Jan Urban

Za jedinou pozitivní věc, kterou lze najít na hysterické konfrontaci ministryně obrany Jany Černochové s organizátory mimořádné sbírky českých občanů na více než dvacet tisíc dronů Nemesis pro ukrajinskou armádu, je s klidem možné nazvat střetem kultur. A ten, pokud je vůle, nabízí obecné ponaučení.

Kultura světa lidí, kteří prošli skutečnou válkou a nevyhnutelně nasáli rozměr utrpení a hrůz, není psychologicky dostupná a pochopitelná „nezúčastněným“. Ve světě, kde jde jen o přežití, jsou prostě hodnoty uspořádány jinak než v „normálním světě“.

Kultura prominentní političky bezbolestného světa české parlamentní a stranické nekulturnosti, světa bez osobní zodpovědnosti, ve kterém se dá vše „obhovořit“ v televizních rozhovorech a tiskových prohlášeních, tomu rozdílu rozumět nemůže. Skutečný problém je v tom, že jako ministryně obrany rozumět nechce.

Armáda není tržiště

Paní ministryně opírá svoje velmi veřejné rozhořčení o ještě nevyšetřené informace o údajném „ilegálním vývozu vojenského materiálu“ bez licence ministerstva obchodu na Ukrajinu. Velmi jí vadí i to, že příslušník aktivních záloh AČR, který dodávky dronů doprovázel, měl diplomatický pas, vydaný údajně ministerstvem zahraničí na popud velitele speciálních sil AČR Miroslava Hofírka.

Že prý o tom všem věděl i náčelník Generálního štábu AČR Karel Řehka, se kterým má už dlouho, opět hloupě, veřejný spor. A asi nejvíc jí leží na srdci, že když si šla stěžovat k prezidentu republiky, tak jí odpověděl, že není co vyšetřovat, a ať se stará o jiné věci. Tak s tím vším, z jejího pohledu samozřejmě, spěchala do televize. Měla raději rezignovat.

Cokoliv, co se týká armády, má být uvnitř vyšetřeno – třeba i s pomocí příslušného parlamentního dozoru v režimu důvěrné – a potichu vyřešeno v souladu se zákonem. Armáda není a nesmí být tržištěm politických ambicí.

Zvláště pak ne armáda, která může být během několika let nasazena při obraně země či spojenců. Kromě bojeschopnosti potřebuje za všech okolností vzbuzovat důvěru společnosti a spojenců. Podobné politické natřásání představuje navíc informační zlatý důl pro jakéhokoliv protivníka.

A v tomto případě nevyhnutelně mluvíme o agresivní diktatuře Putinova Ruska, která tvrdí, že o střední Evropě smí rozhodovat jedině ona sama.

A co se týče využití diplomatického pasu pro velmi zvláštní cestu do krizové zóny, paní ministryně jistě ví, že se tak v demokratických zemích děje zcela běžně.

Je to něco zcela jiného, než když si bývalý prezident Miloš Zeman vyžádal diplomatický pas pro svého zcela neformálního „poradce“ Martina Nejedlého a jeho kšefty v Rusku a Číně. Tehdy to tehdejší poslankyni Černochové nijak nevadilo – alespoň o tom nelze najít sebemenší zmínku. A to bylo z ohledem na bezpečnostní rizika státu řádově horší.

Informace jako komodita

Někdy před rokem 1995 se po diskrétní domluvě k doprovodu dodávky humanitární pomoci kampaně SOS Sarajevo tehdejší Nadace Lidových novin připojili dva mladí pracovníci kanceláře prezidenta Václava Havla, s úkolem prozkoumat možnosti jeho návštěvy v obklíčeném hlavním městě Bosny a Hercegoviny.

Nápad, který by měl v tehdejší době mimořádný mezinárodní ohlas a v kritické chvíli váhání velmocí zvýšil prestiž České republiky, znemožnil až hysterický výstup premiéra Klause. Ten obdivoval srbského diktátora Slobodana Miloševiče a blokoval proto cokoliv, co by mohlo jeho oblíbence rozzlobit.

Jen o pár let později Slobo, jak se mu říkalo, skončil před mezinárodním trestním tribunálem s obžalobou za četné válečné zločiny. Z obou zmíněných mladých poslů jsou dnes klíčoví diplomaté České republiky.

Ve všech současných válečných konfliktech fungují stovky pozorovatelů zvláštních služeb a armád pod nejrůznějším krytím a zadáním. Pracují v humanitárních operacích i agenturách OSN či mezi novináři a nevládními organizacemi, nebo jako zástupci vyslanectví a církví.

Informace jsou ve válkách důležitou komoditou. S dronovou iniciativou Nemesis se České republice otevřela možnost dostat se k unikátním a mimořádně důležitým informacím o prvosledových frontových zkušenostech s nasazováním nejmodernější zbraňové generace, která bude ve všech konfliktech příštích let hrát klíčovou roli.

Naši vojáci se mohou takřka v přímém přenosu společně s ukrajinskými obránci dozvídat všechno potřebné pro další vývoj této tolik potřebné technologie. Osobní kontakty a s nimi další informace k tomu.

Díky projektu Nemesis se v této oblasti odborníci české armády dnes řadí mezi světovou špičku. Pokud ceně takového úspěchu poslanec Růžička nebo ministryně Černochová nejsou ochotni porozumět, měli by pro bezpečnost České republiky co nejrychleji rezignovat a odejít z politiky. Stejně nezodpovědné je však mlčení premiéra Petra Fialy, který je za výstřelky svojí ministryně zodpovědný.

A jen drobná ilustrace důležitosti osobních kontaktů v krizových oblastech. V červenci 1995 jsme po měsíci práce v ostřelovaném Sarajevu společně s fotografem Lubošem Kotkem měli odjet z města. Den předtím padla Srebrenica a ostřelování nepolevovalo.

A tak nám přišla nabídka od britského kamaráda a kolegy z humanitární agentury OSN, že nás vyveze přes letiště až na vrchol hory Igman nad městem jako dar z nebes. Byl to evidentně „bývalý“ voják, ale nikdy o tom nemluvil. Nemusel nám pomáhat. Tvrdil, že má volno a nemá co dělat.

Přijel s neprůstřelnou Toyotou a když jsme nastoupili, zapřel ještě zevnitř o levé přední i zadní dveře směrem k srbským pozicím dvě neprůstřelné vesty.

„Náhoda je svině, a dneska to nebudu pokoušet“. Než se vyškrabala na vršek hory Igman, schytala Toyota tři zásahy. Normální auto by nedojelo. Česká armáda, a s ní my všichni, potřebujeme několik generací podobných „veteránů“.

Profesionálů, co znají prostředí a svět násilných konfliktů a jsou ochotni nasadit i vlastní krk, aby ochránili jiné. A potřebuje i politiky, kteří se naučí porozumět světu těch násilných konfliktů a budou se v nich umět pohybovat. K tomu opravdu nestačí jen silácky vystupovat v televizi, milovat své pistole a střílet na střelnici.

Přečteno na serveru Hlídací pes