To, že prezidenti České republiky napínají ve prospěch svých pravomocí meze ústavy až po krajní mez, se už fakticky stalo ústavní zvyklostí. Textů, ve kterých se o tom už psalo, je spousta. Kdyby byly jako za starých dobrých dob psány inkoustem, byl by z toho inkoustu potok. Všichni čtyři dosavadní čeští prezidenti dělali a dělají to samé, jen mainstreamová média tu jedněm tleskají a druhé proklínají.

Mainstream neměl rád Václava Klause a nenáviděl Miloše Zemana.

Důvod, proč mainstream neměl a nemá rád Zemana a Klause, je celkem prostý. Oba pánové nevěří v havlovskou občanskou společnost neziskovek a aktivistů. A co hůře, nevěří v hodnotovou zahraniční politiku, ale v to, že dobré vztahy se utužují investicemi a obchodem. Jak už jsem napsal, Václava Klause mainstream neměl rád, ale ještě se udržel v mezích lidské slušnosti.

Nenávist k Miloši Zemanovi už byla pěstována, ba kultivována akcemi jako červené trenýrky nad Hradem (Ztohoven), vztyčený prostředník na pontonu zakotveném proti Hradu (David Černý), červené karty na Národní třídě (dodalo velvyslanectví USA). A vše pak přecházelo v individuální přání pomalé a bolestivé smrti (obzvláště horliví jedinci na sociálních sítích).

Ono to tak bývá, že bojovníci proti nenávisti se nenávistí až zalykají. Autoři podobných výlevů si ale neuvědomují, že to, co hlásají, nevypovídá nic o adresátech jejich výlevů, ale mnohé o nich. Nakonec vznikla kampaň „Zeman není můj prezident“, která náležitě nabrala na hlasitosti, když si Slováci zvolili za prezidentku Zuzanu Čaputovou. To jsme se na denní bázi dozvídali, kdo všechno ji v Čechách považuje za svou prezidentku místo Miloše Zemana.

Paní Čaputová byla sice správně hodnotová, ale nějak nepobrala, že politika není přátelský kroužek, kde si vzájemně lichotíme. A tak to po prvním období zabalila s tím, že na ni byli někteří politici zlí. Slováci toho asi nelitují a kavárna zapomněla.

Buď, jak buď, Miloš Zeman ústavu napínal programovou nečinností, kdy tu někoho neodvolával a neodvolával a jiného nejmenoval a nejmenoval, až to druhá strana občas nevydržela a nominovala jinou osobu.

Stávající prezident je ovšem jiný sekáč. Explicitně nejmenoval ministra, a dokonce k tomu dodal zdůvodnění, které by bylo zralé na občanskoprávní žalobu nebo na trestní stíhání odmítnutého. Určitou psychologickou hranici v české politice po léta představovala kompetenční žaloba u Ústavního soudu. Zatím vždy platilo, že se politici různě mocensky vymezovali, ale této „zbrani posledního soudu“ se snažili vyhnout.

Není divu. Ústavní soud, po dvě funkční období formovaný svým předsedou Pavlem Rychetským, byl připraven vlomit se s vahou třetí komory do legislativního procesu. Dokázal zrušit předčasné volby vyhlášené ústavním zákonem, dokázal zneplatnit volební zákon v době už vyhlášeného termínu voleb.

Nikomu se nezodpovídající Ústavní soud se řídí zásadou „materiality práva“, která dovedena do důsledku by mu umožnila prohlásit za neústavní i ústavu. Pokud osm členů z patnáctičlenného pléna soudu dospěje ke shodě, mohou převálcovat vůli milionů voličů, sto osmdesáti zákonodárců, vlády i prezidenta. Jedinou pojistkou je, že nemohou jednat na základě vlastní iniciativy.

Prezident republiky onu psychologickou hranici překročil a vypustil ústavní soudce na fungování exekutivy - dokonce ve svém podání navrhl, co mají soudci vládě nařídit. Dostali jsme se do situace, kdy moc soudní nařizuje exekutivně moci exekutivní. Někdo vypustil Krakena. A celé to ještě ke všemu zavání předjednaným scénářem mezi Hradem a Joštovou ulicí.

Prezident je ve vztahu k Ústavnímu soudu „oprávněný navrhovatel“. Vztahy Hradu a soudu se zdají být dobré až výborné. Dokážu si představit scénář, kde by prezident oral a vláčel exekutivou a Ústavní soud by mu sloužil v roli Parlamentu.

Máme aktivistického prezidenta, který vpustil Ústavní soud do fungování exekutivy. Prezidenta, který si libuje v kontroverzních tématech jako je euro, právo veta na evropské radě, sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně…

Máme prezidenta, který fakticky představuje jediný viditelný kus protivládní opozice - byť v Čechách se razí taková pověra, že prezident je nadstranický, má spojovat národ a tlumit rozjitřené názory. A povšimněme si, všichni médii puncovaní populisté, veškerá „občanskou společností“ identifikovaná krajní pravice, ba dokonce i ti prostí individuální dezoláti se nedobrali toho, že Petr Pavel není jejich prezident.

Ano, i já jsem tu za tu temnou stranu síly, kterou ti se „správným hodnotovým nastavením“ pohrdají, ale platí pro mne, že Petr Pavel je můj prezident. Je mnou nemilovaný a jeho názory jsou mi povětšinou protivné, ale moji spoluobčané mi ho zvolili, a tak tu je. To je ta demokracie, kterou se zaklínají především ti, kteří mají problém přijmout její principy. Následně pak zkouší, jak různě obejít výsledky voleb, mají pocit, že když se jich tisíce sejdou na Letné, je to víc, než když miliony přijdou k volbám.

Tedy, nejsem z toho šťastný, ale aktivistický Petr Pavel je i můj prezident, stejně, jako verbálně hodnotový a jinak zcela ztracený Petr Fiala byl i můj premiér. To se tak v demokracii stává. A těším se na to, až 9. března 2028 Petr Pavel už mým prezidentem nebude.