Asi nejsem jediný, komu se zdá, že pro jednotlivé stromy už přestáváme vidět celý český ústavní les. Všichni mluví o paragrafech, odstavcích, svěřenských fondech, střetech zájmů, procedurách a „výkladech“, ale základní pravidlo stojí hned na začátku naší ústavy: „Lid je zdrojem veškeré státní moci a vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“ Tento princip není ozdobou. Je to základní kámen našeho systému.

Nedávno proběhly volby – a lid, zdroj státní moci, se vyjádřil naprosto jednoznačně. Vznikla parlamentní většina o síle 108 hlasů. Ať už máme osobní sympatie či antipatie jakékoli, tento výsledek nelze obejít. Nikdo jiný než Andrej Babiš nebo jím určený kandidát nedokáže v tuto chvíli sestavit vládu, která má šanci získat důvěru Poslanecké sněmovny. O tom nerozhoduje prezident, nýbrž bazální parlamentní aritmetika. Navíc lidé, když Babiše a ANO volili, tak o jeho údajném střetu zájmů věděli, a svým hlasováním řekli jasně: Nevadí nám.

A propos dotace snad „Babišovy firmy“ (stejně jako všechny ostatní společnosti v ČR a EU) dostávají z nějakých bohulibých důvodů – třeba ochrana životního prostředí či podpora zaměstnanosti znevýhodněných osob. Pochybuji, že by v EU či dokonce v Česku někdo dával dotace jen tak zbůhdarma. Navíc je prý holding Agrofert dostával, i když byl Babiš v opozici, a Fialova vláda by mu snad nedarovala stamiliony dotací jen tak. Dotace mají přece vždy nějaký smysl. Jenže prezident republiky (ne král, i když sedí na Hradě) neustále hledá perfidní formalistické důvody, proč vítěze voleb nepověřit sestavením vlády. A to je problém.

Tenký led aktivismu

Ano, existuje zákon o střetu zájmů. Ano, řeší důležitou oblast. Ale stále jde o běžný zákon – jeden z tisíců. A žádný zákon nemůže v právním státě přebít ústavu. Prezident tedy nemůže blokovat pověření vítěze voleb pouze na základě domněnek, že by mohl nominant v budoucnu potenciálně porušit nějaký zákon.

Tím se jinak sympatická hlava státu dostává na tenký led aktivismu, který je v rozporu s materiálním ohniskem ústavy: respektem k výsledku voleb, lidským právům (včetně práva volebního – aktivního i pasivního) a parlamentnímu charakteru našeho systému.

Celá situace má i jeden kuriózní podtón. Prezident Petr Pavel se v pondělí na Národní třídě při oslavách 17. listopadu ostře opřel do vítěze voleb a poznamenal, že Andrej Babiš „minimálně půl roku věděl, že vyhraje“, a měl prý proto dávno řešit svůj možný střet zájmů.

To je podivné tvrzení. Volby jsou tajné a nepředvídatelné – jak nás učí nejen historie, ale i pravidelné fiasko některých průzkumů veřejného mínění. I autor tohoto komentáře si ještě půl roku před volbami myslel, že bude volit úplně jinou stranu, než kterou nakonec do urny vhodil. A takové dilema neměl rozhodně sám. Vyčítat někomu, že měl znát budoucí výsledek voleb, je úsměvné. Téměř věštecké. Připomíná to (ne)slavného brněnského radního Svatopluka Bartíka (Žít Brno), který v roce 2018 věštil prezidentu Zemanovi blízkou smrt. Miloš Zeman žije dodnes – a Bartíkova proroctví slouží už jen jako memento, jak dopadá politika založená na dojmech a předtuchách.

Prezident není král

Ale nechme černý humor stranou. Jádro věci je vážné. Pane prezidente, opravdu nežijeme v prezidentské republice. Česká republika je parlamentní demokracie, kde vláda odpovídá sněmovně, nikoli hlavě státu. Prezident není král, který podle osobních preferencí vybírá, komu dá či nedá šanci vládnout. Je garantem ústavnosti, nikoli politickým hráčem, který filtruje volbu občanů.

A pokud bychom skutečně došli do bodu, kdy vítěz voleb nebude pověřen sestavením vlády, pak je na místě položit děsivě jednoduchou otázku: Jaký smysl mají volby?

Pane Koláři, pardon, pane prezidente, nechcete volby rovnou zrušit a jmenovat premiérkou třeba Olgu Richterovou? Ta střet zájmů opravdu nemá, jako jediná bojuje proti korupci a jistě by se mnohým líbila. A hlavně – není to Babiš.

Psáno pro Lidové noviny, autorův blog Legendární medvěd je zde.