná výsledku socialistických voleb – také s ním souhlasím na 99,99 %. Ale tou jednou setinou je jeho článek o vojenských prokurátorech, vlastně o vojenském prokurátoru JUDr. Fenykovi, kterého navrhl Ing. Zeman na místo ústavního soudce. Nebudu psát o nezpochybnitelné odbornosti doktora Fenyka, ani o jeho komunistické minulosti – stejně tak jako Ondřej Neff. Jen o tom, zda byl rozdíl mezi civilním komunistickým prokurátorem a vojenským komunistickým prokurátorem. Byl, a to veliký. Je pravda, že armáda byla světem pro sebe, jak píše Aston , že měla zvláštní režim, zvláštní justici a k tomu zvláštní - protože vojenské - prokurátory. Ale již nesouhlasím s tím, že "z důvodů ne zcela pochopitelných je komunistický vojenský prokurátor pokládán za osobu horší charakterové hodnoty než obyčejný prokurátor, jako kdyby vojenský prokurátor byl nějaký Urválek v maskáčích… Démonizace komunistických vojenských prokurátorů je směšná ve státě, který nedokázal zjednat spravedlnost v případě skutečné lidské zrůdy, politického vraha prokurátora Karla Vaše…

Nesouhlasím proto, že jsem u vojenských soudů obhajoval a pamatuji si, že jestli se dala komunistická třídní justice (píši hlavně o její trestní části) vyznávající nespravedlnost jako základní princip tzv. "socialistické zákonnosti" ještě povýšit na princip "socialistické nezákonnosti", pak to bylo u jejích zelených soudružek – justice a prokuratury. Již samotný pohled na soudce a prokurátory bez talárů v zeleném a ověšené komunistickými plíšky a stužkami - vyznamenání typu "Za protivzdušnou obranu okresu Strakonice" (sic) a "Za věrnost ČSLA", "Za zásluhy" nebo "Za obranu" - vzal člověku, a to i obhájci poslední zbytek víry ve spravedlnost. Jestliže u té civilní trestní justice soudící politické kauzy nebylo možné spravedlnost očekávat, tak u té ověšené vyznamenáními to bylo jiné – nespravedlnost byla spojena s pravou bolševickou řízností. Zatímco u obhajob disidentů bylo někdy patrné, že soud dává najevo "vy musíte být odsouzeni a my vás odsoudit musíme", tak u vojenských soudů se žalobci prokurátory bylo zřejmé "my vás rádi soudíme podle zásady dura lex, sed lex, tvrdý zákon také zákon. Náš zelený, bolševický. Za co se dávala u civilních soudů podmínka, tak u vojenských soudů to bylo natvrdo. JUDr. Fenyk, jak se nyní hájí, odpírači vojenské služby hudebníkovi Vladanu Kočímu navrhl trest odnětí svobody "jen" na samé dolní hranici trestní sazby. Pochopitelně nepodmíněný. Jak lidumilné. Připomíná to onen vtip o náčelníkovi GPU F. E. Dzeržinském, který odpověděl na pozdrav dítěti. Jak humánně se tím zachoval. ??? Ale vždyť ho mohl dát také popravit. Trestní zákoník RSFSR to dovoloval. U vojenských soudů jsem měl vždy pocit, že mě odsoudí také – kamenné obličeje, neexistence projevů emocí a říznost – ta naše třídní, vojenská – sloužíme přece socialistické vlasti.

Ne, žádný bývalý vojenský prokurátor by se neměl stát ústavním soudcem. A jestliže se jím stane, tak do Ústavního soudu vstoupí onen třídní duch vyznávající jejich víru, že zákony a komunistická víra jedno jsou. Pak už se ústavním soudcem může stát kdokoliv, i vyšetřovatelé StB, bachaři z Minkovic a Valdic, a být JUDr. Vaš v produktivním věku, tak i on!