J.A.R.:Vztahy nejsou o vztazích, ale o názorové shodě.
Tahle glosa bude trochu více osobní, jelikož skupinu J.A.R. poslouchám rád více než 30 let. A je mi tuze líto, co se tam stalo. Oto Klempíř, spoluautor nespočtu textů, které provázely generace, byl po 35 letech „nedobrovolně odejit“ z kapely J.A.R. Důvod? „Neslučitelné hodnoty.“ To zní jako z učebnice normalizační mluvy. V překladu to znamená: má jiný (politický) názor, kandiduje za někoho, koho nemáme rádi, a už nám do kapely nezapadá. Tak ho vyškrtneme. Hotovo dvacet – eskalace dobra. A je to. Oto, kamarádství skončilo. Písničky zůstaly. A pachuť taky.
Provozní problémy – zda a jak bude kapela nadále používat „Klempovu“ tvorbu, nezapomínejme, je autorem většiny textů. Zda „Jaři“ budou hrát bez textů, nebo jim někdo složí jiné, necháme nyní stranou. Tady jde filozoficky o více.
Konec otevřené společnosti
Je normální někoho po více než třech dekádách společné práce – nota bene v kultuře, která si zakládá na volnomyšlenkářství, otevřenosti a toleranci – vyšoupnout jen proto, že si dovolil mít jiný politický postoj?
Ať si o Motoristech myslíme cokoli, nejsme náhodou v zemi, kde se svobodné volby ještě pořád konají? Nebo už ne? Jsou snad Motoristé zakázanou politickou stranou? Jsou mafie či gang (à la Dozimetr crew) rozkrádající veřejné zakázky?
Vyjádření kapely J.A.R. na Facebooku:O vstupu Oty Klempíře do vysoké politiky se zbytek J.A.R. dozvěděl z médií, internetu a tisku. To, že si vybral Motoristy, se kterými skutečně upřímně nijak nesympatizujeme, není tím hlavním důvodem, proč jsme se museli rozejít. Kdyby si totiž vybral jakoukoli jinou politickou stranu, dopadlo by to úplně stejně. Vzhledem k tomu, že byl Oto Klempíř jedním z hlavních frontmanů naší kapely, z hodiny na hodinu jsme byli proti své vůli spojeni s konkrétním politickým subjektem, na což jsme museli reagovat. Oto se rozhodl pro profesionální politiku a to s naším světem hudby absolutně nejde dohromady a obě dvě strany to uznaly, proto jsme se dobrovolně rozešli. Otova politická minulost nás trápila od chvíle, kdy jsme se o ní dozvěděli. Po jeho veřejném omluvení se jsme jeho omluvu přijali. Přestože nám je to obrovsky líto, není bohužel jiná cesta. |
Mnoho lidí říká: „No jo, ale když někdo kandiduje za takové divné hnutí, tak ať se nediví.“
Jenže to je přesně ten okamžik, kdy přestáváme být otevřenou společností a začínáme být kroužkem vyvolených, kde platí jediná pravda. A kdo se odchýlí, letí. A je jedno, že jste pro ně roky pracovali, psali jim texty, zpívali do ochraptění, jezdili koncerty po všech čertech, byli u zrodu všeho. Přátelství? Loajalita? Důvěra? Zapomeňte.
Je to vlastně symbol dnešní doby: vztahy nejsou o vztazích, ale o názorové shodě. Nejsi jako my? Nejsi náš. Hybaj!
A jsi-li jiný – i když neublížíš, jen mluvíš – dostaneš ránu. Ne fyzicky, ale společensky. A někdy i profesně či umělecky.
Putin v nás
Lidi, my už na toho Putina vlastně nemusíme čekat. My už ho dávno máme v sobě. V tom, jak se bojíme říct, co si myslíme. V tom, jak se preventivně auto-cenzurujeme, aby nás nevyšplouchnuli z práce, ze zakázky či z kapely.
Stáváme se velmistry v tom, jak šmahem odsuzujeme druhé, protože nám nesedí jejich názory, místo abychom se s nimi pokusili vést debatu. Co bylo dřív chloubou svobodné společnosti – pluralita, pestrost, různorodost – se najednou stává hrozbou.
A není to přirozeně jen zmíněná kapela J.A.R. (Jednotka Akademického Rapu). Stejný princip začíná plíživě fungovat stále více i jinde. Z práce můžete letět, když lajkujete „špatnou“ stránku. Z rodinné skupiny na WhatsAppu vás vymažou, když řeknete, že vláda není tak skvělá, jak tvrdí ČT24 a Forum24. Z hospody či kavárny vás vyhodí, když si dovolíte zmínit, že nemáte nic proti Babišovi/Fialovi/Trumpovi (nehodící se škrtněte), nebo že (ne)podporujete očkování.
A co na to říkáme? Mlčíme. Anebo tleskáme. Protože nás se to (zatím) netýká.
Ale co až se to týkat bude? Až ten „jiný názor“ budete mít vy? Až si dovolíte vybočit z řady? Kdo se vás pak zastane? Autor sebekriticky uznává, že zde zahrál trošku moc na patetickou strunu.
Křehká tolerance
Vyhodit pana Otu Klempíře (62) z kapely po 35 letech kvůli politickému názoru není ani hrdinství, ani zásadovost. Je to slabost. Nedemokratická, ubohá a trapná slabost.
A co je na tom nejsmutnější? Že tihle lidé, co ho poslali k šípku, se ještě budou plácat po zádech, jak prý zachovali a ochránili „hodnoty“. Nezachovali nic. Jen ukázali, jak křehká je tolerance, když narazí na skutečnou odlišnost.
Ať si každý myslí o panu Klempířovi, co chce. Ale to, co se mu stalo, by se dít nemělo nikomu (motoristům ani cyklistům).
Jinak už to není skutečná havlovská svoboda. Je to diktát. Jen tentokrát v hezčím obalu.
Psáno pro Lidové noviny, autorův blog Legendární medvěd je zde.
