Vztahy mezi ministry spravedlnosti a soudci bývají občas komplikované. Na nepochopení si stěžoval i legendární Otakar Motejl. Z hlediska vzájemného porozumění s nimi se dařilo poměrně velmi dobře Heleně Válkové, která se pokusila nastartovat různé změny, jež se soudcům líbí. O to hůř je na tom Robert Pelikán, který se od její programové linie odchyluje stále více. Popouzí soudce zejména záměrem upravit zákony tak, aby se stalo pravidlem vymáhání regresní spoluúčasti na odškodnění účastníků řízení za následky nesprávného úředního postupu a odmítavým postojem k myšlence ustavení soudcovské samosprávy. Nelibost vyvolal i příklonem k záměru na přechod státního zastupitelství na třístupňovou soustavu, který soudci vnímají jako začínající skrytý útok proti existenci vrchních soudů. Jeho postavení je o to nepříjemnější, že Helena Válková měla rozhodující slovo při formulování politických cílů hnutí ANO ve volebním programu, a její představy se promítly do koaliční smlouvy a následně do programového prohlášení vlády. Opuštěním záměrů své předchůdkyně se Robert Pelikán občas dostává do programového rozporu se stranou, která ho vyslala do vlády. Podle mého laického názoru to je špatně pro stabilitu jeho postavení, po věcné stránce to v některých ohledech může být i dobré.

Nedávno vypukla přestřelka mezi ním a částí odborné veřejnosti a politiků kvůli novele trestního řádu, kterou se má do našeho právního řádu zavést institut pořádkového zadržení na dobu 48 hod. osoby, která opakovaně narušuje soudní řízení neúčastí při jednání. Snad jediný, kdo se Roberta Pelikána aspoň nesměle zastal, je ústavní soudce Jaromír Jirsa . Strhl se obrovský pokřik o protiústavnosti a o nadbytečném omezování osobní svobody. Zrovna tento detail bych ale použil jako ilustraci aspoň částečné důvodnosti Pelikánových výroků o „zapouzdřenosti“ justice a mého oblíbeného tvrzení, že některé názory soudců a politiků jsou poznamenány dlouhým životem ve věži ze slonoviny. Ústavněprávně je zakotvena nejen ochrana osobní svobody, ale také nárok na projednání věci před soudem bez zbytečných průtahů a naopak zde není řeč o právu na vyvolávání průtahů. Zní to sice jako ze starých dobrých normalizačních časů, ale občan má skutečně nejen práva, ale i povinnosti. Narážejí na sebe dvě práva: těch, kterým se k soudu nechce a těch, kteří mají zájem na rychlém ukončení řízení. Kritici straní jedné straně, té, kterou tísní zákon. Je pravda, že soud má možnost narušitele pořádku pokutovat, nebo také nechat jej předvést policií. Stává se ale, že policii se předvedení nezdaří, protože provinilec se o plánovaném zákroku doví a v kritický den se ukryje. Kdo se párkrát projel někam do horoucích pekel, aby se zúčastnil soudního řízení, a po půlhodinovém jednání musel nastoupit cestu zpět, protože se nedostavil neukázněný účastník řízení, pochopí, o čem je řeč. Uskutečnění tohoto ministrova návrhu by se nemuseli obávat slušní lidé, kteří vědí, že je občanskou povinností předstoupit na vyzvání před soud. K omezení jejich osobní svobody by nedocházelo. Dopadlo by pouze na jednotlivce, kteří buď obecně pohrdají soudem, nebo ze strachu strkají hlavu do písku a oddalují okamžik svého odsouzení.

Ale abych jen nechválil, vyslovuji údiv nad nápadem použít úřední záznamy o podání vysvětlení jako důkaz před soudem. Je pravda, že by tím odpadlo jedno z opakování výslechů, která musí účastník řízení podstoupit a řízení by se o něco zrychlilo. Rychlost ale nesmí jít na úkor kvality a zachování základních práv. Každý, kdo se chvíli pohybuje v prostředí trestního řízení, ví, že osoby podávající vysvětlení jsou schopné ve stresu podepsat bez čtení i vyhlášení války Burkině Fasso. Představa, že by jako plnohodnotný důkaz měly sloužit protokoly z výslechů, vedených v nepřítomnosti advokáta, mi nahání hrůzu. Patrně by přibylo výpovědí, o nichž by později vyšlo najevo, že nebyly podány ze svobodné vůle nebo jsou plodem vzájemného nepochopení mezi vyslýchaným a policistou.

Všechny tyto úvahy se točí kolem základních práv účastníků trestního řízení. Je potěšující, že většina odborné veřejnosti při posuzování návrhu na zavedení pořádkového zadržení projevila vysokou citlivost k právu na nedotknutelnost osobní svobody, a soudci v odporu proti jejímu ohrožení ministerskou novelou stáli v první linii. Je pozoruhodné, že v jiných případech se chovají zcela opačně. Například jejich chuť posílat lidi do vazby a držet je v ní až do skonání světa je neuvěřitelná. Stejní lidé, kteří jinak vyznávají úctu k ústavním právům, ve chvíli, kdy dostanou možnost rozhodovat o vazbě, zapomenou na presumpci neviny, vjede do nich duch prokurátora Andreje Januarjeviče Vyšinského a začnou jednat s obviněným, kterého jim předhodil žalobce, jako by bylo jisté, že bude odsouzen a musí se předejít možnosti, že by se vyhnul spravedlivému trestu útěkem. Vždy mě překvapuje, že takto se chovají i někteří soudci, kteří si mimo oblast vazebního řízení vedou skvěle.

S ochotou přijímají návrhy žalobců na uvalení vazby, i když za předpokladu přísného dodržení trestního řádu by je museli odmítnout z důvodu místní a věcné nepříslušnosti. Je hojně rozšířený názor, že státní zástupci mají vytipované soudce, o nichž vědí, že vyhoví jakémukoli návrhu ve věci vazby, domovní prohlídky, obstavení majetku či povolení odposlechu, aniž by měli výčitky kvůli zjevnému porušení trestního řádu rozhodováním ve věci, pro kterou není dána jejich příslušnost.

Přesvědčení soudců, že jim obviněný darebák uteče, pokud ho propustí z vazby, je mnohdy sice nezlomné, ale praxe ukazuje, že bývá mylné. Někteří „darebáci“ jsou tak prohnaní, že se po propuštění nepřímo svému trýzniteli vysmívají tím, že pokojně docházejí do soudní síně a hájí se proti obžalobě. Mohl bych vyjmenovat celou řadu mediálně sledovaných i neznámých příkladů.

Za velkého zájmu médií byl stíhán domnělý vrah a úspěšný útěkář Rostislav Roztočil, kterého orgány Spolkové republiky Německo vydaly do ČR s podmínkou, že nebude odsouzen za útěk z vězení a dostane se mu spravedlivého procesu. Byl zatčen po příletu hned u letadla a byla na něj uvalena vazba. Po několika měsících Vrchní soud v Praze zjistil, že při posledním prodloužení vazby byl porušen zákon a nechal jej okamžitě propustit. Obžalovaný pak docházel k soudu až do prvostupňového rozsudku. Pak se vrátil do Německa, jehož orgány sice český rozsudek uznaly, ale jeho vydání do České republiky odmítly a nakonec od vykonání rozsudku upustily .

Kuriózní je příběh tří mladých mužů, českých občanů gruzínské národnosti, stíhaných vazebně za dvojí přepadení banky se zbraní a dvakrát odsouzených k trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Po 21 měsících vazby je Vrchní soud v Praze nechal 10. ledna 2013 propustit na svobodu, protože zjistil, že v jejich procesu došlo k nepřiměřeným průtahům. Dostali skvělou příležitost k útěku do staré vlasti, která by je s největší pravděpodobností našim úřadům nevydala. Nevyužili jí a docházeli dále k soudu. Pro dva z nich vše skončilo až 25. srpna 2015 pravomocným zproštěním obžaloby, věc třetího vrátil odvolací soud k novému prvostupňovému projednání .

Městský soud v Praze propustil na svobodu brutálního vraha kvůli formálnímu pochybení prvostupňového soudu a Krajský soud v Praze stíhal tři roky na svobodě ženu, obžalovanou ze dvou vražd. Oba se ukázněně dostavovali k soudu a dočkali se uložení trestu.

Všichni výše zmínění jako obžalovaní z násilných trestných činů byli potenciálně nebezpeční pro obyvatelstvo. Přesto soudy v jejich případě dbali jejich práv a v žádném případě nepochybily.

Díky horlivosti médií veřejnost dlouhou dobu sledovala napínavý souboj vazebně stíhaného Davida Ratha s žalobcem Petrem Jirátem, který trval na tom, že obžalovaný po propuštění z vazby uteče do zahraničí, aby si užil peněz, které tam má „ulité“. Díky Ústavnímu soudu skore souboje je 1:0 pro Davida Ratha, který je na svobodě a dokonce dostal finanční odškodnění za půl roku nezákonné vazby. Proti Jirátovu odhadu ale nikam neutekl. Zatím ho zlomyslně napíná a nechává ho čekat na šťastný okamžik, kdy konečně dá republice vale a celý svět se přesvědčí, že žalobce měl pravdu.

Dokončení zítra.