JUSTICE: Paní ministryně bilancuje
Připomněla nepříznivou situaci v resortu v době jejího nástupu danou jeho podfinancováním a "přelidněním" ministerstva. Pochlubila se úspěšností opatření paní ministryně v ekonomické a personální oblasti: úsporami nákladů na provoz úřadu, snížením počtu náměstků a propuštěním třicítky zaměstnanců.
Opomněla nepříznivý obraz resortu justice v očích veřejnosti a rozhárané poměry ve státním zastupitelství na konci mandátu Jiřího Pospíšila, jež patřily k nejobtížnějším problémům, s nimiž se paní ministryně musela vypořádat, jak se dalo.
Zpráva se skutečně velmi skromně chlubí úspěšným zvládnutím odborně, organizačně a technicky velmi náročné operace spuštění provozu datových schránek, zcela nového, pro pracovníky resortu nezvyklého způsobu předávání dat. Její význam vyplývá ze skutečnosti, že přibližně třetina celkového počtu datových zpráv přepravovaných soustavou datových stránek náleží resortu spravedlnosti.
V souvislosti se zmínkou o uvedení do života nového trestního zákoníku tisková mluvčí výrazně podhodnotila snad nejodvážnější "kousek" paní ministryně: dokončení příprav a uvedení do užívání trestu domácího vězení, jehož přípravu její předchůdce zanedbal a chtěl jeho spuštění odsunout o rok. Potřebnost jeho zavedení je dána skutečností, že podle mezinárodních statistik se z hlediska jednotkového počtu uvězněných jevíme jako "národ kriminálníků" a hlavně je nutné ulevit přeplněným věznicím. Na rozšiřování kapacity věznic nejsou prostředky a bylo by i neúčelné je stavět, je-li dosažitelné levnější řešení.
Stojí za zmínku, že paní ministryně vyvolala diskusi k různým problémům právní praxe resortu a budoucího vývoje našeho právního řádu, jako např. k systému odškodňování za nesprávná rozhodnutí státu, k trestní odpovědnosti právnických osob, k sjednocení režimu stanovení výživného, nebo ke spodní věkové hranici trestní odpovědnosti mladistvých a k ochraně společnosti před nebezpečnými mladistvými delikventy. Debata k některým námětům, jež paní ministryně nastolila, je skutečně živá a v některých případech se přelila přes hranice resortu.
Tisková mluvčí se vyhnula jakékoli úvaze o osobnostním vývoji paní ministryně od jejího příchodu na ministerstvo a o způsobu, jakým se vyrovnala s novým prostředím. Podle mého názoru jde o látku neméně zajímavou jako suché údaje o vývoji úřadu.
Výchozí situace byla pro Danielu Kovářovou mnohem obtížnější, než se ve správě uvádí. Především se funkce ujala bez předchozí zkušenosti s působením v politickém prostředí, v řízení úřadu srovnatelné velikosti a komplikovanosti, a v resortu s významným oborem působnosti a složitostí vztahů mezi jeho složkami navzájem i s vnějším prostředím. Uvítala ji nepřízeň médií, která se jí občas přímo posmívala a snažila se k tomu využívat jejích občasných "přešlapů" poplatných její nezkušenosti v jednání s novináři. Její počínání občas nevlídně komentoval její předchůdce Jiří Pospíšil, což na ni asi nepůsobilo povzbudivě. Je to paradoxní, protože to byl on, kdo ji kdysi objevil pro působení v čele Justiční akademie, a vystavil ji tak na oči hledačů vhodného kandidáta na místo ministra spravedlnosti v úřednické vládě.
Od zveřejnění zprávy o jejím jmenování byla podezírána z vazby na tzv. "justiční mafii", přičemž odpovědnost za doporučení jejího jmenování Mirku Topolánkovi se bůhvíproč mylně přičítala místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR Pavlu Kučerovi. Záhy po nástupu čelila arogantnímu a současně zcela nekompetentnímu zásahu do její pravomoci ze strany premiéra, který si podobné nakládání vůči žádnému jinému členovi vlády nedovolil. Dosud se za ně neomluvil.
Těžkou zkouškou pro ni byla dosud trvající "válka žalobců" zděděná po předchůdci, který si s ní nevěděl rady. Vypukla jako odezva významné části státních zástupců na neobvyklý a dle mého názoru protiprávní zásah státních zástupců do trestního stíhání bývalého vicepremiéra Jiřího Čunka. Komunita žalobců se rozdělila na jeho odpůrce, zastánce a lhostejné. Nespokojenost uvnitř státního zastupitelství, která se projevila také výzvou Unie státních zástupců k odstoupení nejvyšší státní zástupkyně, byla nepřehlédnutelná a nezbytnost jejího uklidnění byla zřejmá.
Omezující podmínkou jejího působení byla dočasnost mandátu úřednické vlády, která jí bránila pouštět se do věcí s dlouhodobými dopady. Především nemohla ani pomyslet na odvolání nejvyšší státní zástupkyně, po němž na počátku jejího působení ve funkci volali nejen někteří politici, ale i významná část pracovníků resortu a veřejnosti. Hlavně si nemohla dovolit řešit ustanovení nového nejvyššího státního zástupce, jehož působení by ovlivnilo poměry uvnitř resortu spravedlnosti v nadcházejícím období návratu k politické vládě. Aspoň vnějškového uklidnění situace a přinejmenším dočasného zpevnění postavení Renaty Vesecké dosáhla, byť o korektnosti některých použitých nástrojů lze pochybovat. V této souvislosti byla opět spojována s tzv. "justiční mafií".
Kvůli krátkosti mandátu se rovněž nemohla pustit do velkých legislativních projektů. Patrně ze stejného důvodu se vyhýbala podávání návrhů na kárné žaloby proti soudcům a státním zástupcům, protože jejich projednávání by asi nebylo ukončeno za jejího působení a zatěžovalo by jejího nástupce.
Po počátečním zaváhání vylepšila přístup ministerstva k podnětům ke stížnosti pro porušení zákona, takže četnost stížností se proti zvyklostem z doby panování Jiřího Pospíšila téměř zdvojnásobila na úrove, obvyklou za Pavla Němce.
Na rozdíl od svého předchůdce necítila potřebu vytvářet svůj mediální obraz odkazováním na to, že "dělá vše jinak" než on. Hlučnou chlubivost Jiřího Pospíšila, prosazujícího své ego při každé příležitosti, nahradila příjemným nekonfrontačním vystupováním. Obešla se také bez průběžného zdůrazňování vlastních zásluh, stejně jako bez přivlastňování cizích. A nesnažila se stavět Potěmkinovy vesnice toho druhu, jakým je např. údajně záslužná úprava zákona o soudech a soudcích, ve skutečnosti legislativní zmetek zavádějící jednostupňové kárné řízení se soudci a státními zástupci.
Překvapivě rychle pronikla do tajů chodu ministerstva a začala je měnit v racionálně organizovaný úřad.
Postupem času se politici, novináři i veřejnost odborná i laická naučili vnímat ji jako kompetentní osobu na svém místě. Novináři se přestali škodolibě pídit po jejích vyjadřovacích "úletech", jež se ostatně z jejího vystupování vytratily. Je třeba ocenit její neokázalou profesionalitu, s kterou odmítla Pecinův populistický protikorupční balíček a rozhodnutí vlády o vyvlastnění pozemků farmářky Havránkové. Zde se příznivě projevila její nezávislost na jakékoliv politické straně: odborné hledisko nebylo potlačeno politickým, vláda práva převážila nad krátkodechými stranickopolitickými zájmy.
V tomto detailu jejího jednání vidím důkaz pro své opakované tvrzení, že ani ministr spravedlnosti politické vlády by neměl být členem politické strany.
Daniela Kovářová se během svého působení změnila z podceňované výstřednice, s pobavením sledované novináři, čekajícími na každý její vyjadřovací "úlet", v respektovanou osobnost, proplouvající svízelemi práce ministra celkem nenápadně. Za krátkou dobu v křesle ministryně vyzrála. Stopy jejího vlivu na organizaci ministerstva jsou příznivé a obraz resortu v očích veřejnosti je na konci jejího působení klidnější než na jeho začátku, kdy jej od Jiřího Pospíšila převzala s rozháranými poměry ve státním zastupitelství. Je škoda, že její mandát je tak krátký. Bez velkého hluku, s ryze ženskou praktičností, by časem na ministerstvu i v resortu určitě dosáhla výrazných změn k lepšímu.
