Ministr spravedlnosti, Jiří Pospíšil, oznámil ústy svého podřízeného, že šest soudců, u nichž byla pochybnost s jejich jmenováním, bylo jmenováno řádně a jejich rozsudky jsou platné. Jistě je to pro demokracii úleva. Není nic horšího, než když soudní moc zasáhne podezření, že rozsudky jsou svévolí jedinců, kteří se za soudce podvodně vydávali.

Radostnou zprávu ale kalí několik momentů. Hlavní je ten, že nikdo z ministerstva nepředložil tolik hledané protokoly z archívu Hradu z období úřadování prezidenta Václava Havla. To by ministr předložit měl. Ovšemže je možné připustit, že i na Hradě mají nepořádek, tak tam listiny k dohledání nejsou. Ale jistě se objevily listiny jiné, stejně validní a stejně průkazné. Proč je nikdo z ministerstva neukázal, nikdo nechápe. Důvěra v soudní moc je důležitá, a pokud se občané budou domnívat, že soudce nebyl řádně jmenován, každý žalovaný nejprve bude žádat důkaz toho, že je souzen řádným soudcem. Vyjma absurdního divadla a protahování řízení se tím celá justice zpochybňuje. To není v zájmu nikoho. Tedy nikoho slušného.

Pokud ministr Pospíšil tvrdí, že vyšetřování prokázalo, že šest či kolik soudců své funkce zastává oprávněně, měl důkazy o takovém zjištění předložit a nikoliv vyvolávat další pochybnosti. Pokud tedy má vůbec co předložit. Hrad k jeho prohlášení zatím mlčí.

Je dost nutné připomenout, co vlastně vedlo publicistu Miroslava Vodrážku k poznání, že by šestice soudců vůbec nemusela být řádně jmenovaná (pozn.: v roce 2011 podal na všechny inkriminované soudce trestní oznámení). Byly to rozsudky. Právě rozsudky, hodně podivné a hodně odlišné od podobných kauz a závazných judikátů nejvyšších soudů, vyvolaly v novináři podezření, že je to prostě „celé divné“. Jako kdyby někdo soudil účelově, na objednávku. Jako tomu bylo v minulosti u případů Slánský, Horáková, Škutina, Havel a další. Zjevná rozdílnost rozsudků zmíněných soudců, která nebyla konzistentní s ostatní soudní praxí, přiměla novináře pátrat. Výsledek jeho pátrání známe, ověřený výsledek prověrky Pospíšila nikoliv.

Ministr Pospíšil musí hodně pečlivě zvážit svůj další postup. Pokud má skutečné, hodnověrné a nezpochybnitelné důkazy o tom, že jmenování dotčených soudců proběhlo v pořádku, musí tyto doklady a důkazy zveřejnit. Když už nikoliv kvůli občanům, tak kvůli soudcům, kteří prioritně mají nárok takové důkazy znát, a musí vědět, že jejich kolegové byli jmenováni řádně. Jistě se Soudcovská unie i v tomto duchu bude ptát.

V opačném případě se Pospíšil vystavuje nebezpečí, že kryje zločinnou mafii, která se vetřela do soudního systému, a to je naprosto nepřípustné. Každý advokát se v tomto kontextu odvolá, každý advokát se bude odvolávat k soudům do Štrasburku nebo Lucemburku a jenom samotným zpochybněním o oprávněnosti českého soudce vykonávat svůj úřad docílí přinejmenším značné výhody pro svého klienta.

Soudní moc, zasažená korupcí (jak tvrdí BIS) a možná falešnými soudci, by byla jen mocí podvodnou, totalitní a odsouzeníhodnou. Navzdory faktu, že tisíce českých soudkyň a soudců jsou jistě správně jmenováni a svou funkci vykonávají řádně a dokonce i čestně, nemůže Pospíšil své důkazy utajit. To by pak ministr navalil na současnou justici balvan takového rozměru, že by nakonec tento kámen převálcoval i jeho samotného. Otázkou je, zda to Pospíšil ví. Dosavadní výsledky šetření, o kterých jeho ministerstvo mluví, ale nic nikomu nedokládá, takovou vědomost stavu věcí nepotvrzuje. Třeba je to jen dočasné. Doufejme.