Každý středoškolák by si měl z hodin dějepisu pamatovat výrok Helmutha von Moltkeho staršího, německého polního maršála: „Žádný plán nepřežije setkání s realitou.“ A státní rozpočet je vlastně takový plán, co vybereme a co utratíme. A skoro nikdy ten plán nevyjde. Občané bývalých komunistických států si tuto pravdu většinou uvědomují, ovšem obyvatelé Západu naši zkušenost nemají. A dnešní naše inteligence v mladém a nižším středním věku tuto starou pravdu v posledních letech s úspěchem ignoruje. Tedy s relativním úspěchem. Před třemi roky se naši poslanci se zuřivě hádali, jestli můžeme mít ve státním rozpočtu na konci cifru mínus 40 miliard. Abychom po dvou letech Covidu nakonec celkem radostně hlásali, že to bude o fous míň než 400 miliard.
Vzhledem k tomu, že v únoru 2022 vypukla válka přepadením Ukrajiny, že z ní prchají statisíce lidí směrem na Západ, tedy i k nám, všechno je jinak. Navíc Green Deal – ještě, než začal fungovat – v podstatě zničil trh s energiemi. Uvedl do obtíží bohatší země, chudší státy energetická krize doslova srazila na kolena. I když jejich vlády více méně úspěšně předstírají, jako že nic. Za této situace si můžeme svoje plány, a to jak ekonomické, tak sociální, i státní rozpočet, jak se dříve říkalo, „nacpat do kecek“. Případně papíry, na kterých jsou ty cifry a tabulky napsány, použít jako jistý speciální papír. Kterého právě v plánovaném socialismu byl trvalý nedostatek.
Skutečný malér fakticky ještě nevypukl. Válka je na začátku, nikdo neví, zda, případně kdy Rusové dobyjí Kyjev. Zda budou obsazovat i západní část Ukrajiny, anebo zda se spokojí s odtržením Krymu, Luhanska a Doněcka. Což ostatně plánoval už Hitler při svých úvahách o tom, co udělá s Ruskem po tzv. „vítězné válce“. Jenže mu to nevyšlo, takže z Krymu se nestala rekreační zóna árijských nadlidí ani základna nacistické Kriegsmarine. A ani doly, hutě, strojírenský průmysl, ty ekonomické perly Doněcka a Luhanska, se nestaly základnou nové východního části Třetí říše. Ale pak SSSR. A pak Ukrajiny. A pak s pomocí Ruska části z nich „lidovými republikami“.
Zatímco se stále bojuje, Západ doufá, že se mu podaří Putina a Rusko zadržetněkde na nějaké nové „železné oponě“. A my musíme uvažovat, co dál. Rusko bylo po zásluze odstřiženo od ekonomického spojení se Západem. Tedy jakoby. Protože dodnes každý den dostává z EU, hlavně z Německa, stamiliony za plyn a naftu, za týden tedy miliardy eur či dolarů. Ale přeci jenom to Rusko ekonomicky bolí. Čína neprojevuje nad Putinovým dobrodružstvím velké nadšení. Zbytek velkých partnerů Ruska jako třeba Indie, Írán či Pákistán Rusku Západ nenahradí.
To ovšem znamená, že ať se to momentálně politici na Západě snaží maskovat jakkoliv, zcela určitě po nějakou dobu zchudneme. Nedávný výrok Joea Bidena, že válka na Ukrajině se peněženek nedotkne, byl buď omylem, anebo záměrným lhaním.
Dějiny se pohnuly a to je, jako když se pohnou litosférické desky a zeměkoule se zachvěje a sopky začnou vyvrhovat lávu a dým. Jediné, co můžete udělat, je správně zareagovat. A o to se snažíme teď.
Ondřej Neff na Neviditelném psu psal o rozhovoru s naším kamarádem spisovatelem Františkem Novotným, který prostě konstatoval, že zažívá ve svém životě už pátý převrat. Já bych dodal, že je celkem jedno, jak se těm převratům říká. Jen bych dodal, že je jasné, že možná krátkodobě, jako po roce 1989, ale spíš dlouhodobě jako po roce 1948 a 1969 budeme mít ekonomické obtíže.
Jako pamětník všech těch převratů jsem do jisté míry optimista. I po děsné maléru po roce 1948, komunistickém puči, jsme už v roce 1956 byli nejbohatší stát v tzv. východním bloku. I po roce 1989, i když jsme svoji ekonomiku museli prakticky úplně přehodit od dodávek do SSSR a RVHP a odepsali jsme obrovské sumy, které bývalí partneři zůstali dlužni, a museli jsme najít nové partnery, přes všechny ty řeči, co vedl Miloš Zeman o „spálené zemi“, jsme se rychle měli tak dobře, jako nikdy předtím. Pamatujete ještě na ty kecy v TV kolem roku 1990, jak mluvící hlavy bědovaly, že přijedou bohatí Němci a Rakušáci a vykoupí nám potraviny a my budeme hladoví stát ve frontách na chleba? To byla hovadino, co? A kolik lidí tomu uvěřilo!
A dneska už se straší v mediích a na sítích uprchlíky z Ukrajiny, co nás to jako bude stát. A na ČT24 o tom sáhodlouze vykládal Moravec se se svými nedělními hosty a na CNN Prima se mlely už od pátku nemlich ty samé „závažné otázky“. Ty obavy, co tam zněly! Ta starostlivost! Jak oni, ti diskutující „odborníci“, na nás chudáky obyčejné Čechy myslí, jak jsou sice pro pomoc Ukrajině, ale proboha, jen aby se nám u nás doma nic špatného nestalo! A hned je tam s chutí vyjmenovávali. Zazněly tam i rozumné hlasy, ale moderátoři to neustále cpali směrem na ty budoucí hrůzy, co by se nám mohly stát.
I když vycházím z toho, že při a pak i po konfliktu na Ukrajině k nám přijdou statisíce uprchlíků, považuji strašení, které předvádějí někteří naši politici, odboráři a novináři za naprosto hloupé a nezodpovědné. V naší národní genetické zkušenosti máme z velikých vln emigrace i imigrace bohaté zkušenosti. Třeba od roku 1917, kdy se Češi z Rakouska, a hlavně z hladovějící Vídně houfně stěhovali zpět do budoucího Československa. V té době, kdy lidé (hlavně děti) ve Vídni umírali hlady, jsme dokázali zorganizovat akci „České srdce“ na popud básníka a spisovatele Josefa Svatopluka Machara. Sdružení zajistilo převoz, ubytování a stravu desetitisícům českých dětí z Vídně, kde tehdy žilo více než 250 000 Čechů a Moravanů, u obyvatel v Čechách a na Moravě.
Také jsme bez větších obtíží po roce 1918 (a nakonec myslím i se ziskem, hlavně intelektuálním), přijali tzv. „bílou emigraci“. V které Ukrajinci svým počtem hráli tak velikou roli, že jsme jim zde založili ukrajinské základní školy, střední školy a měli jsme zde za první republiky i Ukrajinskou svobodnou univerzitu, kterou ČSR financovala.
Po Mnichově v letech 1938 a 1939 jsme v Československu a později v malém protektorátě dokázali ubytovat živit a vzdělávat něco okolo 180 000 uprchlíků a vyhnanců ze Sudet. Čechů i Němců.
Těm všem sýčkům, co se v televizi a na internetu děsí, co prý budeme s těmi imigranty dělat, bych chtěl sdělit pár informací. Je moderní, že všichni ti „oikofobové“, co jich máme plné university a některé politické strany (oikofobie je averze až nenávist vůči vlastnímu domovu, vlasti, národní kultuře a vlastní společnosti), co tvrdí, že jsou Češi xenofobové, a prohlašují, jak jsme nesnášenliví vůči cizincům, prostě lžou. Částečně proto, že je to dnes v západní progresivní společnosti módní, částečně proto, že jsou prostě nevzdělaní.
U nás ovšem nemáme rádi ty cizince, co nás považují za méněcenné a požadují naše zotročení. A je jedno, jak vypadají, jakou mají barvu a náboženství.
Historickou pravdou je, že bez cizinců, jak ukazují i výzkumy DNA, by žádní „skuteční Češi“ už dávno neexistovali. Významným historickým a ekonomickým faktorem u nás jsou ti, kterým se dnes nepřesně říká v Evropě „gastrarbeitři“. V našich zemích je navíc běžné, že se ti původní příchozí pracovní síly stávají postupně organickou částí našeho národa.
Vynechejme to, čemu říkal F. Palacký „česko-německé stýkání a potýkání“. Věnujme se tomu, že rozvoj českého průmyslu se již od poloviny 19. století a ba dokonce i dříve bez cizinců neobešel. Mimochodem, ve středověku zde bylo tolik severoitalských zedníků a stavitelů a náš kontakt s Itálií (započatý boji o Milano 1158) byl tak silný, že po nich bylo pojmenováno město Vlašim. Tehdy se přistěhovalcům ze severu Itálie říkalo „Vlaši“. Stejně jako v 19. století byla Vídeň největším „českým městem“, tak vybudování Ostravy, ocelového srdce republiky, ale i Škodovky a Brněnské zbrojovky a koncernu ČKD by se bez Slováků, Poláků, Ukrajinců, Chorvatů, Srbů a Bulharů prostě nedalo realizovat. Nejen náš průmysl, ale ani naše zemědělství by se bez nich neobešlo.
Mimochodem, nejslavnější jugoslávský vojevůdce maršál Tito se vyučil v Plzni ve Škodovce. Jako pamětník mohu jen konstatovat, že třeba čs. lehký průmysl v 60. a 70. letech 20. století by bez polských žen zkrachoval, stejně tak jako bez Poláků stavebnictví. Mimochodem, velkou italskou kolonii „gastarbeiterů“, která pracovala ve fabrikách, lesnictví a zemědělství na jihu Čech už od dob Rakouska-Uherska, vyhnali až komunisté po roce 1950. To, když Komunistická strana Itálie vyslovila pochybnosti o správnosti politických procesů u nás.
V 70. letech jsme podnikli neúspěšný pokus zaměstnávat u nás Kubánce, zatímco „import“ Vietnamců se tak osvědčil, že jsme lehce převzali i ty, které Němci vyhnali po sjednocení Německa.
Nejsem si přesně jistý, zda je pravda, že až 20 % pracujících u nás tvoří lidé, jak říkají Němci, „se zahraničním původem“. Ale to, že by se náš průmysl a služby bez cizinců okamžitě zhroutily a my bychom zchudli, až bychom se divili jak, to snad chápe i tetka z Horní Dolní.
Nemyslím si, že to bude dnes jednoduché. Dostali jsme se do klubka, kdy uvádíme, tedy spíše „je uváděno“ do praxe zelené šílenství. Kdy tak či onak přijdeme o donedávna levný ruský plyn. A sirnatou, ale přece jen levnou ruskou naftu. Na kterou máme zaveden petrolejářský průmysl. Děsím se toho, když vidím, co se děje na Ukrajině. Přežil jsem jako dvouletý chlapeček u nás v podzemním krytu, když se kolem nás na předměstí Prahy bojovalo a k nám do domu se dobývali příslušníci SS. Také vzpomínka na to, jak naproti nám, na křižovatce, stály v srpnu 1968 dva sovětské tanky. A hlavněmi nám mířily přímo do oken. Pro toho, kdo to nezažil, nepřenosná zkušenost.
Jsem rád, že Češi ukázali tak velkou solidaritu, ale vím, že nadšení a solidarita vydrží vždy jen nějakou dobu. A pak přijdou dny únavy, nejistoty a strachu. A určitě se objeví, jako že už se objevily. Na můj vkus nějak moc brzo, všelijací šmejdi, kteří nás budou „poňoukat“ proti Ukrajincům. A už jsem je slyšel z televizních obrazovek, z rádia i našel na netu. Jak s falešnou starostlivostí vykládají, aby nám třeba ty ukrajinské děti moc nezaplnily třídy, aby naše dětičky pak moc netrpěly, a co budou dělat chudinky maminky, když školky budou plné „těch“ ukrajinských dětí. A jak je to možné, že pro „naše lidi“ (při tomhle výroku mám vždy chuť někomu dát facku) nejsou byty a najednou pro nějaké imigranty jsou a bla, bla, bla… A každý z těch blbců, co to vykládá, se tváří, jako by právě vynalezl kolo.
Celý můj život se kolem mě pohybovali nějací cizinci. To jen blbečci, co jim bylo v roce 2000 pět let, mohli tvrdit, jak jsme byli vždycky u nás sami, a nemáme tedy zkušenost s cizinci, a proto sem nechceme muslimy. Jako kluk jsem si hrál s malými Řeky a Korejci, kteří sem byli posláni, když byla u nich doma válka, pracoval jsem s Poláky, Němci, Bulhary, Španěly, v dobách studií jsem se přátelil se studenty Jihoameričany atd. a tak trochu chápu, jak se dnes ukrajinští uprchlíci u nás cítí.
Když se z ničeho nic objevili v úplně novém světě a jsou z toho tak vyvalení, jako jsme byli my, když jsme mohli prvně sami někam ven. Bez toho, abychom byli „ovečkami“ řízenými bačou-cestovkou a jenom ve vyhrazené ohradě. Já se přiznám, že jsem měl v roce 1988 (ještě za totáče) na dálničním odpočívadle u Ženevského jezera problémy i s tím, jak spláchnout záchod. A jak to udělat, aby do umyvadla tekla voda. Nebýt vlídného a usmívajícího se Itala, nevím, jak by to dopadlo. To spláchnutí jsem asi po 10 minutách zvládl, byla to dlaždička na podlaze, ale umyvadlo vodu nedalo a nedalo. Nehledě na to, jak jsem se neuměl pohybovat v pro nás šíleně velikých obchodních střediscích. V Ženevě jsem omylem zabloudil do oddělení dámského prádla a ty hromady kalhotek, podprsenek a jiných holčičích věcí mne tak zmátly, že nebýt se mnou moje vlastní žena, asi tam bloudím dodnes. Nedivte se jim a neposmívejte se. Ani my jsme nevěděli, co je v tamních restauracích zvykem při objednávání, ani jak si o něco si říct. Ostatně vzpomínám na to, jak jsem se - po několika letech učení němčiny - v Mnichově na nádraží v podstatě neuměl zeptat, kde je záchod. A když mne jednou v roce 1990 na odpočívadle zastavili němečtí policajti a šli ke mně, tak jsem se vyděsil, protože jsem měl zkušenost jen se soudruhy z SNB.
Nevím, jak dlouho ta válka, a to celé bude trvat, a doufám, že co nejkratší dobu. Ale je mi jasné, že mnozí z Ukrajinců tady budou muset zůstat po daleko delší dobu, než si mysleli. A než si myslí někteří naši politici. Ať tak či tak, mnozí se nebudou mít kam vrátit, pokud se vůbec budou moci vracet.
Jen bych k tomu dodal, že mně silně lze na nervy delší dobu jistý odborář, který nosí hodinky za statisíce a strašlivě se obává, aby ti Ukrajinci náhodou nesebrali práci našim pracujícím a aby náhodou zlí kapitalisté nechtěli těm „přistěhovaným drbanům z Východu“ platit nižší mzdy. Mimochodem, že se tito dobře placení odborářští bossové nikdy nepostarali o to, aby Češi ve stejných firmách, jaké jsou třeba v Německu nebo v Jižní Koreji, měli stejně vysoké platy jako tam.
No, myslím si, že ti obyčejní nepolitičtí Češi se ukázali jako daleko připravenější, pracovitější a soucitnější než naši politici a úřady. Ten, kdo má kolem sebe nějaké cizince, a to já mám, nechápe, jak někdo může být, tak otrlý a podle mě neuvěřitelně oprsklý jako ten úředník z ministerstva vnitra (možná ministr?), který pravil, že všichni utečenci se musí do tří dnů hlásit na cizinecké policii. S chutí bych toho dotyčného ... ehm, ehm (víte, jak to myslím) nechal čekat na tom Žižkově v Praze na holém betonu, když je zima a padá sníh, není si kam sednout a nikde nejsou žádné záchody, čekat celý den. A kdyby trval na tom, že předpis je předpis a že ti lidé, co v zoufalství utíkali před bombami a ruskými kulkami, často pěšky, v zimě, s plačícími dětmi kolem sebe, se prostě podle úřadu se musí přihlásit do tří dnů, tak bych tam toho…ehm, ehm. nechal stát tři dny. Ono se totiž na všechny čekající prostě za jeden den nedostane. A když už máme ten nouzový stav, tak se dá takovýto, v této chvíli nelidský předpis změnit okamžitě. Jen chtít.
Tím bych chtěl poděkovat také jednomu z mála našich soudných politikům, a to hejtmanovi Jihočeského kraje, který toto všechno pochopil a snaží se, abychom se k imigrantům chovali jako lidi, a ne jako nabubřelá a arogantní byrokracie.
Bůh ochraňuj Ukrajinu.