Neviditelný Pes

JUSTICE: Helenin příklad

14.1.2020

Vulgarizace našeho politického prostředí dospěla do takového stavu, že na působení v politice je skutečně třeba „mít kačení žaludek“. Politická kultura poklesla natolik, že uchazeč o veřejnou funkci musí počítat s tím, že na něj odpůrci jeho zvolení vylijí kýbl výkalů, aby jej odradili a vyřadili z konkurence.

Nezapomenutelná byla štvanice na soudce Jana Sváčka, když se uvolil přijmout kandidaturu na soudce Ústavního soudu. Ač kandidát na členství v KSČ, nebál se rozhodnout v neprospěch StB. To ale jeho pronásledovatelé nevzali v úvahu. Neměří se všem stejně: členství v KSČ u někoho vadí, u jiných se odbývá s tím, že od listopadové pseudorevoluce již uběhlo 30 let.

Sprostoty nebyla ušetřena Helena Válková, navržená prezidentem republiky do funkce Veřejného ochránce práv. Server Info.cz ji obvinil, že jako vědecká pracovnice Výzkumného ústavu kriminalistiky se podílela na šikanování disidentů. Zprávy se okamžitě ujala média a spustila kamenování. Nikdo se neobtěžoval vysvětlením domněnky o příčinném vztahu mezi prací bezvýznamné badatelky a zneužíváním zákona o ochranném dohledu proti disidentům, kteří mezi všemi, na něž zákon dopadal, tvořili nepatrný zlomek. Její bádání směřovalo ke zjištění, proč používání zákona určeného k prevenci recidivy nepřináší očekávané výsledky. Zákon brala jako danost a jiným způsobem k němu přistupovat nemohla. Tvrzení o podílu na šikaně disidentů je lež.

Samozřejmě, lze dát za pravdu Jiřímu Gruntorádovi, že zákon o ochranném dohledu zasahoval do základních práv a svobod lidí vracejících se z výkonu trestu, zvláště když na jeho výkonu se významnou měrou podílela policie. Současně je třeba říci, že až na použití policie uplatňuje justice stejná opatření v současnosti: osobám, které opouštějí vazbu, nebo jimž byla prominuta část trestu odnětí svobody, se ukládají různá omezující opatření, u podmíněně propuštěných s platností až na sedm let. Soudy mohou také uložit povinnost podrobit se dohledu probačního úředníka. V článku Neklidný soudní advent jsem popsal, jak podle práva naložil drsně v čase adventním soudce Aleš Novotný s obžalovaným propuštěným z vazby, který se nedostavoval k probačnímu úředníkovi.

Další hřích Heleny Válkové má spočívat v tom, že v roce 1979 napsala článek, který údajně bez jejího vědomí podepsal Josef Urválek, bývalý prokurátor a později soudce sesazený v roce 1963 ze všech funkcí a „odložený“ do kriminalistického ústavu „na dožití“. Helena Válková si spoluzaměstnance vybírat nemohla. U každého jiného by se asi řeklo, že od roku 1979 uteklo hodně vody, takže jde o lapálii. U nominantky prezidenta republiky jde o neodpustitelné provinění. Mimochodem, netuším, jak Josefa Urválka, který se občas vyskytoval na jejím pracovišti, vnímala mladá žena, která v době procesu s Miladou Horákovou & spol. ještě nebyla na světě a velké politické procesy padesátých let prožívala v batolecím věku. Potkal jsem dnešní třicátníky, jimž činí potíže, mají-li vysvětlit, proč slavíme 17. listopad 1989.

Posléze se na ni nahrnuly výčitky, že byla krátkou dobu členkou KSČ. Toto uznala za skvrnu na svém štítě. Výsledkem útoků bylo její rozhodnutí dodatečně oznámit prezidentovi republiky odmítnutí kandidatury. Tuším, že si uvědomila, že do rozhodování Poslanecké sněmovny zbývá ještě dost času na to, aby napadání mohlo pokračovat.

Pokud prezident republiky její odstoupení neodmítne a bude-li chtít využít své právo navrhnout kandidáta na tuto funkci, nezbude mu než hledat dalšího zájemce, jenž na sebe vezme nebezpečí, že jako „prezidentův kůň“ zažije nechutnosti.

Útok serveru Info.cz byl zjevně součástí dobře koordinované akce. Článku Válková se v KSČ podílela na šikaně disidentů s mužem, který poslal na smrt Horákovou se hbitě ujala média a štvanice začala. Přečetl jsem bedlivě inkriminovaný článek vydaný v roce 1979 a skutečně nechápu, jaký vliv na případné zneužívání zákona mohla mít badatelka, která zkoumala, jak zákon funguje, vyjadřovala se k němu kriticky a určitě nemohla dát jakýkoli popud, aby zákon byl zneužit proti disidentům. Zákon směřoval obecně proti osobám, u nichž nebyla záruka, že po propuštění na svobodu povedou řádný život. Sdělení obsažené v nadpisu je jednoznačně lživé.

Na obsahu článku mě ale zaujalo, že předlistopadový režim měl stejné problémy s recidivisty, jaké máme my, ale postpenitenciární péči věnoval větší pozornost než my. Skvrnou na kráse samozřejmě bylo zapojení policie do dohledu nad propuštěnými vězni. Ale kdybychom z textu článku vypustili slova „socialismus“ a „socialistický“, která se v něm občas vyskytují, mohli bychom si myslet, že čteme odůvodnění propuštění na svobodu současného vazebně stíhaného obžalovaného nebo odsouzeného, který se domohl propuštění za dobré chování.

Helena Válková byla krátkou dobu řadovou členkou KSČ a byla bezvýznamnou badatelkou, která neměla žádnou výkonnou pravomoc. Pokud usoudila, že ji to činí „nečistou“, nechtíc dala příklad bývalým členům KSČ v justici a na státním zastupitelství, kteří se na rozdíl od ní aktivně podíleli na výkonu moci protiprávního režimu a zřejmě by se měli zamyslet stejně jako ona nad svou minulostí a nad neetičností svého setrvání na významných postech. Problematičnost působení těchto lidí v strukturách současné justice a státního zastupitelství připustil Ústavní soud ČR v odůvodnění ústavního nálezu č.j. I. ÚS 517/10 ze 17.října 2010.

Soudci s komunistickou minulostí zachránili před uvězněním bývalého prokurátora Karla Vaše, zločince stejného kalibru, jakým byl Josef Urválek. Zejména nejvyšší stupně justice a státního zastupitelství jsou dosud skanzenem bývalých členů KSČ a aktivních vykonavatelů její moci. Jsou mezi nimi lidé s velkou mocí, např. místopředseda Ústavního soudu Jaroslav Fenyk, nebo Igor Stříž, náměstek nejvyššího státního zástupce, oba bývalí vojenští prokurátoři, postrach vojáků. Nepsali žádné badatelské články, ale obžaloby. Zejména na Nejvyšším soudu ČR a u Vrchního soudu v Olomouci působí bývalí soudci protiprávního režimu, kteří mu kdysi horlivě sloužili.

Z pohledu štvanice na Helenu Válkovou přijímá současný režim tyto všechny jako „rovnější mezi rovnými“ a jejich hříšnou minulost jim promíjí. Jsem si jist, že žádného z nich, ani z desítek dalších nejmenovaných, příklad Heleny Válkové nepřiměje k pokání vedoucímu k následování: neboť od jejích hříchů již uplynulo více než třicet let a pouze článek Heleny Válkové je proviněním s nadčasovou platností. Kde je v tomto případě Havlova „tlustá čára za minulostí“?

=================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu
ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.
Kniha je dostupná zde.



zpět na článek