Neviditelný pes

JUSTICE: Pavel Blažek počtvrté

Ministr Pavel Blažek je velmi inteligentní, mimořádně vzdělaný a rozhodný politik. Překypuje ale temperamentem, který ho někdy svádí k ukvapeným soudům. V době, kdy musel nečekaně převzít úřad po vyhozeném Jiřím Pospíšilovi a spadl právě do zmatků kolem obsazení místa vrchního státního zástupce v Praze, nechal veřejnost nahlédnout do nesnadného myšlenkového vývoje, který ho posléze přivedl k rozhodnutí jmenovat Lenku Bradáčovou.

Jeho vystoupení z 18. dubna 2013 na podporu jmenování rudého vojenského prokurátora Jaroslava Fenyka ústavním soudcem doplnilo jeho obraz možná o náznak naivity a zcela jistě o nedostatek povědomí o historických souvislostech naší současnosti, příznačný pro jeho vrstevníky.

Prozradil, že Jaroslav Fenyk jej překvapil odbornou vyspělostí a příjemným vystupováním. Že se nechal oklamat pozlátkem, předvedu na nadsazeném srovnání: Zlopověstný Karel Vaš, Fenykův starší kolega, byl právník vysoké odborné úrovně. Nebo takový Reinhard Heydrich hovořil několika jazyky, byl všestranně vzdělaný, milý společník, vzorný manžel a otec čtyř dětí, skvělý houslista, šermíř a stíhací letec. Přes tyto klady je oba považujeme za odporné zločince. Jaroslav Fenyk sice není zločinec, je skutečně vzdělaný právník a může mít i milé vystupování, ale nic to nemění na skutečnosti, že byl horlivou oporou zločinného režimu. Odtud se odvozují pochybnosti o vhodnosti jeho jmenování ústavním soudcem.

Zatímco současným státním zastupitelstvím čas od času cloumají různé skandály a jeho důvěryhodnost v očích laické i odborné veřejnosti je kolísavá a spíše nízká, komunistická prokuratura byla dobře organizovaným úřadem s obrovskou mocí, jenž kolem sebe šířil strach. Prokurátorem se mohl stát jen občan bezpodmínečně oddaný protiprávnímu režimu. Uchazeči většinou dokazovali loajalitu členstvím v KSČ, ale nějakým způsobem ji museli prokázat i nestraníci, jichž byla mezi prokurátory menšina. Ostatně o přijetí na prokuraturu a jmenování vedoucích prokurátorů rozhodovaly stranické orgány. Pracovní zvyklosti prokurátorů, jejich ochota podřizovat se disciplinovaně vůli "vedoucí síly" státu (nebo toho, kdo ji nahradí), postoje nadřazenosti nad ostatní občany, uzavřenost vůči veřejnosti atd. jsou neslučitelné s nároky na styl práce státního zastupitelství demokratického právního státu.

Posrpnové Československo bylo okupovanou zemí. Jeho administrativa plnila vůli okupační mocnosti. Lze ji přirovnat k administrativě Protektorátu Čechy a Morava. Jsou zde rozdíly, ale podstata je stejná. Německá okupace se projevovala otevřeným násilím, což bylo přiměřené válečnému stavu. Čechům bylo jasné, kdo je nepřítel, i když někteří Němci se chovali slušně a čeští kolaboranti svinsky. Národ byl ohrožen vyhlazením nebo vysídlením, pokud by Hitlerova říše vyhrála válku. Sovětská okupace proběhla v době míru, trvala podstatně déle a okupační politika byla sofistikovanější: špinavou práci zastala česká administrativa řízená KSČ. Bylo obtížné poznat, kdo je nepřítel. Národu nehrozilo vyhlazení, ale po celou dobu okupace byl veden k zapomínání na svou historii, na své demokratické tradice a k potlačení vědomí národní identity.

Služba v orgánech vynucování poslušnosti občanů k vnuceného řádu tak má povahu vlastizrady. Právnicky vzdělaný člověk patrně věděl, jaká je povaha režimu, jemuž chce dobrovolně sloužit. Vstupem do služby ve vojenské prokuratuře se uchazeč zavázal podrobit se vojenské kázni a posílat před soud i obžalované, jejichž trestné činy by měly povahu odporu proti režimu nebo jiného projevu svědomí.

Je tedy otázka, zda člověk, který se odhodlal vykonávat takovou službu, je skutečně dobrý právník, když nerozpoznal, že se zavazuje ke službě protiprávnímu režimu. Nebo byl tak otrlý, že sice věděl, ale bylo mu to jedno, neboť šel jen po svém prospěchu a nepočítal s tím, že by se režim mohl za jeho života zhroutit? A která z těch dvou možností je horší?

Jmenování Jaroslava Fenyka se mi jeví jako špatný nápad i z neideologického hlediska. Dlouholetá služba ve funkci prokurátora, vojenského prokurátora, státního zástupce může vyvolat profesní deformaci myšlení, jednostranné zaměření na prokazování viny a protlačování obžaloby. Soudce je ale hledačem spravedlnosti, proto prokázání viny nemůže být jeho prvotním cílem. Platí to pro soudce obecných soudů obecně a pro soudce Ústavního soudu ČR zvlášť.

Buď jak buď, ministr Pavel Blažek podporou jmenování Jaroslava Fenyka z vrozené dobroty srdce ukvapeně poskytl Ústavnímu soudu ČR medvědí službu.

zpět na článek