Je jisté, a to platí pro všechny soudy, že každá kauza má jedinou pravdivou podstatu a té by měl odpovídat rozsudek či výnos. Tomuto ideálu by se každé soudní rozhodnutí mělo maximálně přiblížit. Justice však zatím stále nedisponuje prostředky či postupy, jak tuto pravdu poznat a objektivně provést nezpochybnitelný důkaz. Soudy včetně ústavního suplují tedy hledání pravdy hlasováním. Pokud se hlasuje o pravdivosti výroku, tak se spolehlivě pozná názor většiny, ale to neznamená, že se pozná pravda. Poznání pravdy ztěžují i špatné zákony s mnohoznačnými výklady a zejména závislost soudců na jejich individuálních charakterových vlastnostech a odborných znalostech. Protože každý soud musí skončit rozsudkem či nálezem, je počet soudců lichý. O nálezu či rozsudku může tedy v mezním případě rozhodnout jeden člověk a to opravňuje označit takové rozhodnutí za náhodné. Nabízí se otázka, zda postup založený na počtu hlasů pro a proti má smysl. V římském právu, starém několik tisíc let, ze kterého vychází náš právní systém, platilo, že soudci v případě pochybností nebyli povinni rozhodnout. Důvod k tomu byl i v jejich ochraně, protože pokud soudce rozhodl špatně, mohl být předhozen lvům nebo v Persii mu byla zaživa stažena kůže. To se našim soudcům stát nemůže. Pravda je, že se jim nejen nemůže, ale dokonce nesmí stát vůbec nic, jinak by nebyli takzvaně nezávislí. Jde o těžkou chybu. Novodobé justici se bohužel tato blahodárná ustanovení podařilo plíživě odstranit.

Vraťme se k Ústavnímu soudu, kde hlasuje patnáct soudců, a pokusme se smysluplnost jejich rozhodnutí kvantifikovat sportovní terminologií. Je zřejmé, že v případě jednomyslného hlasování skóre 0 : 15 = 0 (žádný hlas proti) je velká pravděpodobnost, že odhlasovaný výrok či výnos je pravdivý. V případě skóre 7 : 8 = 0,87 je vítězství pravdy ušmudlané a zcela nepřesvědčivé. Měřítkem je tedy číslo v intervalu od 0 do 1. Nula hlasů proti vyjadřuje přesvědčivost a naopak jednička, tj. polovina hlasů proti, o pravdě nic nevypovídá. Poslední výrok týkající se stavebního spoření měl skóre 5 : 10 = 0,5. I v tomto případě, tj. při dvoutřetinové většině hlasujících soudců, je vítězství pravdy přesvědčivé jen z poloviny. Z toho plyne, má-li být rozhodování soudců maximálně oproštěno od vlivu náhody, je třeba, aby se soudci shodli a tak se přiblížili pravdě bez hlasování. Není možné, aby uplatňovali neústupně svá individuální měřítka hodnot nebo v horším případě se nenamáhali vůbec přemýšlet a hledat rozumnou dohodu. To, že takový postup má hluboký smysl a vede ke kvalitnímu konsenzu, již dávno dobře vyjádřil známý film Dvanáct rozhněvaných mužů, kteří byli členy poroty a jejich rozhodnutí muselo být podle zákona jednomyslné.

Důležitost jednomyslnosti vyplývá i z toho, že Ústavní soud může měnit politická rozhodnutí sněmovny, která byla dosažena oprávněně většinovým hlasováním dvou set poslanců, jejichž činnost je každé čtyři roky zhodnocena volbami. To neplatí u ústavních soudců, kteří jsou jmenováni na patnáct let a po tu dobu jsou neodvolatelní a nepostižitelní. Ve sněmovně se nehlasuje o pravdivosti výroků, ale schvalují se politická rozhodnutí vyjádřená zákony. Je špatné, že v krajním případě (skóre 7 : 8) má jeden soudce moc zvrátit rozhodnutí celé sněmovny, a přitom je téměř jisté, že o správnosti či pravdivosti nálezu Ústavního soudu při tomto skóre lze pochybovat. Ústavní soud si uzurpuje příliš velký díl moci a hraje si s ohněm, což je škoda, protože někdy je poslední nadějí na spravedlnost. Pokud rozzlobí potřebnou většinu parlamentu, stačí jedno hlasování k jeho zrušení, a přitom o oprávněnosti výsledku tohoto hlasování nebude pochyb. Pan prezident už má pero na potřebný podpis a s chutí je použije.