Ve středu 6. července mě silně znepokojil nadpis článku Ireny Válové na lobbistickém serveru Česká justice, z něhož jsem se dověděl, že prorůstání zločinu do struktur policie znemožňuje boj s trestnou činností. Pod fotografií osudově vážně se tvářícího nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana pak následovalo rozvedení informace do detailů a sdělení, že “tyto mimořádně vážné informace obsahuje aktuální Zpráva o činnosti státního zastupitelství za rok 2015” podepsaná Pavlem Zemanem. Ze zprávy má vyplývat, že “z Policie ČR a z GIBS se stává zločinná chobotnice, jejíž chapadla prorostla všemi úrovněmi až dosáhla na úroveň nejvyšší. Účinný boj se zločinem je znemožněn...”

V podobném duchu pak o výroční zprávě NSZ referovaly 7. července 2016 některé deníky, jež ovšem bulvárním pojetím téže věci nezhřešily tolik jako Česká justice, kterou by před bulvárností mělo chránit její odborné zaměření.

Současný výskyt velmi podobných zpráv s téměř stejným titulkem ve vice novinách různých majitelů působí dojmem řízené mediální kampaně, zacílené na zpochybnění důvěryhodnosti PČR a GIBS. Asi se nikdy nedovíme, kdo a proč ji zaplatil, jen pochybuji, že to bylo levné. Přestože jsem během dlouhých let působení ve spolku Šalamoun narazil na mnoho nepravostí v jednání policie i GIBS, troufám si tvrdit, že tato poplašná zpráva je nesmyslná: ano, v činnosti PČR a GIBS dochází k pochybením, ale většina policistů si dělá svou práci a o hrátky politiků a lobbistů se nestará.

Pokud by zpráva z titulku byla pravdivá, byl by to pro občany České republiky popud k úvahám o emigraci, protože tato země by pro nikoho z nás nebyla bezpečná. Naopak, pokud by pravdivá nebyla a Pavel Zeman by pod ni připojil podpis, zneužil by svého postavení k šíření poplašné zprávy.

Ve skutečnosti ale nejde o oficiální vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství o poměrech v bezpečnostních sborech, pouze o seznámení s názorem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, který se v 52stránkové zprávě uvádí drobným tiskem v šesti řádcích na spodním okraji str. 30. Žádné jiné státní zastupitelství podobné znepokojivé poznatky nepředkládá. Prostě se jen těch pár řádků hodilo k vyvolání bulvární senzace, proto se stalo těžištěm upozornění na výroční zprávu Nejvyššího státního zastupitelství za r. 2015, která ale jako celek působí spíše uklidňujícím dojmem.

Znepokojivé poselství titulku vůbec neladí s uvedenými údaji zprávy o kriminalitě policistů: je záležitostí poměrně malého počtu jednotlivců a postupně se snižuje.

Ale právě proto je nekomentované zveřejnění názoru Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ve zprávě, podepsané nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, problematické: nejvyšší státní zástupce mu svým podpisem dal punc věrohodnosti. Následně má veřejnost právo se jej ptát, zda se s olomouckými žalobci názorově ztotožňuje. Pokud by odpověděl kladně, bylo by na místě žádat o vysvětlení příčin nebezpečného stavu a zejména o zprávu o připravených a případně již prováděných nápravných opatřeních. Záporná odpověď by si pak vyžádala vysvětlení, proč uveřejněním dané informace nejvyšší státní zástupce riskoval vyvolání paniky mezi občany. Ať Pavel Zeman odpoví jakkoli, usvědčí se z nezpůsobilosti podat na dané otázky poctivé odpovědi.

Bez ohledu na to vše článek připomíná veřejnosti nepřehlédnutelnou skutečnost, že Vrchní státní zastupitelství v Olomouci se chová poněkud odlišně než ostatní složky soustavy a vidí zločin i tam, kde jej jiní nehledají. Zvlášť ochotně se angažuje v kauzách, jež mají politické souvislosti. Ve spojení s informací, že Vrchní soud v Praze v r. 2015 zprostil obžaloby 20,72 % obžalovaných, zatímco Vrchní soud v Olomouci pouze 4,84 %, vzniká dojem, že oblast působnosti VSZ Olomouc je z hlediska trestního řízení stát ve státě. Pohříchu tento dojem nevyplývá jen z několika řádků výroční zprávy, ale veřejnost jej takto vnímá nejméně od vypuknutí aféry “Nagygate” 13. června 2013.

Opět se vnucuje otázka na nejvyššího státního zástupce, proč trpí (nebo snad přímo vyvolává ?) nápadné vybočování Vrchního státního zastupitelství v Olomouci z řady, když tento úřad podléhá jeho přímé nadřízenosti a do řady úkonů by se bez jeho vědomí a souhlasu nemohl pustit.

Zmíněná zpráva Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ve spojení s projevem nedůvěry nejvyššímu velení PČR a Generální inspekci bezpečnostních sborů bývalým ředitelem ÚOOZ Robertem Šlachtou a s přímým obviněním policejního prezidenta důstojníkem ÚOOZ Jiřím Komárkem ve svém celku vytvářejí velmi nehezký obraz poměrů v policejním sboru a v GIBS. Kdyby byl jen z malé části pravdivý, svědčilo by to o vážném ohrožení vnitřní bezpečnosti státu a bylo by na místě, aby se věcí zabývala vláda s cílem rázného zjednání nápravy, ovšem, pokud je ho ještě schopna.

Nabízela by se také otázka po míře odpovědnosti státního zastupitelství, které je v trestním řízení nadřazeno policii i GIBS, za vznik neblahého stavu. Jak je možné, že již dříve nezjistilo stopy pronikání zločinu do bezpečnostních sborů a nepřijalo opatření k jeho zamezení ?

Naopak jde-li jen o projevy paranoidního vidění světa olomouckými žalobci a důstojníky ÚOOZ, bylo by na čase uvažovat nad tím, zda myšlení těchto lidí příliš nepodléhá profesní deformaci, a zda pak jejich setrvání na vedoucích místech není pro občany nebezpečné.

Na rozdíl od Ireny Válové mě neznepokojuje tolik to, co ve výroční zprávě vyzvdvihuje, ale to, co v ní chybí. Tak na str. 31 se ve zprávě celkem střízlivě uvádí kritika nedostatečného zvládání profese policisty. Ale není zde ani stopy po pokání státních zástupců za jejich vlastní selhávání a nepřístojnosti.

Jistě by bylo o čem psát. Nejsou to jen policisté, kteří – jak se ve zprávě uvádí – někdy nestačí nárokům svého řemesla. Stejných vad bychom našli v práci státních zástupců také dost. Na pozadí nálezu pléna Ústavního soudu z 19.dubna 2016 č.j. Pl. ÚS 4/14 by pak velmi zajímavým předmětem zájmu mělo být porušování práva na spravedlivý proces odkláněním rozhodování o úkonech přípravného řízení k místně nepříslušným soudům. Příkladů je známo vice než dost, např. z kauzy Shahrama Zadeha, odvlečeného za účelem uvalení vazby z Prahy až do Znojma. Ale o nezákonném postupu státních zástupců v těchto věcech zpráva mlčí. V té souvislosti by nepochybně bylo na místě vyjádření nejvyššího státního zástupce k důvodům, proč tak nápadně často pověřuje Vrchní státní zastupitelství v Olomouci k dozorování přípravného řízení mimo jeho obvod působnosti, popř. proč rozpínavost olomouckého úřadu trpí, jestliže k ní sám nedává popud, nebo ještě jinak: proč pověřuje Vrchní státní zastupitelství v Olomouci dozorem mimo obvod jeho zákonné působnosti nad vyšetřováním případů, pro které je toto státní zastupitelství nepřípustné, zato mohou mít politické souvislosti. Jde snad o projev nedůvěry k pražské vrchní státní zástupkyni Lence Bradáčové nebo o strach z konfliktu s expanzivním Ivo Ištvanem?