JUSTICE: Zavedení nového letopočtu
Tisková konference ministra Pavla Blažka dne 30. července 2012 učinila konec dohadům o tom, zda po všech předcházejících tahanicích jmenuje Lenku Bradáčovou vrchní státní zástupkyní. Potvrdil se dojem, že pan ministr si při hledání východiska z nepřehledné situace, vyvolané zpolitizováním a medializací věci, vede inteligentně a nepouští se do krajních řešení (Ministrův kříž). Možná také pochopil, že svoboda je poznaná nutnost (sic!). Ostatně i všechna prohlášení jeho, Lenky Bradáčové a Pavla Zemana dosvědčují, že všichni tři dosáhli vysokého stupně vzájemného porozumění a mají dobrou vůli řešit názorové rozdíly věcnou debatou a dohodou.
Nicméně při obhajobě důvodnosti své jmenovací pravomoci (jejíž skutečný obsah v těchto dnech správně vysvětlil předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský jako pojistku proti možným excesům) tvrzením, že "prokurátoři se jmenovali sami", se pustil do srovnávání nesrovnatelného: všichni prokurátoři byli nomenklaturními pracovníky KSČ. O jejich jmenování ve skutečnosti rozhodovaly příslušné stranické orgány a jmenování nadřízeným bylo jen formálním stvrzujícím aktem. Tím ovšem nezpochybňuji účelnost dělení pravomoci při jmenování vedoucích státních zástupců.
Velmi zajímavé bylo dokazování o průběhu "hrubé manipulace" s návrhem Pavla Zemana na jmenování Lenky Bradáčové. Pavel Blažek předložil novinářům záznamy o nakládání s ním na ministerstvu, z nichž dokazoval, že "vysoký úředník ministerstva, který zde již nepracuje" převzal od Pavla Zemana návrh na jmenování Lenky Bradáčové večer 21. června 2012 a schovával jej až do rána 3. července 2012, kdy podání bylo zaregistrováno na podatelně ministerstva v 8:49, tedy zhruba hodinu před jmenováním Pavla Blažka. V okamžiku odvolání Jiřího Pospíšila tak na ministerstvu nebyl návrh úředně registrován. Pan ministr z toho vyvodil, že za daných okolností Petr Nečas nemohl o podaném návrhu vědět, takže náhlé odvolání Jiřího Pospíšila s ním nemohlo souviset. Naopak naznačil, že celá manipulace s návrhem měla sloužit k diskreditaci předsedy vlády, a pověřil svého 1. náměstka jejím prošetřením. Hovořil dokonce o možné trestněprávní povaze manipulace.
K nevěrohodně vysvětlenému spikleneckému způsobu odvolání Jiřího Pospíšila tak přidal další záhadu: všichni televizní diváci viděli a slyšeli počátkem července opakovaná vyjádření Jiřího Pospíšila, který potvrdil, že návrh obdržel, ale nemohl mu vyhovět bez rozhovoru s Lenkou Bradáčovou, která byla v té době v zahraničí. Než se vrátila, byl odvolán. Dovedu-li úvahy Pavla Blažka o záměru na diskreditaci předsedy vlády do důsledků, pak bych musel podezírat Jiřího Pospíšila, že byl do něj zapleten. Ovšem zmíněný "vysoký úředník", bývalý náměstek Filip Melzer, ministrův výklad o manipulaci a "schovávání" návrhu popírá (Já s tou listinou nic nedělal, rozhání mlhu kolem Bradáčové náměstek Pospíšila) a také Jiří Pospíšil nadále potvrzuje, že byl s návrhem obeznámen a Lenku Bradáčovou by po jejím návratu z dovolené jmenoval.
Celá hrůzostrašná story o hrubé manipulaci s návrhem na jmenování Lenky Bradáčové tak dostává povahu bondovky. Pavlu Blažkovi lze přiznat poctivou snahu o odvrácení podezření od Petra Nečase, že odvoláním Jiřího Pospíšila chtěl zabránit jmenování Lenky Bradáčové. Osobně jsem podezření nevěřil od samého začátku a nejsem si jist, zda ministrova snaha byla skutečně účelně vynaloženou ztrátou času a energie: pravda o důvodech pádu Jiřího Pospíšila určitě časem vyplave na povrch.
Veřejností ostře sledovaný virtuální sporný bod vztahů mezi ministrem Pavlem Blažkem a vedením státního zastupitelství máme v každém případě za sebou. Po jeho šťastném překonání nyní přichází na řadu další, rovněž již zmiňovaná, ale daleko závažnější záležitost: osud věcného záměru zákona o státním zastupitelství. Bývalý ministr Jiří Pospíšil jej předložil vládě počátkem roku, ale Petr Nečas zatím jeho projednání nepřipustil, přestože přijetí zákona je jedním ze závazků z koaliční dohody a programového prohlášení vlády. Díky tomu je prakticky vyloučeno, aby zákon nabyl účinnost k 1. lednu 2013, což je stejně pozdě. Jenže něco jiného je žvanit o boji proti korupci a něco úplně jiného je zvýšit účinnost trestního řízení a následně navodit ohrožení "kmotrů" a politiků, zapletených do korupčních kšeftů.
Prvotní výroky ministra Pavla Blažka po jeho nástupu byly hrozivé jak pro Zemanův návrh na jmenování Lenky Bradáčové, tak pro věcný záměr zákona (Ministrova kvadratura kruhu).
Až to působilo dojmem, že v resortu začal platit nový letopočet: již nikoli "před Kristem" a "po Kristu", ale "před Blažkem" a "po Blažkovi". Jak dnešní zprávy ukazují, "zavedení nového letopočtu" přece jen neznamená úplné přerušení kontinuity dosavadního, současného a budoucího vývoje, i když k rušivým šumům a ztrátám času může docházet.
Nejvíce pochybností vyvolává záměr na převedení státního zastupitelství na třístupňovou organizační a řídící strukturu zrušením vrchních státních zastupitelství. Znepokojení nad ním projevil jak Petr Nečas, tak Pavel Blažek a zběsile jej napadá stejná smečka, která se rozhodně stavěla proti jmenování Lenky Bradáčové. Udávaných důvodů je více (Válka o žalobce).
Naproti tomu Lenka Bradáčová po svém jmenování veřejně potvrdila, že zatím hodlá třístupňovou soustavu prosazovat, pokud ji zkušenost z působení ve funkci vrchní státní zástupkyně nepřivede k jinému pohledu. Je ale zřejmé, že věcný záměr zákona bude přepracován v součinnosti ministerstva a státního zastupitelství. Výsledek si netroufám předjímat.
Odpůrci dosavadní koncepce nového zákona straší lid obecný i odborný hrozbou návratu k prokuratuře. Přehlížejí skutečnost, že komunistická prokuratura byla strážcem "socialistické" zákonnosti, čili institucionalizovaného bezpráví, a vykonavatelem "třídního" pojetí práva. Podléhala řízení orgány KSČ. Ve velké části demokratické Evropy ale prokuratury zcela samozřejmě fungují. Z toho plyne, že problém není ve struktuře řízení úřadu, ale v jeho podřízení straně, kterou naše současné právo hodnotí jako zločinnou.
Stejným lidem, kteří straší hrozbou návratu k prokuratuře, přitom nevadí, že přibližně třetina státních zástupců jsou bývalí prokurátoři, vesměs bývalí členové KSČ, a jejich podíl na obsazení vedoucích funkcí je ještě vyšší. Nejhorší poměry z tohoto hlediska jsou právě na Vrchním státním zastupitelství v Praze. A mezi odpůrci nového zákona jsou i bývalí prokurátoři. Nemusí to být náhoda: věcný záměr mimo jiné klade velký důraz na výrazné zvýšení odpovědnosti státních zástupců za výstupy z jejich práce a také přibližuje okamžik, od kterého bude zavedena pravidelná obměna vedoucích pracovníků. Mnohým "starým ještěrům" (terminus technicus Marie Benešové) hrozí ztráta dobrého bydla, na které si během dlouhých let jeho držení zvykli.
Matoucí je souběžná existence vrchních soudů a vrchních státních zastupitelství. Mnohým se zdá nesmyslné rušení vrchních státních zastupitelství a ponechání vrchních soudů. Pro ně je řešením buď nerušit nic, nebo zrušit oba souběžné orgány.
V obou případech se jedná o anomálie v soustavě orgánů, které se jinde v Evropě nevyskytují. Vyvinuly se z rušených nejvyšších orgánů České republiky po zániku československé federace. Zatímco federální nejvyšší soud se změnil na Nejvyšší soud ČR, z národního nejvyššího soudu vznikl Vrchní soud v Praze a o něco později se kvůli symetrii ustavil Vrchní soud v Olomouci. Místo zrušené federální generální prokuratury vzniklo v Brně "na zelené louce" Nejvyšší státní zastupitelství ČR a republiková prokuratura se stala základem Vrchního státního zastupitelství v Praze. Opět se zpožděním se pak ustavilo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci.
Vrchní soudy jsou sice anomálií, ale anomálií neškodnou, neřkuli přímo prospěšnou. Naše soustava obecných soudů je důsledně dvoustupňová. Krajské soudy jsou hybridní – mají prvostupňová oddělení, na kterých se zahajují řízení k závažné trestné činnosti, a odvolací oddělení, která vyřizují odvolání proti rozsudkům okresních soudů. Naproti tomu vrchní soudy jsou čisté odvolací soudy. Kdyby zanikly, aniž by se současně změnila organizace okresních a krajských soudů, Nejvyšší soud ČR by musel řešit odvolání proti prvostupňovým rozsudkům krajských soudů a současně se zabývat agendou mimořádných opravných prostředků a sjednocováním judikatury. Vyžadovalo by to jeho podstatné posílení a odvolatelé z celé republiky by museli kvůli svým věcem cestovat do Brna, což by zejména obyvatele českých krajů příliš netěšilo. Podle jiné představy, jejímž zastáncem je např. předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský, bychom se měli vrátit před r. 1969 a všechna prvostupňová řízení vést pouze u okresních soudů. Krajské soudy by se pak staly čistými soudy odvolacími a vrchní soudy by se mohly bez náhrady zrušit. Nejvyšší soud ČR by se nadále zabýval pouze mimořádnými opravnými prostředky a sjednocováním judikatury. Jenže to celé by si vynutilo posílení okresních soudů, rozpuštění prvostupňových oddělení krajských soudů, přesuny stovek soudců a mnoha tun agend a stálo by to hodně peněz.
Krátce: nejsou žádné naléhavé důvody pro rušení vrchních soudů, naopak jejich zrušení by způsobilo různé potíže a provázely by je nemalé náklady. Vrchní soudy ničemu nepřekážejí, naopak jejich existence umožňuje zachovat Nejvyššímu soudu ČR čistou povahu soudu pro mimořádné opravné prostředky a sjednocování judikatury.
Úplně jiná situace je ve státním zastupitelství, jehož současná organizační a řídící struktura je skutečně čtyřstupňová. Vrchní státní zastupitelství kopírují bývalé zemské zřízení. Jsou překážkou přenosu informací, pokynů a kontroly jejich plnění mezi nejvyšším státním zastupitelstvím a krajskými a okresními stupni.
Popsaná organizační a řídící struktura se sice překrývá s uspořádáním soustavy soudů, ale vůbec neodpovídá třístupňové struktuře PČR, nad kterou státní zastupitelství vykonávají dohled.
K honosnému titulu nejvyššího státního zástupce se vážou velká očekávání občanů, kteří se na něj obracejí se stížnostmi, dále také velká odpovědnost za situaci v celé soustavě, ale pravomoc okleštěná mimo budovu NSZ na přímou podřízenost dvou vrchních státních zástupců. Uvedená struktura organizace a řízení státního zastupitelství je těžkopádná a snižuje účinnost řízení soustavy.
Souběžně s úvahami o zrušení vrchních státních zastupitelství se musí hledat nejlepší náhrada za intervence státních zástupců VSZ v odvolacím řízení u vrchních soudů. Věcný záměr zákona počítá se zřízením detašovaných pracovišť NSZ u vrchních soudů. Kritici návrhu se domnívají, že ve skutečnosti by došlo jen k výměně cedulí na budovách. Uvažuje se ale také nad možností, že by prvostupňový žalobce provázel odvolání na 2. stupeň stejně jak to samozřejmě činí obhájce obviněného. Jiným řešením by bylo pověření krajského státního zastupitelství v sídle vrchního soudu k intervenování odvolání u něj.
Po jmenování Lenky Bradáčové mám naději, že práce na novém zákonu o státním zastupitelství nebudou nadále brzděny a jeho projednávání bude probíhat v dělném ovzduší, chráněném tentokrát před mediální hysterií. Možná se nakonec ukáže, že "změna letopočtu" resortu prospěla.