Neviditelný pes

JUSTICE: Duch prokuratury se vrátil

28.6.2013

Policejní akce pod dozorem olomouckého vrchního státního zastupitelství, která zasáhla až do blízkosti bývalého předsedy vlády Petra Nečase a zřejmě jej také ohrožuje, vyvolala neklid ve veřejnosti s obavami uvažující o tom, kam až smí orgány činné v trestním řízení sáhnout bez souhlasu ústavních činitelů. Přesněji vzato, neklid nevyvolala sama akce, jejíž aktéři mnoho informací nepouštějí, ale mediální pěna, vytvořená na jejím základě bulvárem, a válečnické tanečky politických pletichářů usilujících o zneužití mimořádné situace k posílení moci.

V této situaci ministr spravedlnosti Pavel Blažek oznámil, že prověří přiměřenost a zákonnost akce. Sklidil za to kritiku, nejvýraznější od Václava Lásky, dnes politizujícího advokáta, dříve policejního vyšetřovatele sporné pověsti: ministr prý na naplnění slibu nemá odpovídající pravomoc.

Skutečnost je taková, že k provedení hloubkové prověrky, která jediná by v tomto případě byla na místě, ministr spravedlnosti skutečně není oprávněn a ani nemá k disposici kompetentní odborný útvar, který by ji mohl provést. Může si pouze vyžádat vysvětlení od nejvyššího státního zástupce, jehož poselství pak dodá věrohodnost použitím svého jména jako záruky. Jeho prohlášení tak lze chápat pouze jako dobře míněné gesto určené k uklidnění veřejnosti.

Není to podstatné, protože v dané situaci, kdy panu ministrovi zbývá jen několik málo dní či dokonce hodin setrvání v úřadu, je zřejmé, že na splnění záměru nebude mít čas. Ale i kdyby se skutečně v rozsahu svých omezených pravomocí pokusil přiměřenost a zákonnost zákroků přezkoumat, ničeho významného by nedosáhl. Policie a státní zastupitelství jsou uzavřené světy, které žijí svým vnitřním životem ovládaným setrvačností stavovských zvyklostí a náhodná povrchová ministerská prověrka na ně nemůže mít větší vliv než bodnutí špendlíkem do hroší kůže.

Znepokojení veřejnosti je proto tak silné, že na televizních obrazovkách stále častěji vidí obrazy vzbuzující hrůzu a nechuť: tu vedou policisté ženu v "medvědech", tu vyrážejí beranidlem dveře, tu válejí zadržovaného občana po zemi, aby mu mohli snáze nasadit pouta. Projevů policejní síly přibývá do té míry, že dokonce disidenti začínají vzpomínat na staré zlaté časy, kdy se bez nich při jejich zatýkání i zlopověstná StB obešla. O tom, že lidská důstojnost je ústavně chráněným právem občana a že platí presumpce neviny, se sice často píše a mluví, ale v praxi zasahujících jednotek je všecko jinak. A státní zástupci, kteří vykonávají nad policií dozor, většinou považují tyto nepřístojnosti za normální způsob jednání a nijak proti nim nezasahují.

Je paradoxní, že v souvislosti s projednáváním nového zákona o státním zastupitelství se začalo mluvit o obavách, že se s jeho přijetím přiblížíme k prokuratuře. Skutečnost je ale taková, že prokuraturu jsme sice zrušili, ale její duch stejně přežívá ve státním zastupitelství, kam přešla valná část prokurátorů, a to přednostně do vedoucích funkcí. Domáhat se u těchto lidí úcty k občanským právům je v podstatě bezpředmětné, protože mají zažité úplně jiné vzorce myšlení.

Uvedu na příkladu. Nedávno se spolku Šalamoun dostal do rukou trestní spis muže odsouzeného za pokus o vraždu, jehož neusvědčovalo nic než vyjádření poškozeného, že poznává jeho obočí. Policie podezřelého nejdříve předvolala k podání vysvětlení na služebnu, kam se bez námitek dostavil. Když se rozhodla, že jej zadrží a navrhne uvalení vazby, provedla to tak, že zastavila auto, kterým vezl do školy dvě děti. Podezřelého vytáhli z auta, povalili na břicho na zem, nasadili mu pouta a odvezli. Postižený muž není držitelem zbraně, je astenické postavy a trpí vážným chronickým onemocněním. Kdyby chtěl policistům klást odpor, neměl by šanci na úspěch. Přesto musely děti přihlížet tomuto brutálnímu divadlu.

Samozřejmě jsme měli možnost podat podnět k trestnímu stíhání zmíněných policistů Generální inspekci bezpečnostních sborů nebo státnímu zastupitelství. Protože se ale jedná o příklad obecného problému stále častější nepřiměřené policejní brutality, vyzvali jsme nejvyššího státního zástupce, aby se věcí zabýval a vyvolal odpovídající řízení proti pachatelům zmíněného zásahu.

Odpovědí byl přípis státního zástupce NSZ Michala Basíka, nám známého z doby jeho stáže na ministerstvu spravedlnosti jako nekompetentního úředníka: pan státní zástupce v našich informacích nenašel nic, co by zakládalo důvod k zahájení úkonů trestního řízení. Tím se dopustil porušení zákona: státní zástupce, který dostane do rukou oznámení o podezření na spáchání trestného činu a není sám příslušný pro jeho prověření, má ze zákona povinnost postoupit oznámení místně a věcně příslušnému státnímu zastupitelství. Pokud připustíme, že popsané konání policistů nedosáhlo intenzity trestného činu, ale mohlo by být hodnoceno jako kázeňské provinění, pak nepostoupením věci státní zástupce NSZ Michal Basík možná navodil situaci, v které dojde k promlčení provinění dříve, než se věcí bude zabývat někdo příslušný.

Spolek Šalamoun odpověděl stížností nejvyššímu státnímu zástupci, která obsahovala i odkaz na videozáznam policejní brutality (Rozvod). Nejvyšší státní zastupitelství ale zachovalo neměnný postoj ochrany práva policie na surové zacházení s občany před očima jejich dětí. Stížnost vyřídil jako bezdůvodnou Jan Mrlík, zástupce ředitele odboru mimořádných opravných prostředků NSZ, s tím, že jeho stanovisko je konečné. Rozumějme: ani po upřesnění oznámení a zpřístupnění videozáznamu zásahu nepodniklo NSZ nic pro to, aby místně a věcně příslušné orgány prověřily podezření, že zasahující policisté překročili své pravomoci a dopustili se ne-li trestného činu, pak jistě kázeňského přestupku. Pro NSZ, které je vrcholem soustavy orgánů vykonávajících dozor nad zákonností postupu policie v trestním řízení není policejní zvůle problémem, kterým by bylo třeba se zabývat.

Státní zástupce Jan Mrlík se odvolal na zmocnění prvním náměstkem nejvyššího státního zástupce Igorem Střížem. Spoluúčast obou státních zástupců na zaštítění policejní brutality není jejich prvním setkáním. Igor Stříž je bývalý člen KSČ a vojenský prokurátor, který se v poměrně nedávné době stal terčem mediálních útoků zahrnujících zveřejnění částí trestních spisů, jež vyřizoval jako oddaný slouha protiprávního režimu (viz seriál mých komentářů Rudí prokurátoři I-III zde, zde a zde). Ve zpřístupněných torzech trestních spisů jsou i jména soudců, kteří soudili vojáky na základě obžalob Igora Stříže: Jan Mrlík je mezi nimi. Jak je zřejmé z uvedeného příkladu, tito lidé udržují v nejvyšším článku soustavy státního zastupitelství ducha komunistické prokuratury, jenž zajišťuje policii blahovolné přehlížení jejích výstřelků. Předlistopadovou minulost má asi třetina státních zástupců NSZ, z toho téměř všichni vedoucí pracovníci. Předpoklad, že by se orgán v takovémto personálním složení mohl stát záštitou občanů proti policejní zvůli, je zřejmě mylný a povrchní ministerská prověrka na tom nic nezmění. Pokud by ji pan ministr Pavel Blažek stačil uskutečnit, jeho snaha by stejně nevyvolala trvalé účinky, zvláště nahradí-li jej v úřadě bývalá dlouholetá prokurátorka Marie Benešová.

Nepřistupuji k hodnocení vlivu ducha komunistické prokuratury na chování státního zastupitelství z ideologického hlediska. Problém není tak úplně v tom, že zmínění státní zástupci byli členy KSČ nebo se udržovali ve svých funkcích jinými způsoby dokazování loajality k ní, ale v pracovních návycích a právních názorech poplatných době, v které se formovaly jejich profesní profily. Neříkám ostatně nic nového. Stejné stanovisko vyznává Ústavní soud v odůvodnění ústavního nálezu z 15.11.2010 č.j. I. ÚS 517/10.



zpět na článek