Obecenstvo sleduje napínavé drama, či spíše tragikomedii s názvem Přezkoumáme reformu. To v posledních měsících probíhá u Ústavního soudu. Divák si musí oprávněně myslet, zvlášť po zdánlivě rozporných výrocích soudců, že Ústavní soud přestal být vrcholným obráncem práva.
Nebo alespoň že uvedenou roli pro svoji vnitřní rozpolcenost už nemůže plnit. Jenže o Ústavním soudu v tomto případě bez výjimky platí klasikovo „nestřílejte na pianistu, dělá, co může“.
Ústavní soud nikdy nebyl a ve světě také nikde není zřízen k tomu, aby byl čtvrtou instancí ve státě. Tedy že by měl být vrcholným odvolacím orgánem proti rozhodnutí běžných soudů. Také platí, že není kolbištěm politických stran, ačkoliv je soudem politickým. Ústavní soud totiž zásadně zkoumá soulad právních předpisů, zákonů a vyhlášek s ústavními zákony. Činí tak v jednotlivých konkrétních případech, třeba zda náhodou při soudním rozhodnutí o zbourání plotu nedošlo k narušení základních lidských práv. Také abstraktně, tedy zda nějaký zákon je, či není protiústavní. Bohužel si tvůrci ústavy neuvědomili, když svěřili pravomoc podat návrh na přezkoumání ústavnosti jednotlivého zákona do rukou politikům, že si mohou politici vytvořit z Ústavního soudu další politické kolbiště. Takové, na kterém jim půjde místo o přezkoumávání ústavnosti jednotlivých zákonů spíše o honění politických bodů před vlastní voličskou základnou. Tento velmi ojedinělý přístup politiků k Ústavnímu soudu pak vede ústavní soudce do situace, kdy musí rozhodovat o zákonech, které neprošly žádnou déle trvající reálnou praxí. Rozhodují věc podle svých politicko-právních názorů. Logickým důsledkem pak je, že soudci nemohou než vydávat „bouřlivá“ rozhodnutí a zastávat každý své vlastní stanovisko. Do slova a do písmene se štěpit podle své světonázorové orientace. Nejlépe to vyjádřil soudce Balík, když říká: Ústavní soud je strážcem ústavnosti, nikoliv třetí komorou parlamentu. Kde není jeho pravomoc, neměl by ji sám brát do svých rukou.
Jenže politici si myslí opak a zcela bezskrupulózně se chápou příležitosti napadnout politického protivníka na jakémkoliv bojišti. To zavádí ústavní soudce do role, v níž je odborný právní názor (zde Elišky Wagnerové) o potřebném počtu hlasů ústavních soudců vystaven nesmyslnému politickému zkoumání.
Média bez hlubší znalosti problematiky Ústavního soudu a ústavního přezkumu soudních rozhodnutí a zákonů pak činí neskonale rychlý závěr o tom, že Ústavní soud je rozštěpen, a běžný občan si pak nemůže myslet nic jiného než: „Když v tom nemají jasno ústavní soudci, už se nikde práva nedovoláme.“ Zní to trochu jako oslí můstek, ale tady jsme u jádra problému. Právo je ve veřejném prostoru interpretováno zpravidla skandálním způsobem bez alespoň minimální snahy po skutečném obsahu konkrétních výroků soudů či chodu jednotlivých právních institucí. Politická reprezentace pak za slovo právo dosazuje ekvivalent moc a chová se k návrhům na přezkoumání zákonů Ústavním soudem se stejnou validitou jako k počtu gulášů, které rozdá na předvolebním mítinku. Prostě co je pro politika prospěšnější, to udělá. Jednou guláš, jednou návrh na přezkoumání ústavnosti.
Důsledně si stojím za tím, že rozhodování Ústavního soudu je rozhodování politické, protože soudci jsou voleni politickým způsobem na základě politických dohod, ale právě proto, aby Ústavní soud mohl prostřednictvím ústavních soudců vyslovit právní názor opřený o politické přesvědčení, nesmí a nemá být nikdy zatahován do politických her a obtěžován přihlouplými debatami, jestli slovo bezplatnost ještě unese třicetikorunový poplatek. Politici by měli o své právo obtěžovat Ústavní soud přijít, protože bohužel dokázali, že má pro ně povahu volební agitky.
MfD, 30.5.2008
Autor je advokát