29.2.2020 | Svátek má Horymír


ISLÁM: Náboženská, či politická doktrína?

24.11.2015

Co mají společného IRA (Irská republikánská armáda), ETA (Baskicko a svoboda), RAF (Frakce Rudé armády), Al-Káida a Islámský stát? Jsou to organizace provozující terorismus, čímž je rozuměno užití násilí nebo hrozby násilím s cílem zastrašit protivníka a dosáhnout politických cílů.

Ano, definice terorismu uvedená např. na Wikipedii jednoznačně hovoří o snaze dosáhnout určitých politických cílů. Kdo hovoří o terorismu, hovoří tedy, ať si toho je vědom či nikoli, o politice. Politika je pak dle stejného zdroje způsob, jakým se spravují věcí veřejné. Nevole a strach vyvolaný takovými útoky se určitě mohou týkat jak použitých prostředků, tak i cílů, jichž má být pomocí těchto prostředků dosaženo. Pokud se v mediálním prostoru zmiňují výhradně násilné prostředky a jejich bezprostřední oběti, zdá se, že terorismus je otázkou omezeného počtu vyšinutých (tzv. radikalizovaných) jedinců a že je možné ho vyřešit policejní represí. Jenže co když s politickými cíli teroristů v určité míře souhlasí významná část populace? A navíc – co když ony cíle jsou v příkrém rozporu se samotnými základy fungování demokratické společnosti?

Já za jeden z nejproblematičtějších veřejně proklamovaných politických cílů islamistů (např. výroky představitelů Sharia4Belgium) považuji prosazení prvků práva šaría v legislativních systémech zemí, kde žijí muslimské komunity, a tento cíl se mi nezdá být v souladu s demokratickými principy (např. v souvislosti s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva v případu Refah Partisi vs. Turecko z roku 2003). Není tedy na místě zmíněné cíle ve veřejném prostoru rozumně a otevřeně diskutovat a pokud budou skutečně shledány ve své podstatě antidemokratické, pak je i odsuzovat a jejich nositele usměrňovat či v extrémních případech dokonce kriminalizovat?

Pokud jde o islamistický terorismus a jeho politické cíle, zdá se být taková diskuse alespoň pro část našich společenských elit nepřípustná. Důvodem je deklarovaná obava z porušování svobody vyznání. Islamisté totiž svůj politický program prezentují jako program čistě náboženský a tento významový posun si málokdo dovolí zpochybňovat. Vždy vzápětí po teroristických útocích můžeme sledovat vystoupení muslimů, kteří tvrdí, že islamistický terorismus nemá nic společného s jejich náboženstvím míru – tedy s islámem. Je možné, že určité směry islámu skutečně užití násilí jako přijatelného prostředku pro šíření náboženské doktríny nepřipouštějí. Pokud chápeme náboženství jako osobní vztah k transcendentní zkušenosti či transcendentním představám, nemělo by také použití takových prostředků žádný význam – upřímně cítěný osobní vztah ke slitovnému bohu se v prostředí vybuchujících bomb a štěkotu střelby buduje dost obtížně.

Jenže – nemají náhodou teror šířící islamisté s pokojnými muslimy podobný politický program? Chápu, že tato otázka může být v podmínkách hypertrofované politické korektnosti považována za velmi nepatřičnou. Na druhou stranu i velmi umírnění muslimové veřejně prohlašují, že lze politický a náboženský program islámu od sebe oddělit jen s obtížemi (např. vyjádření uznávaného arabisty a českého muslima Petra Pelikána – video 184. minuta, citát: „sekularistický islám již nebude islám“). V podmínkách sekulární české společnosti je způsob, jakým se člověk vyrovnává (či častěji nevyrovnává) s transcendentnem, tradičně respektován jako výsostně soukromá záležitost, která se stává tématem veřejné diskuse poměrně zřídka.

To, zda vůbec a případně k čemu se člověk modlí, není předmětem zájmu (a tudíž ani strachu či ústrků), pokud tato skutečnost nepřípustně nezasahuje do veřejného prostoru – tedy hlavně do práva ostatních vyrovnávat se s transcendentnem po svém. Pokud však praktikování náboženství zasahuje do veřejného prostoru, jedná se alespoň částečně o otázku politickou. Na to pamatuje i Listina základních práv a svobod, když praví: „Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám, nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.

V demokratické zemi by měl být politický program prosazován prostřednictvím politických stran a hnutí v rámci svobodné a otevřené soutěže. Podstatnou podmínkou této soutěže je nezadatelné právo zpochybňovat, kritizovat a vymezovat se vůči programu konkurentů. Tyto principy nefungují, pokud je politický program prezentován jako nedílná součást věrouky a jeho zpochybnění není považováno za legitimní součást politické soutěže, ale za nepatřičný útok na svobodu vyznání. Obava z islámu v českých podmínkách je podle mého mínění hlavně obavou z toho, že jeho politický program může být prosazen mimo korektní politickou soutěž jako soubor ústupků rozhořčeným a přecitlivělým ochráncům náboženské svobody.

Jsem bytostně přesvědčen, že náboženská svoboda je u nás respektována až na samé hranici možného a účelová hra na její ochranu je cynickou snahou o prosazování politických cílů islámu (potažmo islamismu) nepolitickými prostředky. O to hůře, jestli je takto prosazovaný program minimálně z části v rozporu s naším ústavním pořádkem. Nazývat odpůrce politického programu islámu xenofoby či rasisty je cesta, jak pomocí neférových prostředků vyřadit tyto odpůrce z politické soutěže. Jejich kriminalizace pak směřuje k úplné eliminaci kritiky politického programu islámu z veřejného prostoru. Nálepka rasista je v tomto kontextu obzvlášť trapná, neboť s uvedenou problematikou nijak nesouvisí.

Článek 5 Ústavy České republiky praví: Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Nejsem odborník na právo, tím méně na právo ústavní, ale mám dojem, že obava z prosazování politického programu islámu, k němuž se mimo jiné hlásí i islamistické teroristické skupiny, způsobem, který není založen na soutěži politických stran, je obavou legitimní. Tato obava a reakce na ni má podle mě nezpochybnitelné právo být součástí programu islamoskeptické politické strany a stát se součástí otevřené polické soutěže. Konkurenti takového programu mají jistě právo tuto obavu zpochybňovat a vymezovat se vůči ní, neměli by se ale snažit takový program a stranu, která ho prosazuje, zakazovat.

Na základě obav o stav životního prostředí je formulován program Strany zelených, na základě obav o sociální smír program sociální demokracie atp. Obava je prostě legitimním politickým tématem, a to i v případě, že je to obava silná – tedy strach či vzletněji fóbie...



SOUTĚŽ: Vyhrajte vstupenky na veletrh Prodítě
SOUTĚŽ: Vyhrajte vstupenky na veletrh Prodítě

Zúčastněte se 16. ročníku veletrhu Prodítě, který se koná na brněnském výstavišti od 5. do 8. března. Těšit se můžete nejen na nákupy potřeb pro děti za zvýhodněné ceny, ale také na bohatý doprovodný program pro maminky i dětičky.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.