28.3.2024 | Svátek má Soňa


JUSTICE: Ústavním soudcem jenom jedenkrát a dost

7.2.2013

Ústavnímu soudu chybí po 28. 1. 2013 už tři soudci. Mandát skončil soudci Jiřímu Muchovi. Projevit se to může v prodloužení průměrné doby soudních řízení.

V Česku máme mít v plné síle patnáct soudců Ústavního soudu, které jmenuje prezident se souhlasem Senátu. Funkční období ústavního soudce je desetileté. Soudcem může být jmenován bezúhonný občan, který je volitelný do Senátu (tedy starší 40 let), má úspěšně ukončené vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v právnickém povolání. Nutno podtrhnout, že v Česku je výběr kandidátů na post ústavního soudce svěřený reprezentantu výkonné moci – tedy prezidentu republiky, jenž je ve svém konání absolutně nezávislý. Výběr fyzických osob, které navrhne, je plně v jeho gesci.

Jmenovat až na 30 let?

Vadí mi však opomíjený aspekt, že je u nás možné opakované (!) jmenování téže osoby ústavním soudcem. Myslím si, že ústavním soudcem by se tatáž osoba měla stát jen jednou, jsem tedy principiálně proti opakované možnosti jmenování. Doba 10 let je pro výkon této mimořádné funkce dostatečně dlouhá.

Při dvojnásobném, či dokonce trojnásobném výkonu funkce se již jedná o velmi dlouhých dvacet až třicet let.

Z celospolečenského hlediska není vhodné, aby se někdo stal takřka "celoživotním" ústavním soudcem, tedy s oslabenější vazbou na běžný život. Desetiletý pobyt v sociální skupině soudců je hraniční, aniž by se projevila (i na tom sebeodolnějším jedinci) jistá míra sociálněpsychologické deformace.

Hlavní důvod pro omezení počtu funkčních období ovšem vidím v posílení nezávislosti a nestrannosti soudců. Jak píše i německý sociolog a ekonom Max Weber, jedním ze znaků nezávislosti a nestrannosti je mimo jiné taktéž psychický stav rozhodujícího subjektu. A to jak vědomý, tak méně vědomý, který má vliv na úsudek toho, kdo rozhoduje.

Nechce se jim pryč

I v souvislosti s některými nedávnými důležitými rozhodnutími našeho Ústavního soudu se vyskytly názory (a neříkám, zda vždy pravdivé či použité spíše účelově ), že rozhodování soudců mohlo být zcela či zčásti ovlivněno snahou o jejich případné znovujmenování.

Názory, že rozhodnutí českého Ústavního soudu v politických kauzách nemusí být nezávislá, nezaznívají jen z úst politiků či novinářů. Také předseda soudu Pavel Rychetský loni v rozhovoru pro Hospodářské noviny naznačil, že někteří soudci mohou být motivováni snahou zalíbit se politikům.

S tím vyslovila souhlas i dnes již bývalá místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová.

Povaha funkce ústavního soudce, plynoucí ze zcela výjimečného a pro demokracii a právní stát klíčového postavení orgánu, jakým je Ústavní soud, by si principiálně zasloužila omezení jakýchkoli, byť jen potenciálních ataků na soudcovskou nezávislost. A právě možnost opakování funkčního období za ni ze systémového hlediska pokládám.

Český unikát

Vyjdeme-li z teze, že nezávislost je funkčním předpokladem justice, pak omezení možnosti opakování výkonu funkce nutno pokládat za funkční předpoklad kvalitní konstituční justice. K této změně by muselo dojít formou změny ústavy, takže by v této věci musel panovat široký celospolečenský konsenzus.

Zákaz opakovaného výkonu funkce ústavního soudce by nebyl v Evropě nijak ojedinělý, stejnou ústavně-právní úpravu má například Slovensko. Zákaz opakovaného funkčního období stanoví i Ukrajina. A v sousedním Německu jsou soudci spolkového Ústavního soudu voleni na 12 let, rovněž bez možnosti opakovaného zvolení.

Česká možnost opakování mandátu je v Evropě unikátní. Autorovi tohoto článku není známo, že by v nějaké zemi Evropské unie existoval institut doživotně jmenovaných ústavních soudců. Snad jedině s výjimkou bývalých prezidentů Francie, kteří jsou doživotními členy francouzské Ústavní rady.

Staré francouzské přísloví říká, že stát není živ z daní, ale z důvěry občanů. Myslím, že to platí i pro ústavní soudnictví. Vyšší míra cirkulace soudních i politických elit by pomohla naší demokracii a posílila by důvěru lidí v Českou republiku.

MfD, 5.2.2013

Autor je pedagog Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně