Při řeči o padlých veličinách se v přeneseném slova smyslu někdy užívá slovo „mrtvola“. Mrtvoly mají nárok na nekrolog. Soudě podle pondělního vyjádření předsedy vlády Petra Nečase se dá s vysokou pravděpodobností předpokládat, že během velmi krátké doby se takovou „mrtvolou“ stane nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká.

Zatím ale až do poslední chvíle chodila se vztyčenou hlavou a tvářila se, že jí řeči o možném brzkém odvolání nedělají starosti. I v soukromých hovorech projevovala víru, že svou práci dokáže před vládou obhájit. Trvala také na tom, že postupu NSZ a jí osobně v kauze Jiřího Čunka nelze nic vytknout. Myslím, že upřímnost přesvědčení nepředstírala. Současně podporovala záměr ministra Jiřího Pospíšila na novelizaci zákona o státním zastupitelství, jež by odvolání nejvyššího státního zástupce v průběhu jeho funkčního období učinila nesmírně obtížným. Jak se zdá, bude mít smůlu a z dobrodiní nové právní úpravy již nebude mít prospěch, protože legislativní proces se proti řízení o jejím odvolání opozdí.

Premiérovo sdělení není překvapující, spíše bych řekl, že vzhledem k řadě sebevědomých prohlášení Jiřího Pospíšila před jeho jmenováním ministrem a v prvních týdnech po návratu na ministerstvo přišlo velmi pozdě. Uvědomuji si, že odvolání nejvyššího státního zástupce je poměrně jednoduchý a rychlý proces, zatímco nalezení vhodného náhradníka je nesmírně obtížné a jeho výběr má dlouhodobé následky. Skutečnost, že v čele soustavy státního zastupitelství stojí od 5. června 2007 osoba zpochybňovaná velkou částí odborné i laické veřejnosti, je ale natolik tíživá, že by bylo omluvitelné překonání vakua mezi jejím rychlým odvoláním a jmenováním nového nejvyššího státního zástupce dočasným svěřením řízení Nejvyššího státního zastupitelství ČR prozatímnímu náhradníkovi. Vláda s plným politickým mandátem by neměla váhat.

Pád Renaty Vesecké jsem předvídal od nešťastného zásahu státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4. června 2007 do kauzy Jiřího Čunka. Dne 11. června 2007 jsem jí poslal e-mail, z něhož cituji: „Jsem vyděšen a je mi Vás líto. Vstupem do kauzy Čunek jste se vrhla po hlavě mezi mlýnská kola. Mám obavy, že Vás semelou. Nejhorší na tom je, že to nakonec poškodí všecky - Vás, Čunka, vládní koalici.“

Od té doby se událo mnoho věcí. Zúčastnil jsem se aktivně řady tvrdých konfliktů mezi spolkem Šalamoun a Renatou Veseckou (kterou jsme přitom nepřestali ctít jako kvalitní osobnost) a vedl jsem s ní i své soukromé spory. Přesto nepociťuji uspokojení nad tím, že se má předpověď z 11. června 2007 splnila, naopak, lituji toho.

Nezapomněl jsem na naděje, s kterými bylo před pouhými pěti lety spojováno vystřídání nedisciplinované „jediné spravedlivé“ exprokurátorky Marie Benešové právě Renatou Veseckou. Pavel Němec ji vybral z nepočetného výběru pod vlivem silné podpory, které se jí dostalo ze strany sociálních demokratů, vedoucí strany tehdejší koalice. Pod jejím vedením se státní zastupitelství pomalu ale jistě vyvíjelo směrem k lepšímu. Nesporným přínosem bylo vytlačení řady „starých osvědčených soudruhů“ exprokurátorů z klíčových pozic na Nejvyšším státním zastupitelství ČR (pozor na ty, kteří se již teď těší na návrat po jejím odvolání), které pokračovalo personálními obměnami i na nižších stupních.

Zmarnění nadějí, do ní vkládaných, kvůli záchraně Jiřího Čunka před hrozícím soudním projednáním jeho trestní věci, je nepřiměřeně vysoká cena, jejíhož zaplacení mělo být ušetřeno státní zastupitelství, celá justice, veřejnost, a konečně i sama Renata Vesecká.

Je ale přímo trapné, že spojování jejího pádu se zásahem státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka do trestního stíhání Jiřího Čunka stojí jen na domněnkách, byť podporovaných nedávným veřejným vyjádřením předsedy vlády o mechanismu této pochybné akce.

Ve veřejnosti se ustálilo přesvědčení, že zastavení trestního stíhání bývalého vicepremiéra si vyžádal Mirek Topolánek, vydíraný KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády, a Renata Vesecká za tichého souhlasu tehdejšího i současného šéfa resortu Jiřího Pospíšila vyšla jeho přání vstříc. Odborná i laická veřejnost pochybuje o zákonnosti zvolené cesty.

Zda to vše tak skutečně bylo, ale nevíme. Zákonnost usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka a jeho soulad s ústavním pořádkem státu nebyly přezkoumány žádnou nezávislou právní autoritou, ač je zpochybňovali i právníci zvučných jmen jako Pavel Rychetský, Otakar Motejl, Josef Baxa a další. Za to je odpovědný především Jiří Pospíšil a v malé míře i Daniela Kovářová, kteří zamítli všechny doručené podněty ke stížnosti pro porušení zákona proti tomuto usnesení, jichž nebylo málo. Jiří Pospíšil nevyhověl ani žádnému podnětu ke kárnému řízení se státními zástupci, kteří se na záchraně Jiřího Čunka podíleli. V rámci prověřování kárného obvinění mohly být objasněny okolnosti, za kterých k zásahu došlo, kdo jej vyvolal, kdo o čem rozhodoval apod. Místo toho dostala veřejnost šidítko v podobě legendy o utajených schůzkách „mafiánů“ a úloze místopředsedy Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučery jako „ďábla našeptávače“, který může úplně za všecko.

Za těchto okolností je přirozené, že nedošlo k objasnění pozadí a průběhu záchranné akce nejpřesnějším dosažitelným prostředkem, tedy nástroji trestního řízení, k němuž dal popud spolek Šalamoun oznámením ze 7. července 2008 na podezření ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele. Mám pochybnosti o způsobu, jímž se protikorupční policie pod bdělým dozorem a dohledem státního zastupitelství s podezřením vyrovnala. Mohu pouze připomenout, že Renata Vesecká se nakonec veřejně odvolala na výsledek šetření jako na důkaz zákonnosti zásahu do kauzy Jiřího Čunka.

Pro úplnost dodávám, že připouštím, že ke spuštění akce na záchranu bývalého vicepremiéra mohlo dojít i jiným než výše uvedeným způsobem, při němž by iniciátorkou nebyla nejvyšší státní zástupkyně. Nikdo patrně ale nebude zkoumat, zda byl zásah státních zástupců v souladu s právem, jak k němu došlo a jaká byla skutečná role Renaty Vesecké, protože na pořadu dne je její všeobecná odpovědnost za činnost státního zastupitelství a silné politické tlaky na její odvolání. To je „mafiánská“ zásada v praxi: politický zájem je nade vše a nezávislost státního zastupitelství jde k čertu.

S politováním konstatuji, že pokud nebude vyvrácena domněnka protiprávnosti usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4. června 2007 a úkonů na ně navazujících a nebude-li vyvráceno podezření, že Nejvyšší státní zastupitelství ČR v tomto případě vyhovělo politické objednávce, Renata Vesecká musí nést politickou odpovědnost a odejít, nechť je její podíl na akci jakýkoliv. Bude toliko špatné a hluboce nemravné, padne-li pouze její hlava.

Bylo by ale také špatné, kdyby současně s jejím pádem nebyli rehabilitováni státní zástupci, kteří byli odvoláni ze svých míst kvůli nesouhlasu s výše zmíněnou nepřístojností.

V této souvislosti s napětím očekávám, čím vláda nakonec vysvětlí nezbytnost jejího odvolání. Domnívám se, že nalezení vhodných důvodů je úlohou srovnatelnou s řešením kvadratury kruhu. Kromě ztráty důvěry kvůli tzv. „kauze Čunek“, která by se spíše měla nazývat „kauza Bruna-Potoczek-Vesecká“, se v jejím výkonu ve funkci nejvyšší státní zástupkyně sotva najdou jiné významné závady přiměřené důležitosti.

Na druhé straně připuštěním spojitosti s „kauzou Bruna-Potoczek-Vesecká“ by se otevřela Pandořina skřínka hodnocení odpovědnosti ostatních významných státních činitelů, kteří v hierarchii státního aparátu stáli tehdy nad ní, a buď si zásah přímo objednali, nebo jej aspoň strpěli a jeho pachatele kryli.

Domněnka o úloze Mirka Topolánka jako „objednatele“ je již bezvýznamná, protože expremiér by nesl pouze politickou odpovědnost, a dvakrát padnout nemůže. Do nepříjemné situace by se dostal Jiří Pospíšil, který se samozřejmě měl Topolánkovu požadavku vzepřít (ano, i za cenu pravděpodobného poškození kariéry), ale místo toho mlčel nebo i pachatelům kryl záda .

Z tohoto hlediska bude velmi důležitý také konečný postoj Renaty Vesecké k záměru na její odvolání. Rozhodne-li klást odpor a začne-li mluvit o politické poptávce, která ovlivnila její kroky, či dokonce o tlacích, pokud nějakým čelila, leckomu úsilí o její odvolání řádně zhořkne. Není jí pomoci: nakonec stejně padne, ale nemusí v tom zůstat sama. A cítí-li se nevinná či zneužitá, má mravní povinnost se bránit do posledního dechu a vzít s sebou do pomyslných pekel i své spolupachatele.