Moc ve státě dělíme na zákonodárnou, výkonnou a soudní. To dnes ví každý znalejší středoškolák a středoškolačka, doufejme. Veřejná moc má být vyvážená, a to nejen ústavně, ale i symbolicky. A platy vrcholných představitelů státu jsou jedním z nejviditelnějších symbolů toho, jak se stát chápe. Právě v tom však dnešní Česko vysílá problematický signál.

Ústavní právník Zdeněk Koudelka si nedávno (jako jeden z prvních) povšiml a v časopise Právo a bezpečnost veřejně připomněl, že když byl v roce 1995 přijat zákon o platu představitelů státní moci, panovala mezi jejími složkami relativní rovnováha.

Nejvyšší plat měl prezident republiky – 69 tisíc korun. Následovali premiér, předsedové komor Parlamentu a Ústavního soudu se shodným platem 55 700 korun. Předseda Nejvyššího soudu i prezident Nejvyššího kontrolního úřadu pobírali 48 tisíc, ministr a ústavní soudce 36 500 korun.

Existovala jedna platová základna, jeden systém a rámec. Od té doby se leccos změnilo, nikoli evolučně, ale soudní cestou. Obecní a ústavní soudci si postupně „vysoudili“ vlastní platovou základnu, oddělenou od zbytku státní moci. Výsledkem není jen technická odlišnost, ale i zásadní hodnotový posun.

Přijatelné restrikce

V této souvislosti připomínám osamocený odlišný názor ústavního soudce pana Jana Wintra (mimo jiné učitele ústavního práva na Právnické fakultě UK Praha), který nesouhlasně napsal: „Ústava garantuje nezávislost soudů, ale neznamená to, že soudcovské platy musí být každoročně automaticky zvyšovány.“ Navíc upozornil, že k zásahu do nezávislosti by mohlo dojít jen tehdy, pokud by zákonodárce chtěl soudní moc paralyzovat nebo ji trestat za rozhodování – o takový případ však podle něj částečným zmrazením platů nešlo.

V zásadě s Wintrem v této záležitosti souhlasím. Navíc nezapomínejme, že platy soudců včetně těch ústavních jdou ze státního rozpočtu, který je dlouhodobě deficitní. A tento dluh bude muset někdo zaplatit (i s úroky). Jinak řečeno, dočasné platové „nerůstové“ restrikce je potřeba považovat z ústavního hlediska za v podstatě přijatelné.

Nesmí však jít o drastické snížení justičních platů, což rozhodně nebyl letošní případ. Postava z filmu Quentina Tarantina by možná dodala ostřeji – ukažte mi, pánové, jediného soudce v rozmazleném Česku, kterému v posledních letech hrozila smrt hladem, tedy který z ekonomických důvodů za uplynulé čtyři roky opustil talár.

V lednu 2026 má nejvyšší plat předseda Ústavního soudu – 399 400 korun. Prezident republiky je až druhý s 383 200 korunami. Ústavní soudce bere 283 700 korun, tedy výrazně více než ministr – 219 300 korun. Předsedové Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu s 344 300 korunami předstihují premiéra i předsedy obou komor Parlamentu (308 700 korun) a dokonce prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu (266 100 korun).

Ještě výmluvnější je srovnání na nižších stupních justice. Soudce krajského soudu s 21 lety praxe má plat 214 900 korun, soudce okresního soudu se stejnou praxí 191 400 korun. Oba výrazně překonávají poslance Parlamentu, jehož plat činí zhruba 115 tisíc korun, tedy zákonodárce, který nese přímou politickou odpovědnost vůči voličům. Netřeba připomínat, že poslanec musí každé čtyři roky projít „peklem voleb“, zatímco soudce má svůj mandát skoro na „profesní doživotí“, respektive do 70 let.

Poškození důvěry veřejnosti

Otázka nezní, zda mají soudci dostávat slušný plat. Určitě mají, protože nezávislost justice musí být přiměřeně chráněna. Otázka zní, zda se tato nezávislost nemění v privilegium. Zda se z jedné ze složek moci nestává platově nadřazená kasta, která je vyňata nejen z politické odpovědnosti, ale i z elementárního pocitu míry. Dodávám, že úplatky nesmíte ze zákona brát, ani když berete 25 tisíc na městském úřadě, stejně jako když pobíráte dvě stě tisíc jako soudce.

Ve státě, kde vláda hledá miliardy v sociálních dávkách, školství či zdravotnictví, působí takové platy soudců nejen necitlivě, ale i nebezpečně. Poškozují důvěru veřejnosti v rovnost moci, v legitimitu systému a v elementární spravedlnost. Rovnováha moci není jen otázkou paragrafů, ale i pokory. A ta české justici, pokud jde o platy, nyní chybí. Nebo se pletu?

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.