Pijte rychle, začíná se stmívat!
Ať si felčaři vecou, co chtějí, abstinence je metla lidstva. Manželce byvšího premiéra, co se přišla mrknout chvilku na proces s jejich kamarádem felčarem, by prý pomohl panák, protože to, co viděla, nezažila. Možná jen u kyrgyzských soudů. Nevím, kolik soudních stání, ani v jakém postavení už absolvovala, aby měla srovnání, a možná o Kyrgyzstánu ví víc, než že tam nemají pandy. Ale je mi jasné, že by jako strážkyně zákonnosti potřebovala nejmíň flašku absinthu, pokud by koukla na to, jak její nedávní souvěrci volí ústavní soudce.
Tomáš Němeček z Lidovek se justicí zaobírá už drahnou dobu a fundovanost mu nelze upřít. Popisoval ondy jednání Senátu, který mj. rozhodoval o prodloužení mandátu stávajících ústavních soudců. V kuloárech vítězili ti žoviální a servilní, neprošel naopak dr. Výborný, asi jeden z nejlepších bývalých legislativců, jehož rozhodnutí v ústavním taláru vzbuzovala všeobecný obdiv. Bodejť by taky uspěl, když odmítl krátce před volbou přitakat zlodějně na církevním majetku, části senátorů tak blízké. Stejnou smůlu měl i nedávno předseda pražského městského soudu a u toho by Petra zasloužila panáky dva, neb tolikrát nebyl zvolen. Já ho nikdy neviděl, ale jsem skálopevně přesvědčen, že mezi teoretiky by soudce z praxe místo mít měl. Stačilo mi koukat na předsedu s místopředsedkyní ústavního soudu, kteří dřív talár nikdy neoblékali, jak kdysi vyslýchali jakési politiky při plenárním jednání. Namísto toho, aby se ptali a svůj sžíravý názor na jejich odpovědi prosadili v odůvodnění verdiktu, což má být úkolem soudce, přišlo mi, že jde o debatu a polemiku z pořadu Václava Moravce. Veselé bylo, když se při grilování v Senátu pražského soudce ptali, jak by rozhodl různé hypotetické spory. Což o to, jsou to jen holky a kluci z lidu, nemožno jim zazlívat neobratnost. Nepochopitelnější však bylo, že mezi nimi sedí i ona bývalá místopředsedkyně, co se občas profiluje jako svatý Václav, a ani ona plénum neumravnila s tím, že takové otázky na budoucího ústavního soudce jsou zásadně nepřípustné. Přitom kandidát byl navržen oběma posledními prezidenty, názorově nepodobnými jako voda a vodka. A zastal se ho před první volbou v devítistránkovém dokumentu dokonce Spolek Šalamoun, asi nejzavilejší kritik justice u nás. Před volbou č. 2 dorazil do Senátu jakýsi pamflet proti kandidátovi, který předseda rozdal hlasujícím. "Šlo přece o materiál od občanů, tak to dělám vždy," hájil se Chief hlasem lidu, kdysi odsoudivším i Horákovou. Neschválení bylo prapodivně odůvodněné: Stýkal se s jakýmsi podezřelým pumpařem, byl členem stejného klubu jako odsouzený lékař prznitel, navíc býval v KSČ…
Nikde jsem se už nedočetl, z čeho kdy byl obviněn ten jakýsi prý lobbista a čím se prokazatelně provinil, aby setkání s ním ohrozilo důvěryhodnost případného ústavního soudce. Pokud je členství v Lions Clubu prohřeškem, neboť tam známky platil i gauner, pak ze stejné logiky je předem z funkce ústavního soudce vyautovaný zřejmě též každý člen lékařské komory, fotbalového svazu, policejního sboru a koneckonců i parlamentu, kde je pár stíhaných, další ve vazbě a jeden už bručí. Nejmíň tři panáky si však zaslouží výtka půlročního komunistického členství kandidáta. Nota bene od těch, které z klídku nevyvedla dlouholetá sounáležitost některých předchozích kandidátů s touhletou donedávna vládnoucí bandou všiváků, jež jim vynesla zodpovědné funkce v době hry na právní stát a které bez mrknutí oka na ústavní post před nedávnem senátoři schválili.
Ataky politiků na právní systém však nekončí. Máme včil panovníka, pro kterého jsou novináři póvl a hnůj. Nechť, každý máme své nepřátele, já zas nemusím Bartošovou. Není to však tak dávno, co hlava státu jejich důvěryhodností zaštítila svůj případný akt jmenování vlády v budoucnu. "Dočetl jsem se v Hospodářských novinách," pravila v parlamentu, "že vrchní státní zástupce má v rukávu trumf, který rozkryje síť klientelismu, a dokud tak neučiní, vláda nebude, ani kdybyste mne kolem lámali." Jako soudci je mi po tom teda pendrek. Ať si jmenuje, koho chce a kdy chce, třeba koně jako Caligula. Výhružnější mi však přijde, že nikoli ranní četba novin, ale milostivé přijetí onoho olomouckého návladního je zjevně jeho zdroj informací. Ne že by si panovník nemohl pozvat koho chce, pikantnější ale je, že kromě své role mocnářské má i roli svědka v kauze Mostecké uhelné společnosti, minimálně dle švýcarských justičních orgánů asi největšího šméčka v novodobých dějinách. Ve které, aspoň dle novinářského póvlu, zaperlil pozoruhodným názorem o tom, že Appian Group, které jsme prodali velkou část akcií MUS, byla nadobyčejně renomovaná společnost a prodej více než výhodný… Takže ne svědek, čekající až na něj přijde řada, ale státní zástupce, dokonce vrchní, čeká uctivě v předpokoji s diplomaty, prosebníčky a ouřady na audienci u potenciálního svědka trestní kauzy. Pročež je logické, že od něj, a ne z Hospodářek, má pak prezident ty informace, kterými podmiňuje své státnické akty. A které ho přiměly k dalšímu rezolutnímu výroku o tom, že nedůvěřuje Nejvyššímu soudu a jeho představitelům. Tedy tomu soudu, který už částečně přistřihl křídla ambicióznímu olomouckému návladnímu, jemuž právě chtěli rušit jeho úřad.
Mně osobně je úplně ukradené, komu věří nebo nevěří panovník, stejně jako to, komu fandí ve Vile Vyvolených. Ale čekal jsem, že to nadzdvihne někoho odsud, od prý nedůvěryhodné instituce. Dočkal jsem se však jen rozhořčené a zajíkavé reakce předsedkyně Nejvyššího soudu, která nebyla ani tak pobouřena útokem vrcholného představitele výkonné moci na nejvyšší orgán obecného soudnictví, jako tím, že do něj zahrnul i jeho představitele, tedy zejména ji. Já nevyčítám absolventovi ekonomické školy se zápočty z národohospodářského plánování a politické ekonomie, že se moc neorientuje ve výkladu trestních předpisů. Ale namísto nalejvárny od žalobce, zápasícího na tiskových konferencích se slovní zásobou, by si měl prostudovat, nebo aspoň od svých rádců nechat vysvětlit, rozhodnutí NS rušící obvinění poslanců. Či přečíst si - např. v občas se mu hodících Hospodářkách – srozumitelný rozhovor s tamním předsedou příslušného senátu, mimochodem bývalým ústavním soudcem, který by se v problematice orientovat mohl. Možná by pochopil, že jde o dost obtížnou záležitost, kterou, nikdo neví proč, řeší policisté jinak se zabývající únosy, drogovými kartely a vraždami. Neboť nejde ani tak o problém, zda přijetí pozic ve státních institucích je či není úplatek, jako o to, zda vzdání se funkce poslance může být porušením obecného zájmu, kdy obě podmínky musí být splněny současně. "Protože vzdání se mandátu je vlastně taky hlasování … ve sněmovně se dělají kompromisy, dohaduje se, kdo a kam přijde… za legitimní výkon poslaneckého mandátu lze označit i následný postoj obviněného, kdy se tohoto mandátu vzdal proto, že chtěl umožnit pokračování vlády jako člen jedné ze stran, které ji tvořily." (JUDr. Vladimír Jurka)
Ona ta záležitost je vskutku dost složitá a dosud neřešená: Hlasuji s klubem = dostanu post předsedy výboru s vyšším platem a autem ze státních peněz, post ministra či pak na ambasádě. Podepíšu směnku použitelnou při vystoupení z klubu = hlasuji i pak dle svého svědomí? Hlásám před volbami odpor proti "porcování medvěda" = pak korumpuji své voliče prosazováním golfového hřiště ve svém obvodu, abych měl dobré bydlo další čtyři roky. Vše lze zahrnout do rozporu s obecným zájmem, zaštítěným všeříkajícím postulátem o vykonávání mandátu dle svého svědomí. Ještě se nad ním bezesporu nadře právnických hlav a soudů, možná až ve Francii.
Chápu však jasnovidce a prognostiky, že vidí dál a mají hned jasno. Akorát by si to mohli nechat pro sebe a do hospody, ať si vzpomenou na Hanussena, jak dopadl. Vždyť i ta policie a návladní se tváří jako hrad v Karpatech, byť až poté, co svými nesourodými náznaky z nesouvisejících případů vzbudili v lidu přesvědčení, že všici kradou. Nebo aspoň mají počkat, až o tom Petra napíše knihu. Já ji sice číst nebudu a výsledku kauzy zachránivší vrchní zastupitelství se asi ani nedožiju. Ale připíjím těm, kdož se drží svých kopyt. Pokud se do soudů trefují čtenáři tohoto listu, případně autoři významných literárních děl, je to v pohodě. Když politici, jak jsem psal dřív, vzbuzuje to mrzutost. Nejhorší kocovina však nastává, až je svými kroky začnou přímo ovlivňovat. Z té se dá špatně vyspat.
Autor je soudce Městského soudu v Brně