JUSTICE: A stále smrdí...
Mediální pozoruhodnost s dlouhodobou použitelností z něho udělal až překvapivý, dle mého laického úsudku protiústavní a nezákonný zásah státních zástupců NSZ z 4.6.2007. Od té doby nepřetržitě otravuje vzduch a slouží politikům a novinářům k podrývání postavení vlády Mirka Topolánka. K nim se přidávají různí jinak ctihodní jednotlivci, kteří neodolali příležitosti dát jeho prostřednictvím průchod svým osobním animositám. Díky bulvární nesvědomitosti rádoby investigativních novinářů vznikl virtuální obraz případu a s ním souvisejících doprovodných událostí, který je asi tak pravdivý jako popírání holocaustu. Cena, kterou za obranu Čunkova vicepremiérského křesla a zákonnosti způsobu jeho záchrany před soudním řízením platí vláda Mirka Topolánka a ODS jako strana, ovládající resort spravedlnosti, je přímo krvavá.
Poškozen je nakonec i Jiří Čunek: kdyby se na počátku aféry stáhl z pozice ve vládě (dvě zbývající funkce by ho jistě dobře uživily) a postavil se před soud jako tisíce řadových občanů, kteří čelí výsledkům zmetkové práce souručenství policistů a žalobců bez naděje na spásný zásah „shora“, patrně by měl již dávno v kapse zprošťující rozsudek (soudě podle mediálních zpráv o výsledcích vyšetřování) a očištěný se mohl vrátit do vlády. Poškozena je i Renata Vesecká, která kvůli jeho záchraně dala všanc svou profesionální pověst a ohrozila svou kariéru. S ní trpí důvěryhodnost státního zastupitelství a s ním i soudnictví, které s věcí nemá nic společného. Naopak vydělává opozice, zejména sociální demokracie, která při každé vhodné příležitosti pustí z řetězu žvanivou exprokurátorku Marii Benešovou nebo nějakého pokleslého rádobyinvestigativce, s použitím materiálu z kauzy a jejího okolí útočí na důvěryhodnost vlády a ODS a sbírá body voličské přízně.
Případ se stále hodí k různým pochybným účelům. Například nejvýznamnější parlamentní politické straně (té, která má na pět poslanců jednoho vicepremiéra a tři „řadové“ ministry) k výraznému „zviditelnění“ před volbami do evropského parlamentu. Strana, která si opakovaně hrála na vymítání ďábla Čunka z vlády, aby v zájmu pojištění svých vládních a poslaneckých křesel vždy v pravý čas jeho další přítomnost strpěla, si nyní zcela nelogicky vybrala jako cíl ostřelování postavení Renaty Vesecké. Chce se tím vetřít do přízně veřejnosti vyvoláním zdání, že je jedinou spolehlivou hrází proti zkorumpování justice.
Jako soukromá osoba sdílím mínění zelených, že se nejvyšší státní zástupkyně nechala zatáhnout do špinavosti, ke které se ve svém postavení v žádném případě neměla a ani nemusela nechat svést, ale to je na její odvolání skutečně žalostně málo. Myslet si není totéž co vědět. Bez potvrzení podezření proti ní přezkoumáním usnesení NSZ z 4.6.2007 nezávislým soudem, případně doplněným policejním prověřením počínání zúčastněných státních zástupců, by bylo její odvolání nejméně stejným protiprávním útokem na právní jistoty občanů, jako její zásah do kauzy Jiřího Čunka.
Co je ovšem politikům malé strany nedotknutelnost právního řádu proti jejich potřebě dobýt aspoň nějaká křesla, zvlášť když se blíží poslední zvonění před parlamentními volbami, v nichž nejspíš propadnou? Bylo by na místě útočit na ministra spravedlnosti, aby umožnil přezkum podáním stížnosti pro porušení zákona, popřípadě na předsedu vlády, aby svého ministra přiměl k očistnému kroku. Do toho se ovšem zelení nepustí, protože si jistě správně odpověděli na základní kriminalistickou otázku „cui bono?“ a vědí, že oba zmínění pánové dosud nedozráli k pochopení, že si mohou vybrat pouze mezi dvěma východisky: buď zachránit svou čest společným odchodem ze scény současně s nejvyšší státní zástupkyní, nebo ji obětovat. Sama Renata Vesecká se zatím netváří, že by kvůli jejich záchraně chtěla dobrovolně odejít. Její „tlakuvzdornost“ v nesprávný čas a na nesprávném místě až vzbuzuje podezření, že doufá, že si u sociálních demokratů koupí odpustky za pomoc při potopení Topolánkovy vlády. V kuloárech se o ní říká, že pro kariéru je schopna čehokoli…
Cesta k nápravě zásahu do kauzy Jiřího Čunka důsledným právním postupem je pro zelené zřejmě nezajímavá, protože výsledek by se dostavil až po evropských volbách.
Záminkou pro vystoupení zelených byl mediální rozruch kvůli úniku (správně načasovanému?) zprávy o zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ve věci žaloby sedmi žalobců na ochranu osobnosti proti prostořeké advokátce Marii Benešové a odebrání případu soudci Vojtěchu Ceplovi ml. Média v tom mají jasno: zkratkovitě převzala a dále vyšperkovala názor žalované advokátky, že odebrání věci skvělému soudci Ceplovi senátem „tří přadlen“ (trestuhodné označení komentátorkou protivládní České televize) je trikem „justiční mafie“, která si je „zařídila“. Posuzují věc pod zorným úhlem mediálního obrazu, který patrně s vydatnou pomocí státních zástupců, nespokojených se zásahem skvadry bývalých komunistických prokurátorů v čele s Renatou Veseckou do kauzy Jiřího Čunka, vytvořil český bulvár.
Střízlivý pohled, respektující pouze prokázané skutečnosti, ale pochybnosti o správnosti rozhodnutí vrchního soudu vylučuje.
Především žalovaná, s ní politici, novináři a celá česká veřejnost by si měli konečně uvědomit, že Marie Benešová se svou pokleslou tlachavostí, hodnou socialistické domovní důvěrnice, a nezpůsobilostí zvládat osobní animosity, jednou musela narazit. Dále, že útok na sedm žalobců není v jejím repertoáru nic nového: přes obrazovku vedla válku s neposlušnými státními zástupci v době vyšetřování proti Marku Dalíkovi a Janu Večerkovi, v souvislosti s kauzou „katarského prince“ bezostyšně v médiích napadala ministra Pavla Němce, projevujíc při tom povážlivou neznalost trestního řádu. Ve všech známých případech paradoxně útočila proti důvěryhodnosti státních orgánů, včetně soustavy státních zastupitelství, které z božího dopuštění stála nějaký čas v čele. V případě kauzy „katarského prince“ ohrožovala zdar úsilí Jiřího N. Paroubka o ustavení koaliční vlády.
Skupinu „mafiánů“ vytvořila způsobem, odpovídajícím paranoidnímu vidění světa komunistické prokurátorky vycvičené na hledání třídního nepřítele a protistátního spiknutí: tak do ní zařadila Libora Grygárka, který s věcí neměl nic společného, zato k němu má špatný vztah z doby svého působení na pražském vrchním státním zastupitelství. A pro změnu vynechala Stanislava Potoczka podepsaného pod osudovým usnesením NSZ z 4.6.2007, bez jehož povolnosti by k záchraně Jiřího Čunka daným způsobem nedošlo. K státním zástupcům, kteří zneužili svou moc v Čunkův prospěch, přihodila soudce Pavla Kučeru, kterého nenávidí kvůli jeho právnímu názoru na postup Pavla Němce v kauze „katarského prince“, ačkoli dobře ví, že jeho soukromé názory na věc Jiřího Čunka mají pro státní zástupce stejnou váhu jako loňský sníh. Je prostě přítelem jejich nepřátel, musí být tedy nutně zločinec, ačkoli neexistuje žádný mechanismus, jímž by mohl ovlivnit přípravné řízení proti Jiřímu Čunkovi.
Ostatně ze srovnání Ceplova rozsudku s protokolem z jednání vyplývají další závažné nesrovnalosti, které jej mění v bezcenný blábol. Například „důkazem“ mafiánského chování žalobců mělo být podle rozsudku ovlivňování případu „katarského prince“. K této věci ale neproběhlo před soudem žádné dokazování a navíc ze všech sedmi zúčastněných se na ní podílel pouze Pavel Němec. „Hlavní mafiánka“ Renata Vesecká byla v té době krajskou státní zástupkyní a s ostatními se možná ani neznala. Rozsudek tedy nebyl skvělý a nezpochybnitelný, jak se snaží paní žalovaná s mediální podporou novinářské šmíry namluvit veřejnosti, ale zmatečný.
Mimo to Pavel Němec uveřejnil zprávu, že Vojtěch Cepl ml. se nestal obětí skutečně mimořádného zákroku odebrání věci soudci odvolacím soudem hned při prvním odvolacím řízení poprvé: je-li to pravda, není Vojtěch Cepl ml. – stejně jako jeho rozsudek - mimořádně skvělý, ale mimořádně mizerný. Je vůbec otázka, jak může soudit soudce, o němž senát vrchního soudu napsal, že se neorientuje v základním právním předpisu (tj. v občanském soudním řádu). Pokusil jsem se u soudce Cepla ml. ověřit pravdivost Němcova tvrzení, ale odpovědi jsem se dosud nedočkal; svědčí to v jeho neprospěch. Ostatně jistě by se ohradil veřejně, kdyby mu pan exministr křivdil. Mám však úředně ověřeno, že v letech 2007 a 2008 odebral Vrchní soud v Praze soudci Vojtěchu Ceplovi ml. případ pětkrát; nemám zatím jistotu, kolikrát se tak stalo na poprvé.
Důvodem k zpochybnění nezávislosti a nestrannosti justice byla i časová shoda mezi zrušením Ceplova rozsudku a rozhodnutím kárného senátu Nejvyššího soudu ČR předat kárné řízení proti soudci Pavlu Kučerovi od Vrchního soudu v Olomouci kárnému senátu Vrchního soudu v Praze. „Bijci mafiánů“ opět vykřikují, že si to Pavel Kučera „mafiánsky“ zařídil, aby zmenšil riziko odsouzení. A s podivením poukazují na to, že ministrovu návrhu stejný soud nevyhověl, ale Kučerově žádosti ano.
Vytváření tohoto pohledu na věc je dalším důkazem povrchnosti českého bulváru, který se k věcem vyjadřuje bez znalosti věci. Nepřihlíží k tomu, že v dřívější fázi kárného řízení u obou moravských soudů došlo k podivným změnám v kárných senátech vyloučením soudců pro podjatost, které vyvolaly oprávněné obavy obžalovaného o nestrannost nově ustavených senátů vůči jeho osobě. Tvrzení, že o delegaci rozhodl dvakrát stejný soud, není zcela přesné: ministrův návrh zamítl senát, jehož předseda se pro podjatost vyloučil a na jeho místo nastoupil zástupce, který je údajně spolužákem žalobkyně Ivy Brožové. Svolení k vyloučení předsedy dala paní předsedkyně, která zde působila ve dvou rolích, jež se vzájemně vylučují: jako žalobkyně (srovnatelné s úlohou intervenujícího státního zástupce) a předsedkyně kárného soudu. O Kučerově žádosti, která byla reakcí na podezřelou změnu kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci, rozhodoval senát v jiném složení, s původním předsedou. Můžeme to vzít jako důkaz pro názor, že složení senátu může ovlivnit jeho chování k obžalovanému, a to jak v jeho prospěch, tak proti němu (netvrdím, že změny v senátech byly zaměřeny proti soudci Kučerovi).
Znova se dostaly na přetřes údajné výroky soudce Pavla Kučery o nutnosti upřednostnit politický zájem na stabilitě vlády před nezávislostí justice. Díky důkladnosti soudce Cepla ml. se k nim veřejně vyjádřilo několik svědků. Slyšela je pouze svědkyně Zlatuše Andělová, která v případu hraje nepěknou roli: je patrně onou „práskačkou“, která umožnila spuštění mediální kampaně MF Dnes a České televize na podporu pomluv Marie Benešové, před soudem a při jednání s nadřízenou vrchní státní zástupkyní se poctivě snažila očernění žalobců aspoň nevyvrátit a současně vyviňovala Renatu Veseckou, jak to jen bylo možné (také ji nepotkal osud Ivo Ištvána a Igora Stříže). Zasloužila se podstatnou měrou o soustředění pozornosti na soudce Pavla Kučeru jako na domnělého „dábla našeptávače“.
Médiím a také jejím nadřízeným kupodivu uniklo, že jediným výrokem, který byl skutečně před soudem svědecky prokázán, bylo její dehonestující vyjádření o Jiřím Čunkovi, které zakládá podezření, že její úřad posílá obžalované před soud podle jiných hledisek než podle těch, která připouští trestní řád. Nebylo to až dosud důvodem k zahájení kárného či trestního řízení ani k přezkoumání některých podezřelých kauz příslušnými kontrolními orgány státního zastupitelství či ministerstva spravedlnosti. Přes tyto nezpochybnitelné skutečnosti Kučerovy neprokázané výroky žijí na veřejnosti jako zjevené pravdy a slouží k zlehčování pověsti pana místopředsedy kdekým, m.j. demagogem Lubomírem Zaorálkem.
V této souvislosti stojí za povšimnutí i celkový pohled na kárné řízení proti Pavlu Kučerovi, vyjádřený např. výrokem veřejného ochránce práv Otakara Motejla, podle něhož je kárné řízení proti místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR neslýchanou ostudou české justice. Tento názor sdílím, ale kauzu nevidím jako ostudu pro obžalovaného, ale především pro ministra spravedlnosti, který nevyužil svých možností k prověření důvodnosti podezření a předhodil Pavla Kučeru jako oběť Ivě Brožové, které tak poskytl příležitost, aby si s ním vyřídila účet za jeho postoje v době její vzpoury proti prezidentovi republiky. Na druhém místě je případ ovšem další ostudou paní vzdoropředsedkyně Nejvyššího soudu ČR, která přijetím oběti popřela svou nestrannost a současným působením v roli žalobkyně a předsedkyně kárného soudu zpochybnila i svou profesionalitu.
Události z poslední doby kolem kauzy Jiřího Čunka vysílají k veřejnosti velmi špatnou zprávu: při hluboké neúctě, kterou chovám k exprokurátorce Marii Benešové a při hluboké úctě, kterou pociťuji k soudci Pavlu Kučerovi, nemohu přehlédnout, že oba mají za sebou velmi dlouhou kariéru v orgánech činných v trestním řízení a jistě znají zákulisní poměry. Pokud oba projevují pochybnosti o neovlivnitelnosti státních zástupců a soudců, musí na tom něco být.
Je to o důvod více, aby se politici zřekli snah zasahovat do chodu orgánů činných v trestním řízení za účelem uspokojení svých krátkodechých potřeb. K nápravě nepřístojností ve státním zastupitelství a v soudnictví lze použít pouze specifických nástrojů, příslušných pro toto odvětví státní správy, při důsledném respektování zákonů.
