No konečně, taková byla moje reakce na otevřený dopis podepsaný jmény jako Jan Svěrák, Jan Hřebejk, Milan Šteindler, Ivo Mathé nebo Václav Marhoul, pokračoval bych ve výčtu, až by mi nezbyl prostor napsat, proč ten výraz úlevy. Otevřený dopis vyjádřil nelibost nad akademickým antisemitismem vedoucích orgánů českých vysokých škol, které připomněly výročí masakru ze 7. října 2023… vyvěšením vlajek vrahů.

Opravdu si nepředstavuji, že všichni studenti jsou nadšení z toho, že se před dvěma lety konal největší pogrom od druhé světové války s konečným cílem zlikvidovat jeden stát a vyhnat jeho obyvatele… Kam? Nejspíš do moře, podle hesla „od řeky k moři‟. Všechny politické nechutnosti jsou dílo odhodlané aktivistické skupiny. Tak tomu jistě bylo i na univerzitách, které výročí masakru oslavily výzdobou svých oken. Hanba padá na vedení těch ústavů, od kterých čekáme, že nebudou vzdělávat jen vědomosti, ale i mravnost. Právě na ně mířil otevřený dopis z minulého čtvrtka.

Nebyli to všichni studenti, ale také to nebyli všichni akademičtí činovníci. Mezi studenty řádí aktivistická bojůvka, mezi činovníky… se nenašla dost hrdá a statečná skupina, aby nehoráznosti čelila. Čímž se dostáváme k otázkám viny, slušnosti, svědomí.

S mechanickou pravidelností se vracíme ke snímkům hajlujících herců Národního divadla při heydrichiádě. Nepřipomíná se ale, že neúčast na této manifestaci byla klasifikována jako schvalování atentátu a za to hrozila kulka na střelnici v Kobylisích. Vedení fakult kulka nehrozí. Cena za statečnost zde tedy není vysoká. Dopis rozhněvaných filmařů může v činovnících pohnout svědomí. Vojenská operace skončila okamžitě, jakmile vrazi pustili domů odvlečené lidi, kteří přežili mučení. A okamžitě, jakmile se vojáci trochu stáhli, vrazi začali vraždit vlastní lidi. Taky mučit. Opravdu výživná byla podívaná na muže, kterému lámou kovovou trubkou údy. Palestinská vlajka jistě vlála nedaleko dějiště tortury. Táž vlajka, jaká zdobila okna vysokých škol.

Na druhou stranu mají ti nestateční lidé omluvu, dokonce více omluv. Především, mnozí jistě věří, že sionistická entita je poslední výspa evropského kolonialismu a musí být zničena. Je to omluva typu „já tomu věřil‟. Pomáhala ztišit svědomí těm, kdo se radovali nad popravou Milady Horákové. Je tu ale silná opora hanebného postoje: významné státy světa odměnily Hamás za pogrom „uznáním Palestiny jako státu‟. Proč by se za hanebnost mělo trápit vedení fakult, když se jím netrápí francouzský prezident Emmanuel Macron? Ten ale má také omluvu, protože je pod tlakem mnohamilionové populace, která si žádá „Juifs dehors‟.

Pro neznalé francouzštiny dodám, že to znamená „Juden raus‟, tomu přece my v Česku rozumíme všichni. Naštěstí s tím souzní jen někteří, bohužel v akademických funkcích.