Když probleskla na veřejnost zpráva, že ministryní spravedlností přechodné vlády má být Daniela Kovářová, ředitelka Justiční akademie v Kroměříži, a novináři se dostali k informacím, jež o sobě uveřejnila na internetu, nastal rozruch. Kdosi tehdy poznamenal, že se s ní aspoň nebudeme nudit. Zdá se, že autor výroku měl prorockého ducha. Vynořil se obraz nevšední ženy, občas překvapující svéráznými nápady, který patrně překoná časovou hranici jejího ministerského působení. Po sice bystrém, ale studeném kariéristovi Jiřím Pospíšilovi to je osvěžující změna.

Přetahování mezi Janem Fischerem a Mirkem Topolánkem o její jmenování jí ale také nenápadně vtisklo stigma povolného nástroje ODS, jehož se alespoň v očích levice hned tak nezbaví.

Události z posledních dnů potvrzují, že tomu, kdo má z jakýchkoli důvodů zájem všímat si jejího počínání, rozhodně nuda nehrozí. V průběhu minulého týdne se nechala svést zkušenou reportérkou Barborou Tachecí k rozhovoru, který vyšel v pondělí 15. června v příloze Ona Dnes pod titulkem „Ministra bych dělala i zadarmo“. V něm rozvinula výchozí mediální obraz své osobnosti do větší šířky a hloubky. Zůstal sympatický a zajímavý, i když historie jejího vstupu do KSČ a její postoj k významu členství ve straně pro hodnocení osobnosti vyvolává ponuré myšlenky o symbolice skutečnosti, že právě v roce dvacátého výročí pádu totalitního režimu nám najednou vládnou lidé, kteří by se možná k svým úřadům dopracovali běžným kariérním vývojem, i kdyby nedošlo k 17. listopadu.

Každá myslící bytost má právo, aby se názorově měnila a vzdálila od výchozího bodu svého vývoje, nicméně hromadný výskyt „překabátěnců“ v přechodné vládě, ustavené z milosti „sloupů“ absurdistánské demokracie Mirka Topolánka a Jiřího N. Paroubka zpochybňuje smysl „cinkání klíči na náměstí“. Bývalí komunisté se sice vyskytovali i v dřívějších vládách, ale jen ojediněle, a vždy kolem toho bylo hodně řečí, kdežto dnes jsou vnímáni jako samozřejmost. Oceňuji upřímnost paní ministryně, nicméně si myslím, že lepším nápadem by bylo odepření rozhovoru.

Daniela Kovářová v rozhovoru zařadila mezi hlavní příjemnosti svého nového postavení okolnost, že se na ni všichni usmívají a říkají jí: „Ano, paní ministryně“, což prý „vlastně není příjemné“. A pro pestrost jejího ministerského života je příznačné, že hned vzápětí z několika stran najednou uslyšela důrazné „ne“, když znova jmenovala do funkce severočeského krajského státního zástupce Jiřího Křivance, v únoru odvolaného exministrem Jiřím Pospíšilem kvůli šikanování státního zástupce Adama Bašného pro veřejný projev „nevhodného“ názoru na zásah NSZ do kauzy Jiřího Čunka.

Velmi tvrdě se na ni obořil malý Napoleónek z Lidového domu. Zlobil se, že došlo k překročení rámce mandátu přechodné vlády. Jako obvykle, když mluví o věcech, jimž nerozumí, to poněkud přehnal: dost na tom, že obsazení funkce druhořadé důležitosti nezvládl exministr Jiří Pospíšil, nechat krajské státní zastupitelství bez hlavy dalšího půl roku by bylo neodpovědné. Nejde ostatně o funkci politickou, ale ryze manažerskou a odbornou, takže její obsazení se vlády netýká. Za zamyšlení ale stojí jeho výrok, že paní ministryně „dnešním krokem naplnila obavy, že je "prodlouženou rukou" justiční mafie předsedy ODS Mirka Topolánka“.

Opět jde na prvém místě o „plácnutí do vody“, protože „justiční mafie“ ve smyslu hierarchicky organizované skupiny, zneužívající pro své zištné cíle jakýchkoli dostupných prostředků od zákonných až po zločinné, vnitřně řízené podle přesných účelových pravidel, existuje pouze v paranoidních představách Paroubkovy oblíbenkyně Marie Benešové. Mimo to státní zastupitelství není součástí justice, takže samo označení je nesmyslné.

Až v druhém plánu má Paroubkova kritika racionální jádro: nejde přece o to obsadit uvolněné křeslo za každou cenu, ale také tak, aby jmenování bylo počátkem zlepšování stavu řízené jednotky. Jiří Křivanec se prý sice v úřadě osvědčil, ale současně je známo, že stav jeho úseku státního zastupitelství není dobrý. Od jeho vrácení na místo lze proto očekávat pouze uchování dosavadního špatného stavu, nikoli pokrok, to „oslazeno“ jeho osobní loajalitou k původcům vstupu NSZ do kauzy Jiřího Čunka. Mimo to potlačování svobody myšlení a projevu, které Jiří Křivanec při odvolání Adama Bašného z funkce výslovně přiznal, je tak závažný přestupek, že v demokratickém právním státě by mělo být důvodem k propuštění ze státní služby, a to i kdyby bylo stokrát pravda, že liberecký státní zástupce se kromě nevhodných řečí dopustil také manažerských poklesků.

Kromě Jiřího N. Paroubka se hlasité „ne“ ozvalo také z Unie státních zástupců, která si patrně nevzala k srdci lokajskou výzvu vrchních státních zástupců Mileny Hojovcové a Vlastimila Rampuly z 23. března k odporu proti „útokům nátlakových skupin, spolků a sdružení“, směřujícím k destabilizaci státního zastupitelství (rozuměj: k ohrožení postavení autorů a nejvyšší státní zástupkyně a k nápravě protiprávních skutků). Tiskové prohlášení Unie z 16. června kromě věcných výhrad k rehabilitaci Jiřího Křivance odhalilo další mediální neobratnost paní ministryně: jeho jmenování odůvodnila mimo jiné tím, že stejně nebyl k disposici nikdo jiný, prý ani současní náměstci KSZ neměli o tuto práci zájem. Sama okolnost, že se úřad obsazuje, jen aby byl obsazen a na kvalitě nezáleží, je trapná. Ještě trapnější je, že to bylo jinak: zdá se, že zájemci by se našli, ale řadí se ke kritikům zásahu NSZ do kauzy Jiřího Čunka a vrchní státní zástupce Vlastimil Rampula je prostě pominul.

Ať je to jakkoli, historie nového jmenování Jiřího Křivance ukazuje, že postoj k zásahu NSZ do trestního stíhání Jiřího Čunka stále rozděluje státní zástupce na dva, možná tři tábory (připusťme, že některým je ta věc lhostejná). Snaha obsadit vedoucí místa pouze těmi, kteří jsou v tomto ohledu loajální k nejvyšší státní zástupkyni přirozeně zúžuje výběr vhodných uchazečů při nutných personálních změnách.

Paní ministryně se již dříve vyjádřila, že nepočítá s odvoláním nejvyšší státní zástupkyně (souhlas, na to by neměla mandát), protože nemá v úmyslu destabilizovat státní zastupitelství. V souvislosti s novým jmenováním Jiřího Křivance se zdá, že se navíc pokouší o jakousi „normalizaci“ s cílem zahladit neblahé účinky zásahu NSZ do věci Jiřího Čunka a současně upevnit otřesené postavení nejvyšší státní zástupkyně.

Možná jí ale skutečně šlo jen o nápravu činu svého předchůdce, který sice měl k odvolání Jiřího Křivance pádný důvod a odpovídající pravomoc, ale v detailech akci zpackal: přiznal se k neoprávněnému nátlaku na něho, aby vrátil Adamu Bašnému jeho funkci, a nezajistil si součinnost vrchního státního zástupce Vlastimila Rampuly, bez něhož nemohl jmenovat nového šéfa krajských žalobců.

Pokud by to mínila takto, bylo by na místě se ptát, zda odvolání Jiřího Křivance bylo nejvýznamnějším pochybením Jiřího Pospíšila, takže bylo třeba řešit je přednostně. Dále by se dalo očekávat, že paní ministryně půjde ještě dále. Zatím se ale do zpochybňování jiných kroků svého předchůdce nepustila, ba některé znova potvrdila. Např. odmítla další podnět ke stížnosti pro porušení zákona proti usnesení NSZ ze 4. června 2007 o delegaci věci Jiřího Čunka z OSZ Přerov na OSZ Jihlava, takže máme nadále naději, že tato záležitost se bude trvale vynořovat jako zombie ze záhrobí vždy, když se to bude hodit k politickému boji. Do křesla usedla 8. května, ale již 14. května „napravila“ loudavost Jiřího Pospíšila, který „nestihl“ vyřídit pět podnětů ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch Rostislava Roztočila, z nichž nejstarší pochází z 5. prosince 2007.

V souhrnu se tedy zdá, že linie resortní politiky, kterou nastolil Jiří Pospíšil, zůstane za panování Daniely Kovářové zachována. Kdysi jsem Jiřímu Pospíšilovi navrhl, aby uvažoval o změně názvu svého úřadu na ministerstvo nespravedlnosti. Půjdou-li věci dále současným směrem, bude patrně na místě návrh „oprášit“.