Co mají společného IRA (Irská republikánská armáda), ETA (Baskicko a svoboda), RAF (Frakce Rudé armády), Al-Káida a Islámský stát? Jsou to organizace provozující terorismus, čímž je rozuměno užití násilí nebo hrozby násilím s cílem zastrašit protivníka a dosáhnout politických cílů.

Ano, definice terorismu uvedená např. na Wikipedii jednoznačně hovoří o snaze dosáhnout určitých politických cílů. Kdo hovoří o terorismu, hovoří tedy, ať si toho je vědom či nikoli, o politice. Politika je pak dle stejného zdroje způsob, jakým se spravují věcí veřejné. Nevole a strach vyvolaný takovými útoky se určitě mohou týkat jak použitých prostředků, tak i cílů, jichž má být pomocí těchto prostředků dosaženo. Pokud se v mediálním prostoru zmiňují výhradně násilné prostředky a jejich bezprostřední oběti, zdá se, že terorismus je otázkou omezeného počtu vyšinutých (tzv. radikalizovaných) jedinců a že je možné ho vyřešit policejní represí. Jenže co když s politickými cíli teroristů v určité míře souhlasí významná část populace? A navíc – co když ony cíle jsou v příkrém rozporu se samotnými základy fungování demokratické společnosti?

Já za jeden z nejproblematičtějších veřejně proklamovaných politických cílů islamistů (např. výroky představitelů Sharia4Belgium) považuji prosazení prvků práva šaría v legislativních systémech zemí, kde žijí muslimské komunity, a tento cíl se mi nezdá být v souladu s demokratickými principy (např. v souvislosti s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva v případu Refah Partisi vs. Turecko z roku 2003). Není tedy na místě zmíněné cíle ve veřejném prostoru rozumně a otevřeně diskutovat a pokud budou skutečně shledány ve své podstatě antidemokratické, pak je i odsuzovat a jejich nositele usměrňovat či v extrémních případech dokonce kriminalizovat?

Pokud jde o islamistický terorismus a jeho politické cíle, zdá se být taková diskuse alespoň pro část našich společenských elit nepřípustná. Důvodem je deklarovaná obava z porušování svobody vyznání. Islamisté totiž svůj politický program prezentují jako program čistě náboženský a tento významový posun si málokdo dovolí zpochybňovat. Vždy vzápětí po teroristických útocích můžeme sledovat vystoupení muslimů, kteří tvrdí, že islamistický terorismus nemá nic společného s jejich náboženstvím míru – tedy s islámem. Je možné, že určité směry islámu skutečně užití násilí jako přijatelného prostředku pro šíření náboženské doktríny nepřipouštějí. Pokud chápeme náboženství jako osobní vztah k transcendentní zkušenosti či transcendentním představám, nemělo by také použití takových prostředků žádný význam – upřímně cítěný osobní vztah ke slitovnému bohu se v prostředí vybuchujících bomb a štěkotu střelby buduje dost obtížně.

Jenže – nemají náhodou teror šířící islamisté s pokojnými muslimy podobný politický program? Chápu, že tato otázka může být v podmínkách hypertrofované politické korektnosti považována za velmi nepatřičnou. Na druhou stranu i velmi umírnění muslimové veřejně prohlašují, že lze politický a náboženský program islámu od sebe oddělit jen s obtížemi (např. vyjádření uznávaného arabisty a českého muslima Petra Pelikána – video 184. minuta, citát: „sekularistický islám již nebude islám“). V podmínkách sekulární české společnosti je způsob, jakým se člověk vyrovnává (či častěji nevyrovnává) s transcendentnem, tradičně respektován jako výsostně soukromá záležitost, která se stává tématem veřejné diskuse poměrně zřídka.

To, zda vůbec a případně k čemu se člověk modlí, není předmětem zájmu (a tudíž ani strachu či ústrků), pokud tato skutečnost nepřípustně nezasahuje do veřejného prostoru – tedy hlavně do práva ostatních vyrovnávat se s transcendentnem po svém. Pokud však praktikování náboženství zasahuje do veřejného prostoru, jedná se alespoň částečně o otázku politickou. Na to pamatuje i Listina základních práv a svobod, když praví: „Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám, nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.

V demokratické zemi by měl být politický program prosazován prostřednictvím politických stran a hnutí v rámci svobodné a otevřené soutěže. Podstatnou podmínkou této soutěže je nezadatelné právo zpochybňovat, kritizovat a vymezovat se vůči programu konkurentů. Tyto principy nefungují, pokud je politický program prezentován jako nedílná součást věrouky a jeho zpochybnění není považováno za legitimní součást politické soutěže, ale za nepatřičný útok na svobodu vyznání. Obava z islámu v českých podmínkách je podle mého mínění hlavně obavou z toho, že jeho politický program může být prosazen mimo korektní politickou soutěž jako soubor ústupků rozhořčeným a přecitlivělým ochráncům náboženské svobody.

Jsem bytostně přesvědčen, že náboženská svoboda je u nás respektována až na samé hranici možného a účelová hra na její ochranu je cynickou snahou o prosazování politických cílů islámu (potažmo islamismu) nepolitickými prostředky. O to hůře, jestli je takto prosazovaný program minimálně z části v rozporu s naším ústavním pořádkem. Nazývat odpůrce politického programu islámu xenofoby či rasisty je cesta, jak pomocí neférových prostředků vyřadit tyto odpůrce z politické soutěže. Jejich kriminalizace pak směřuje k úplné eliminaci kritiky politického programu islámu z veřejného prostoru. Nálepka rasista je v tomto kontextu obzvlášť trapná, neboť s uvedenou problematikou nijak nesouvisí.

Článek 5 Ústavy České republiky praví: Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Nejsem odborník na právo, tím méně na právo ústavní, ale mám dojem, že obava z prosazování politického programu islámu, k němuž se mimo jiné hlásí i islamistické teroristické skupiny, způsobem, který není založen na soutěži politických stran, je obavou legitimní. Tato obava a reakce na ni má podle mě nezpochybnitelné právo být součástí programu islamoskeptické politické strany a stát se součástí otevřené polické soutěže. Konkurenti takového programu mají jistě právo tuto obavu zpochybňovat a vymezovat se vůči ní, neměli by se ale snažit takový program a stranu, která ho prosazuje, zakazovat.

Na základě obav o stav životního prostředí je formulován program Strany zelených, na základě obav o sociální smír program sociální demokracie atp. Obava je prostě legitimním politickým tématem, a to i v případě, že je to obava silná – tedy strach či vzletněji fóbie...