Davy svolávané spolkem Milion chvilek, jimi ostrakizovanou Marii Benešovou i část poslanců spojuje posedlost potřebou upevnit nezávislost státního zastupitelství, v té souvislosti odstranit odvolatelnost nejvyššího státního zástupce vládou a zavést pevná funkční období vedoucích státních zástupců. Diskutuje se o nevhodnosti ústavně právního začlenění státního zastupitelství do soustavy moci výkonné. Mesianistickým tužbám Pavla Zemana by vyhovovalo postavení státního zastupitelství na úroveň moci soudní. Lid včetně poslanců prostě dostal novou hračku, které sice nerozumí, ale hraje si s ní s velkou chutí a s pocitem vlastní důležitosti.
Marie Benešová, která se na ministerstvu ještě příliš neohřála, vytáhla z rukávu novelu zákona o státním zastupitelství a hodila ji jako kost davům i poslancům. Vděčně se na ni vrhli a poslanci k ní přidali dva poslanecké návrhy, o kterých věří, že jsou lepší než ministerské. To vše je úlitba davům, jimž se má dostat záruka, že v nejbližších letech nedojde ve státním zastupitelství k podstatným personálním změnám. Ve skutečnosti nastává stav vysloveně škodlivý. Navíc všichni vědí, že je málo pravděpodobné, že projednání předložených novel se stihne v tomto volebním období, čili Poslanecká sněmovna bude „mlít na prázdno“.
Myšlenkové pochody všech, kdo se na novou hračku vrhli, bez ohledu na to, na které straně barikády stojí, mají společné rysy. Především nikoho nezajímá, jak předmětné problémy řeší jiné evropské země, zda např. je někde státní zastupitelství či prokuratura vyčleněno ze soustavy moci výkonné. Pozornosti uniká, že v Německu i Rakousku mají státní zástupci skromné postavení státních úředníků, že Německo nemá samostatný zákon o státním zastupitelství a ten rakouský je proti našemu nápadně hubený. K hlavním starostem demonstrantů patří ochrana nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana před odvoláním vládou. Má však některý evropský stát neodvolatelného nejvyššího státního zástupce či generálního prokurátora? Německého nejvyššího státního zástupce neodvolává vláda, ale „pouze“ spolkový ministr spravedlnosti, a to třeba i „na hodinu“ (stalo se v loňském roce). Rakousko a Polsko vůbec nejvyššího státního zástupce nemají, supluje ho ministr spravedlnosti. Velmi složité je postavení generálního prokurátora Slovenské republiky, který sice má sedmileté funkční období, ale za určitých okolností může být odvolán před jeho vypršením.
Davy tedy volají po něčem, bez čeho se jiné evropské státy obejdou. Samozřejmě, k husitským tradicím patří ochota jít proti všem (cháchá), ale musí pro to být velmi vážné důvody. Ty v daném případě podle mého laického úsudku nejsou. Není třeba vymýšlet vymyšlené a osvědčené. Spíše bychom měli čelit snahám o pojetí nezávislosti justice a státního zastupitelství jako nezávislosti na zákonech a dobrých mravech, které se někdy v praxi konkrétních trestních případů uplatňuje.
Dalším společným rysem výše zmíněných stran je absence historické paměti. Všechny polistopadové legislativní úpravy státního zastupitelství poznamenala snaha nikdy nepřipustit obnovení obrovské moci generálního prokurátora totalitního státu. Proto vznikla neefektivní řídící struktura státního zastupitelství, v které nejvyšší státní zástupce je přímým nadřízeným pouze „lidí, které má v baráku“ a dvou vrchních státních zástupců. Snaha o oslabení postavení nejvyššího státního zástupce vyvrcholila v návrzích ministra Roberta Pelikána, jenž chtěl zřídit „bezdohledový protikorupční speciál“, jenž by v původní verzi návrhu byl mimo dosah nejvyššího státního zástupce. Vezmeme-li v úvahu nejen projevy nevědomosti davů, ale i různé úvahy nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, v současnosti se směr úvah obrací o 180° a jde se do opačného extrému. Pokud se úsilí nepostaví někdo nebo něco do cesty, nejvyšší státní zástupce dosáhne vlivu generálního prokurátora, ale na rozdíl od něj ho nebudou držet na řetěze řídící orgány státostrany, ale pouze pánbůh, pokud ovšem existuje.
Úplně se zapomíná na výsledky obrovského intelektuální úsilí věnovaného reformě státního zastupitelství v období 2010-2016. Impulzem byl skandální způsob zastavení trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka (které by dle mého laického odhadu skončilo zprošťujícím rozsudkem, takže skandál byl nadbytečný). Bylo jasné, že se státním zastupitelstvím by se mělo něco stát. Nastoupila Nečasova vláda s programem odvolání nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké a jejího nahrazení Spasitelem a dále se záměrem změny zákona o státním zastupitelství.
Funkce Spasitele se ujal Pavel Zeman a začaly intenzivní práce na novém zákonu. Jeho přijetím by skončilo nesmyslné rozdělení republiky na „zemském“ principu do pravomoci dvou vrchních státních zastupitelství. Nejvyšší státní zástupce by se stal gestorem jednotného výkonu trestního práva na celém území státu. Kromě toho mělo vzniknout uvnitř soustavy speciální státní zastupitelství pro stíhání korupce a velké hospodářské kriminality. Návrh zákona „dopravil“ do Poslanecké sněmovny až ministr Pavel Blažek. Ale jeho schválení zabránil pád Nečasovy vlády a nástup vlády Rusnokovy, jejíž ministryně spravedlnosti Marie Benešová vzala návrh zpět a pokusila se jej nahradit nicotnou novelou. Později se ministerstvo spravedlnosti stalo výsostným územím hnutí ANO, jehož představitelka Helena Válková nastoupila s ucelenou koncepcí změn v resortu. Jejich uskutečnění by soudnictví i státní zastupitelství výrazně posunulo vpřed. Součástí programu bylo i přijetí nového zákona o státním zastupitelství. V bouřlivých diskusích se postupně objasnilo, že články soustavy nejsou totožné se stupni, a lidé začínali chápat, že vrchní soudy jsou vlastně soudy druhého stupně a není třeba, aby se kvůli nim udržoval třetí stupeň státního zastupitelství. Výsledky těchto debat upadly zcela v zapomnění. Helena Válková ovšem přišla s návrhem zákona, který zachoval existenci vrchních státních zastupitelství. Narazila na odpor a začala pracovat s legislativci státního zastupitelství na nové verzi, která by se již bez vrchních státních zastupitelství obešla. Než dokončila dílo, byla přinucena k resignaci.
Její nástupce Robert Pelikán si nelámal hlavu s koncepcí, která byla součástí volebního programu hnutí ANO, nicméně přijetí nového zákona o státním zastupitelství považoval za svůj úkol. Bohužel do něj vnesl nový prvek – nezávislé postavení „protikorupčního speciálu“, který by se mohl chovat jako neřízená střela. Postavení nejvyššího státního zástupce by za těchto okolností kleslo téměř na úroveň „šéfporadce“. Jeho návrhy neměly ale šanci na úspěch, protože v Ústavně-právním výboru Poslanecké sněmovny se usadily dvě odpůrkyně jeho nápadů: Marie Benešová a Helena Válková. Robert Pelikán nakonec pochopil, že se svými návrhy neprojde, a stáhl je ze Sněmovny.
Na všechny teoretické úvahy z let 2010-2016 se zapomnělo a dnes se legislativci- profesionálové i legislativci-amatéři pouštějí do nového „objevování Ameriky“ a znova se všichni zaplétají do neznalosti základních pojmů. Výše popsaný legislativní vývoj přinesl zablokování personální obměny ve státním zastupitelství. Vedoucí státní zástupce je řídící pracovník jako každý jiný a může zůstávat na svém místě pouze po přiměřenou dobu, po jejímž překročení by vývojově ustrnul. Dobře viditelným příkladem je právě Pavel Zeman, který jako Spasitel po svém nástupu vnesl do státního zastupitelství čerstvý vítr, ale od určité doby se začal měnit v Brněnskou sfingu.
Kdyby šlo o víc než o odpoutání pozornosti předložením beznadějných novel, asi by stačilo začít pracovat tam, kde skončil ministr Pavel Blažek: jím předložený návrh zákona byl komplexní a neměl podstatné vady mimo bezzubé úpravy kárné odpovědnosti státních zástupců.