Stanislav Balík není v debatě o sporu mezi prezidentem a vládou náhodný hlas. Je to bývalý soudce Ústavního soudu, advokát a právní historik. Právě proto má jeho názor váhu. O to důležitější je přesně určit, zda jeho argument opravdu obstojí.

Balík tvrdí, že jestliže prezident podle Ústavy zastupuje stát navenek, nemůže mu v tom vláda bránit. Použil k tomu příměr s advokátem: bylo by prý absurdní, kdyby o tom, zda obhájce smí do soudní budovy za obžalovaným, rozhodoval státní zástupce.

Právě zde je však základní chyba. Balík nepoužil jen nepřesnou analogii. Použil analogii obrácenou špatným směrem.

V tomto sporu nejde o situaci, kdy třetí strana brání zástupci dostat se k tomu, koho má zastupovat. Vláda není státní zástupce stojící proti obžalovanému. Vláda není vnější protivník státu. Je sama ústavním orgánem státu a nese politickou odpovědnost za zahraniční politiku.

Správná analogie je proto jiná. Nejde o spor mezi advokátem a státním zástupcem. Jde o spor mezi obžalovaným a jeho advokátem.

Obžalovaný může říci: tohoto advokáta nechci, v této věci nechci být hájen právě jím, budu se hájit sám nebo prostřednictvím někoho jiného. Advokát může být zkušený, uznávaný a přesvědčený, že by klientovi pomohl. Může mít dokonce pravdu. Ale nemůže z toho vyvodit, že se klientovi smí vnutit proti jeho vůli.

To je ostatně zřejmé i z obecné povahy advokacie. Advokát má oprávnění zastupovat klienty před soudem. Z tohoto obecného oprávnění však neplyne právo vnutit své zastoupení konkrétnímu klientovi proti jeho vůli. Oprávnění zastupovat klienty není totéž jako právo určit si klienta.

A právě tento rozdíl Balíkův příměr přehlíží. Prezident má podle Ústavy pravomoc zastupovat stát navenek. Z toho však ještě neplyne právo vnutit svou účast vládě v konkrétním zahraničněpolitickém jednání.

Podstatou zastoupení je vztah mezi tím, kdo jedná, a tím, za koho jedná. Zástupce nejedná sám za sebe. Jedná za někoho jiného. A ten, za koho má jednat, má v zásadě právo takové zastoupení odmítnout.

V ústavním právu je věc samozřejmě složitější, protože stát není jedna osoba a nemá jednu lidskou vůli. Právě proto je ale nutné rozlišovat, který ústavní orgán za konkrétní jednání odpovídá. Jestliže jde o výkon vládní zahraniční politiky na summitu NATO, odpovědnost nese vláda. Nelze jí proto říci, že musí přijmout prezidenta jako součást své reprezentace, i když o to v dané věci nestojí.

Prezident může zastupovat stát navenek. Neznamená to však, že smí vystupovat za stát vždy, všude a proti vůli vlády. Zvlášť ne tam, kde jde o konkrétní politické jednání, jehož důsledky ponese vláda.

Balíkova analogie problém obrací. Vytváří dojem, že vláda prezidentovi svévolně brání ve výkonu jeho funkce. Přesnější obraz je však opačný: prezident se domáhá toho, aby mohl vystupovat v politické agendě, za kterou odpovídá vláda, ačkoli vláda jeho účast v daném formátu odmítá.

To není technický spor o místo v delegaci. Je to spor o vztah mezi reprezentací a odpovědností. Kdo nese odpovědnost, musí mít také možnost rozhodnout, kdo bude v konkrétní věci vystupovat jeho jménem.

Proto nestačí opakovat, že prezident „zastupuje stát navenek“. Ano, zastupuje. Ale zastupování není osobní privilegium zástupce. Je to vztah k tomu, za koho má jednat. A ten má obecně právo říci: v této věci nechci být zastupován právě vámi.

Správná otázka tedy nezní, zda státní zástupce smí bránit advokátovi ve vstupu k obžalovanému. Správná otázka zní, zda se advokát smí vnutit obžalovanému, který jeho pomoc odmítá.

Odpověď je zřejmá. Nesmí.

A právě proto je Balíkův příměr zavádějící. Prezidentova pravomoc zastupovat stát navenek existuje. Neznamená však, že vláda musí přijmout prezidenta jako svého zástupce v konkrétním zahraničněpolitickém jednání. Balíkova analogie selhává proto, že zaměňuje překážku ze strany protivníka za odmítnutí ze strany toho, kdo má být zastupován. A zastupovaný má v zásadě právo odmítnout být zastupován.