Setkání ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila se sesazenou nejvyšší státní zástupkyní Marií Benešovou v Otázkách Václava Moravce je doplňkovým obrazem úrovně řízení resortu spravedlnosti teď a předobrazem možných změn, jež by mohly nastat, kdyby se vrátila k moci sociální demokracie a na křeslo ministra spravedlnosti by usedla zmíněná dáma. Jejich poslední společné vystoupení proběhlo v neděli 20. dubna 2008.

V době zápasu o hlasy volitelů před volbou prezidenta Václav Klaus s přehledem odolával populistickým tlakům a nedal se strhnout k velké televizní debatě s Janem Švejnarem. Měl k tomu dobrý důvod: kdyby vyhověl, vyvolal by zdání rovnosti obou kandidátů a vrhl by na odpůrce zář své popularity. Je škoda, že se od velkého guru své strany nepoučil ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, který opakovanou účastí v pořadu Otázky Václava Moravce dodává lesk významnosti jinak nedůležité advokátce Marii Benešové, holedbající se prázdným titulem stínové ministryně spravedlnosti ČSSD. Pojem „stínový ministr“ je typický „Titel ohne Mittel“, chiméra moci a důstojenství, ve skutečnosti synonymum nicotnosti. Kdyby se v televizní debatě nevystavil mateřské shovívavosti Marie Benešové skutečný ministr vlády ČR, nevzniklo by zdání, že je stínová ministryně něčím více než ničím. Odlesk pozlátka postavení „opravdového“ ministra se přirozeně přenáší také na její politickou stranu a přispívá k vytváření dojmu, že po volebním vítězství ČSSD a ovládnutí ministerstva spravedlnosti exprokurátorkou okresního formátu se v resortu začnou dít věci dříve nevídané a všichni soudci rázem začnou soudit rychle a spravedlivě. Naopak pověst ODS jako strany, odpovědné za resort spravedlnosti, si z měření sil mezi Jiřím Pospíšilem a Marií Benešovou odnáší citelné šrámy.

Společná vystoupení Jiřího Pospíšila s Marií Benešovou jsou pro sociální demokracii dobrodiním zvláště proto, že za jeho působení se v justici odehrálo více věcí, jež zdravý selský rozum odmítá, a Marie Benešová nepropase v pořadu žádnou příležitost, aby na ně diváky upozornila. Vyčítá-li Jiřímu Pospíšilovi, že zásah Renáty Vesecké, jímž zachránila Jiřího Čunka před veřejným soudním projednáním obžaloby, byl při nejmenším nestandardní a dříve nebývalý, diváci, vybavení pouze přirozeným smyslem pro spravedlnost, jí přitakávají a myslí si své o důvodech, jež vedly pana ministra k tomu, že aféru zastřel autoritou svého úřadu. Bude-li Marie Benešová v této souvislosti předhazovat, že je nepochopitelné, proč se Jiří Čunek navzdory zjevné nevině obával předstoupit před soud, velká většina televizních diváků se diví společně s ní. Je paradoxní a do jisté míry i nespravedlivé, že jí vyvolaná nedůvěra diváků se obrací proti ODS, jejíž ministr je odpovědný za resort spravedlnosti, ačkoli zdrojem pohoršení je lidovecký předseda. Řekne-li Marie Benešová Jiřímu Pospíšilovi, že to, co vydává za reformu justice, žádná reforma není, má zjevně pravdu a pan ministr se nezmůže na to, aby se jí zeptal, jak by měla reforma vypadat podle jejích představ. Projevuje-li Jiří Pospíšil pohoršení nad tím, že Ústavní soud ČR jednal s občanem premiérem a občanem ministrem zdravotnictví stejně jako s každým jiným a jeho stínová oponentka namítne, že soud jednal zcela obvyklým způsobem, rovnostářské obecenstvo je na její straně. Nelze říci, že z debaty s ní odchází vysloveně poražen, protože je stejně pohotový diskutér jako ona, ale důvěra veřejnosti v justiční politiku koaliční vlády a jmenovitě ODS vychází z jejich střetu nahlodaná.

Jeden z hostů Václava Moravce řídí a druhý by rád řídil resort, který byl všemi polistopadovými vládami podceňován, ale významem pro kvalitu života v zemi patří k nejdůležitějším. Měl by být obsazován osobnostmi špičkové kvality. Oba debatéry rozděluje stranická příslušnost, ale ledacos je spojuje. Především to je vzestup z nicotnosti bezvýznamného postavení k vrcholům moci a využití dobového personálního vakua. Marie Benešová se rychle vyšvihla z průměrné normalizační prokurátorky okresní úrovně až na post nejvyšší státní zástupkyně a míří ještě výše. Určující měrou jí byla příznivá okolnost, že patřila k menšině prokurátorů, kteří nebyli členy KSČ (přesto Matka Strana důvěřovala jejich oddanosti: důvěra se dala kupovat i jinak než členstvím v KSČ). Po Listopadu to mělo hodnotu prázdného ringu. Někdo pak na ni v příhodnou chvíli ukázal Otakaru Motejlovi a neštěstí bylo hotové. Jiří Pospíšil vystoupil na vrcholek své kariéry z postavení advokátního koncipienta a asistenta periferní právnické fakulty. Imponuje zjevnou právnickou vzdělaností, nicméně za vzestup vděčí nedostatku osobností s významnou právnickou praxí ve stáji ODS a okolnosti, že je dlouhodobě disciplinovaným členem poslaneckého klubu. Dále jsou jeden druhému blízcí ochotou potlačit právnickou čistotu svého počínání ve prospěch potřeby dosažení krátkodobých cílů. A konečně jsou jednotní v upřímné nechuti k exministrovi Pavlu Němcovi. Oba jsou pohotoví diskutéři. Jiří Pospíšil zastiňuje Marii Benešovou zjevnou převahou právnické vzdělanosti a cílevědomostí péče o osobní image, jeho odpůrkyni se daří vyvolávat v prostoduchém publiku dojem nezištné jediné spravedlivé.

Folklorní kapitolou jejich vystoupení v Otázkách 20.4.2008 byl způsob, jakým se předháněli v demagogii při rozhovoru o zmrtvýchvstání kauzy „katarského prince“. Bez ohledu na rozdílnou politickou příslušnost si v ní hezky notují, neb jim společně jde o odhalení špatnosti nemilovaného exministra Němce. Pochybuji, že by ani jeden z nich nevěděl o zájmu ministerstva zahraničí na vyhovění katarské žádosti, jenž byl určující pro jeho postup. Tím, že se tato okolnost zamlčuje, vytváří se prostor pro dohady „kolik to komu vyneslo“, které se stále znova oživují, ač opakované policejní prověřování podezření na korupci přineslo záporné výsledky. Je to evergreen stejně jako víra, že exministr Němec strávil líbánky v Kataru, značně vzdáleném od skutečného místa jeho pobytu. Je příznačné, že se v této souvislosti nevedou podobné úvahy o dočasném působení Marie Benešové po vyhazovu z NSZ v advokátní kanceláři, která se starala o záležitosti Hamada al Thani, a to pravděpodobně nikoli z charitativních důvodů. Je to okolnost podezřelejší než pobyt manželů Němcových v Dubaji. Přestože oba diskutující jsou vzděláním právníci, svorně zatajili před veřejností, že o tom, kdo bude trestně stíhán, v celé Evropě nerozhoduje soud, ale moc výkonná, běžně zastupovaná státním zastupitelstvím, ale na základě ustanovení § 448 trestního řádu v tomto speciálním případě ministrem spravedlnosti. Rozhodnutí exministra Němce předat trestní stíhání Hamada al Thani do Kataru mělo ze zákona účinky zákazu zahájení soudního řízení. Monika Křikavová tak nebyla zákonným soudcem „katarského prince“ a její úvahy o nezákonnosti rozhodnutí ministra byly „mimo mísu“. Řízení, jež vedla, bylo od počátku nezákonné a rozsudek nulitní. Nechápu, proč se vedou úvahy o možnosti navázání na nezákonné řízení, když by zjevně bylo nutné začít úplně znova od nuly. Stejně tak bylo nezákonné držení Hamada al Thani ve vazbě od exministrova rozhodnutí ze dne 6.4.2005 až do jeho propuštění Nejvyšším soudem ČR dne 22.8.2005. Marii Benešovou pohoršuje, že nikdy před tím nebyl použit tento postup, ale zamlčuje, že to ani dříve nešlo kvůli odlišnosti dřívější právní úpravy. Trestní řád byl totiž krátce před touto aférou novelizován a příslušná pravidla v současné podobě byla do něj začleněna při jeho přizpůsobování právu Evropské unie. Oba slovutní právníci, kteří opakovaně vzývali nezávislost justice, dali nakonec najevo, že je jim ničím autorita Nejvyššího soudu ČR, který rozsudkem z 22. srpna 2005 č. j. 11 Tz 117/2005 potvrdil zákonnost postupu exministra Němce a naopak výslovně zmínil nezákonnost počínání pražských soudů. Oba diskutující si musí být vědomi, že kauzu „katarského prince“ se daří stále oživovat kvůli příznačné české xenofobii. Díky ní se ve veřejnosti vytrvale udržuje přesvědčení, že Hamad al Thani unikl české justici beztrestně, jako by 13 měsíců vazby bylo pobytem na zotavenou, dále že obžalovaný zneužíval holčičky, které si ve skutečnosti k němu, a některé nejen k němu, s láskou a chutí a zcela dobrovolně chodily pro peníze. Stranou zájmu zůstává odpovědnost rodičů, kteří nechali své dcery zpustnout a někteří jejich „výdělky“ přijímali jako příspěvek do rodinného rozpočtu. Vézt se na vlně xenofobie považuji za nízké jednání.

Mimochodem: rozhořčení nad zastavením trestního stíhání „katarského prince“ katarským generálním prokurátorem mi připadá poněkud farizejské. Měl k němu podstatně kvalitnější podklady než Renáta Vesecká při zastavení trestního stíhání Jiřího Čunka. Jenže když dva dělají totéž, zřejmě to není pro hosty Václava Moravce totéž…

Ke cti Marie Benešové musím připustit, že v neúctě k nejvyšším justičním autoritám byla střídmější než pan „opravdový“ ministr: pohaněla jen Nejvyšší soud ČR, ale nepustila se do Ústavního soudu ČR, na který nepřístojně žehral Jiří Pospíšil. Zato se s vervou a vkusem socialistické domovní důvěrnice pustila do 1. náměstka ministra Vladimíra Krále, jehož účast na kauze „katarského prince“ vyloučila soudkyně Monika Křikavová. Horlivě na něj žalovala, že v této věci také porušil nezávislost justice tím, že na ni vyvíjel nátlak, spočívající v tom, že se jí telefonem zeptal, kdy bude podána obžaloba. Ve skutečnosti k vyvíjení nátlaku nebyl důvod, protože Marie Benešová neměla žádnou možnost podílet se na rozhodování o vydání „prince“ do Kataru. Mimo to 1. náměstek není politik, ale státní úředník, který plní úkoly podle pokynů ministra. Pokud se zeptal na pravděpodobný termín podání obžaloby, zřejmě obstarával pro ministra informaci. To ale není nátlak. Skutečnou perlou jejích demagogických úvah pak byla starost o průběh kárného řízení proti místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR Pavlu Kučerovi, na kterého z iniciativy Jiřího Pospíšila podala kárnou žalobu předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová kvůli jeho domnělé účasti na ovlivňování státních zástupců ve prospěch odebrání Jiřího Čunka zákonnému vyšetřovateli a dozorovému státnímu zástupci. Marie Benešová se doslechla, že se zkoumá možnost předání případu kárnému senátu Vrchního soudu v Praze. Projevila v této souvislosti obavy, „aby zase nedošlo k odebrání případu zákonnému soudci“ a neuklidnilo ji ani ministrovo vysvětlení o napjatých vztazích mezi některými moravskými soudci a novou garniturou státních zástupců, kteří přišli na místa těch, již se neradovali z nezákonného zákroku Renáty Vesecké ve prospěch Jiřího Čunka. Právnička, která zastávala tak vysokou funkci jako Marie Benešová, by měla vědět, že pojem „zákonný soudce“ a „podjatý soudce“ se v celé Evropě vzájemně vylučují. Ostatně v tomto případě o možné podjatosti kárného senátu by nerozhodl ministr, ale soudci, a v odvolacím řízení bude rozhodovat kárný senát Nejvyššího soudu ČR, ať již v 1. instanci bude pana místopředsedu soudit kdokoli. Bůh nás ochraňuj před takovou ministryní spravedlnosti, která patrně ať již z politických nebo osobních důvodů zapomíná na základní pravidla ochrany lidských práv účastníků trestního řízení.

Autor je člen spolku Šalamoun